Když se ženy domluví 8

Autor článku: Irena Fuchsová VÝMĚNA. Nedovedete si představit, jak jsem se každý den těšila na noc. Až za okny bude tma, babička vypne televizi a půjde spát. A my budeme mít konečně chvilku pro sebe. Budeme sami a budeme se milovat!

Oldřich mě obejme, přitiskne k sobě, a když mě bude mít zepředu celou zulíbanou, otočí si mě k sobě zády, uchopí mě pevně za boky a bude mě milovat zezadu. Rukama zajede k chloupkům, stiskne… ááách…

No jo, no. Musím si nechat zajít chuť a vydržet to! Už aby byla noc! Přes den totiž u nás nic takového nešlo! A určitě to znáte, čím víc to nejde, tím je na milování větší chuť.
Proč to nešlo? Bydleli jsme totiž s mojí babičkou v bytě 1+1.
Já si ale nestěžuju! Pouze konstatuju určitou situaci. Babička je po Oldřichovi můj nejmilejší člověk na světě! Vzala si mě k sobě, když mi bylo třináct, naši se rozvedli a měli své nové rodiny.

Když jsem ve dvaceti letech začala chodit s Oldřichem, schvalovala mi to. Oldřich se jí moc líbil. A když jsme jí s Oldřichem řekli, že bychom se chtěli vzít, ale že nejsem těhotná, že prostě chceme být manželé, dodělat vysokou školu a děti mít až potom, souhlasila, aby se k nám Oldřich přistěhoval.

Když za pár měsíců přišel Městský úřad s tím, aby si babička a ostatní nájemníci své byty odkoupili, udělala to a nechala ho napsat na nás. A tak jsme měli byt. No, on to byl spíš byteček. Kuchyň jsme udělali ze špajzu, ledničku jsme měli v předsíni vedle botníku, a elektrický sporák byl mezi koupelnou a záchodem. V předsíni byly dveře do našeho pokoje, který jsme udělali z kuchyně a dveře do babiččina pokoje. Chudák babička měla ledničku hned vedle dveří, ale říkala, že jí to nevadí. Byla fakt miloučká, akorát…
…akorát nás v noci rušila.

Jednou, dvakrát za noc se něco ozvalo v předsíni a my věděli, že je to babička. Co tam dělala, nevíme. Na záchod nešla, do koupelny také ne, prostě se štrachala v předsíni a za chvíli se vrátila k sobě do pokoje. Ptát jsme se jí nechtěli, aby neměla pocit, že ji špehujeme, ale
vadilo nám to a dost, protože babička začala většinou štrachat, když jsme se milovali.

Řeknu vám, není nic zoufalejšího, než když cítím, že už, už se mi to dole začne svírat rozkoší, a strašně si přeju, aby se právě teď do toho Oldřich opřel ze všech sil a najednou slyším v předsíni babičku a vím, že Oldřich ji slyší také a cítím, jak ve mně ochabuje a… no, a je to v háji.

A takhle to bylo pořád. Únavný, stále stejný scénář.
Když babička přestane štrachat a zajde k sobě, už se k milování nevrátíme. Držíme se za ruce a utěšujeme se, že příště to určitě vyjde. Příště.
Když se nám to stalo třikrát po sobě, zeptal se mě Oldřich, jestli by babička souhlasila s výměnou bytu. Že by mu jeho rodiče dali nějaké peníze, abychom mohli dát za větší byt doplatek.

Hned ráno jsem se babičky zeptala a ta souhlasila. Že prý nás to mohlo napadnout už dřív!
A tak jsme začali dávat inzeráty, poptávali se známých, navštěvovali realitní kanceláře. A začali jsme dostávat nabídky. Náš byteček totiž nebyl špatný! Byl na krásném místě s výhledem do parku, metro hned za rohem, tramvaj také, Václavák tři sta metrů od nás a tak jsme se lidem nedivili, že se jim u nás líbilo.

Pro jednoho byl náš byteček ideální, i pro dva se hodil! Ale nebyl pro tři lidi, z nichž jeden štrachá v noci po předsíni a ruší zbývající dva, kteří se chtějí každou noc milovat! A nejenom každou noc! Chtějí se milovat i ve dne! Chtějí se milovat pořád!

A tak jsme začali s babičkou chodit po nabízených bytech. Řeknu vám, mně se líbily všechny! Jak jsem uviděla tři pokoje a kuchyň a představila si babiččin pokoj na druhé straně bytu, v tu ránu se mi tam líbilo a brala bych to.
Ale babička se najednou ukázala jako náramně vybíravá. Prošla celý byt, zeptala se, kde je lékárna, jestli nezlobí výtah, kam dáme ledničku a jestli v sousedství není nějaký vdovec, a když jsme na její čtyři otázky odpověděli, byt odmítla.
Byla nevypočitatelná!

Když jí řekli, že vdovec bydlí přes chodbu, odmítla byt kvůli němu, protože by ji obtěžoval. Když jí řekli, že v domě žádný vdovec nebydlí, odmítla, protože to prý určitě nějaká žena v sousedství umře.
Když jí řekli, že lékárna je blízko, odmítla, protože se kolem domu budou motat nemocní, a když jí řekli, že je lékárna daleko, odmítla také, protože by jí trvalo dlouho, než by si bůhvíkam došla pro léky.
Když jí řekli, že výtah ještě rozbitý nikdy nebyl, odmítla, protože se prý rozbije teď, a když jí řekli, že je rozbitý každou chvíli, odmítla také, protože když si prý nájemníci nejsou schopní zjednat nápravu v tomhle, bůhví, jak to vypadá se stoupačkami.

A kam dáme ledničku? Konečně tam, kam patří, babi! Do kuchyně! Zajímavé bylo, že kvůli ledničce nikdy byt neodmítla, ale pokaždé se na ni zeptala. Hlavně jí šlo o lékárnu, výtah a vdovce.
Takhle jsme naši babičku neznali. Přitom ale byt vyměnit chtěla! Dokonce nám sama říkala o lidech, kteří měli o výměnu zájem. A pokaždé se šla s námi na nabízený byt podívat. A byla nadšená! Do té doby, než začala klást své otázky.

Lékárna. Vdovec. Výtah. Lednička. Byla fakt nevypočitatelná! Nešlo předvídat, co bude chtít slyšet právě ten den, kdy jsme se šli na některý z bytů podívat.
Bylo to zvláštní… opravdu zvláštní…

A pak jsme objevili byt, který byl nádherný! Byla to pohádka! Měl dva balkony! Jeden by měla babička u svého pokoje a druhý bychom měli u ložnice. Mezi babiččiným pokojem byla předsíň, pak se šlo do dalšího pokoje, pak byla kuchyň a teprve potom, na druhém konci bytu, byla naše ložnice!
Zamilovala jsem si ten byt okamžitě a jeho majitelé se zamilovali do našeho bytečku. Teď už záleželo jenom na babičce.

Noc před tím, než jsme si s ní měli jít byt prohlédnout, jsem se přitulila k Oldřichovi. Cítila jsem k němu nesmírnou lásku. Věděla jsem, že si stejně jako já, strašně přeje, aby se zítra babičce byt líbil…
Překulil se na mě, a než jsem se vzpamatovala, vnikl do mě, lotr dobyvatel, já zavřela oči rozkoší… a v tom jsme v předsíni zaslechli babiččino štrachání.
Tentokrát vzdal Oldřich milování hned. Odtáhl se a šeptnul, promiň, holčičko…
V hlavě se mi cosi rozsvěcelo a zhasínalo, rozsvěcelo a zhasínalo, pořád dokola, jako když mě mozek chce na něco upozornit!

Trvalo to asi hodinu. Oldřich už dávno spal, babička také a mně se konečně v hlavě spojilo, na co jsem hodinu čekala! Nejradši bych vykřikla do tmy pokoje hurá! Hurá! Mám to! Mám to! Přišla jsem na to!
Druhý den jsme s babičkou zazvonili u „našeho“ bytu. Protože jsme ho už znali, nechali jsme babičku, ať se podívá sama. Majitel ji doprovázel a jako první jí ukázal její pokoj s balkonem. Šlo tam nádherné odpolední slunce a babička, která se ráda vyhřívá na sluníčku, si balkon prohlížela s viditelným potěšením.
Mrkli jsme s Oldřichem po sobě a drželi si všechny pěsti. Kolik pěstí, tolik štěstí, šeptala jsem si, ale to už začaly babiččiny otázky. Vdovec. Výtah. Lednička. Vzala jsem babičku kolem ramen a políbila ji do šedivých vlasů.
„Lednička bude v předsíni, babi. Tam, co ji máme teď.“
Oldřich se na mě překvapeně podíval.
„Alenko, rozmyslela sis to dobře?“
Přikývla jsem a pro jistotu jsem to babičce ještě jednou potvrdila.
„Babi, četla jsem kanadskou studii a tam doporučují mít ledničku mimo kuchyň. Nejlépe v předsíni! Prý to působí dobře na psychiku.“
Babička se spokojeně usmála.
„To je rozumné, Alenko. Vidíš, já jsem nic takového nečetla, a myslím si to také.“
A pak, aniž se majitelů bytu zeptala na lékárnu, nám oznámila, že se jí byt líbí a že ho chce vyměnit co nejdřív. A bylo to.
Chcete prozradit, kde byl zakopaný pes?
Babička chodila v noci mlsat do ledničky, která byla v předsíni, hned vedle jejího pokoje! Ve velkém bytě by kuchyň byla bůhví kde a babičce se nechtělo chodit v noci za ledničkou bůhví kam.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/