Čest práci

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Učme děti svobodě! Na první pohled si každý řekne – ale jsme svobodní lidé! Je to pravda? Podíváme-li se do ledví naší společnosti, můžeme spatřit tolik různých donucujících tendencí, že se nám až zamotá hlava. Je málo prostoru, aby se člověk opravdu rozhodoval, sám za sebe, co je dobře a co je špatně.

Každý názor je překřikován, že jeho průchod k diskusi je téměř uzavřen a zasypán nejrůznějšími důvody a v horším případě dehonestací osoby, která ho vyřkla. I když lidské svobody jsou garantovány zákony a jsou chráněny, její průchod v lidských věcech je omezen – tu nedostatkem peněz, tu zapšklým a závistivým veřejným míněním, které vyjadřuje často to, co je pohodlné, nikoliv to, co je dobré nebo špatné. A když vyslovím – čest práci – budu zasypána nejrůznějšími nelichotovými komentáři. Ale já to klidně řeknu, protože jsem o tom přesvědčena, že pracovat je čestné. A každému dobrému výkonu práce patří čest!

Děti mají právo se dozvědět, co je dobré a co je špatné od rodičů, ze školy a ze svého vnímání společnosti. Musí to vědět s určitostí, protože jedině tímto prizmatem mohou měřit, zda to, co si myslí a co sami soudí, je správné nebo špatné. A to jim jejich svět, jejich doba, v které se narodili, nijak neusnadňuje. Jejich prostředí je učí, že není třeba si vážit lidí, kteří řídí naši zemi, protože každý den vnímají, jak je politika špinavou záležitostí. Uvědomuje si jejich předchozí generace, co jim vtlouká denně do hlavy? Žádné ideály, ale obraz chamtivosti, nízkostí, znevážení hodnoty lidské práce, znevážení lidí, kteří svou práci vykonávají, ať jsou to soudci, lékaři, politici, zkrátka lidé různých povolání. A úcta k zemi, v které se narodili? Jak ji vnímají, jsouce obklopeni násilím, zločinem, úctou k bohatým a neúctou k chudobě, k nemocným a také ke starým lidem. Název „důchodce“ je důvod k úsměvu a spojují ho z Kauflandem, kam chodí starší lidé nakupovat. A jestliže jsou děti vychovávány v prostředí, kde se nemluví o ničem jiném než o penězích, jako protihodnotě k opravdovým životním hodnotám, pak prioritně vidí hodnotu peněz nikoliv úsilí, jak k nim lidé došli. A tak mu máme generaci, která je neodvratně vychovaná k nenávisti, k opovržení prací a lidem, kteří pracují rukama, k obdivu k falešným vzorům a neúctě k vlasti a jejím výsostným znakům.

Čest práci …

Pamatuji se, jak jsme ve škole zdravili ráno paní učitelku – čest práci. Dnes to říci neumíme, protože to zavání dobou totality. A tu si z nás nikdo nechce připomínat ani v heslech. Jakápak čest práci, když lidé nejsou povinni pracovat? A tím také když shánějí práci, pak především proto, aby měli peníze, mohli uživit rodinu, mohli si dovolit si kupovat ty úžasné věci, jejichž vlastnictví je posunuje do řad mezi vyvolené nebo ještě vyvolenější. Ale k samotnému výkonu práce, práce jako prostředníka seberealizace a cíle lidské mysli, dovednosti a umění udělat to či ono, napsat vynikající dílo, být dobrým dělníkem, učitelem, se nikdo nevyjadřuje. Studuje se proto, aby se člověk někam zařadil, aby vydělal dost na to, aby tam, kam se zařadil, vydržel, aby se stal zrnkem, které je semíláno a semíláno nejrůznějšími zájmy, které o samotnou kvalitu vykonané práce nemají valný zájem.

„Neznáte dobrého ortopeda?“ ptá se pan Bílek.

Víte, na co se pan Bílek ptá? Zda ten dobrý orotopéd je dobrý výsledky své práce a ne počtem lidí, uzavřených smluv a společenským postavením.

„Potřebuji dobrého pokrývače,“ vzdychá paní Malá.

Paní Malá se ptá po člověku, který je vyučený jako pokrývač a umí svou práci dokonale provést, aby do jejího nově postaveného domu nepršelo, který svou práci udělá dokonale a nebude ji muset reklamovat.

„Podívej se, jak se řeže dříví,“ řekne otec, který jde se synkem kolem plotu domu, kde nějaký pán řeže na pile dřevo a vysvětlí mu, že ho potřebuje k topení.

Kdo umí dobře uklidit dům, vyčistit chodník, sebrat odpadky kolem popelnic, práce uklízečů a uklízeček, stejně jako učitelů, lékařů, inženýrů, kteří umí práci udělat dobře a bezezbytku, bez problémů, je výkon, který si zaslouží úcty. Stejně jako výkony obchodníků, živnostníků, kteří nás zásobují potravinami a jinými výrobky, jež potřebujeme denně k životu, jsou hodny úcty, protože tito lidé si vydělávají peníze na živobytí a současně jsou nositeli kvality výrobků a zkvalitňování našeho zdraví i míry dobrého vkusu.

A copak to není obraz svobody?

„Chci být manažerem, protože manažeři mají spoustu peněz a nemusí nic dělat,“ řekl můj synovec, malý chlapec, a tím odpověděl na otázku, čím by chtěl být. Všichni se zarazili. Být dobrým manažerem je opravdu záslužná práce v řízení procesů a já znám několik lidí, kteří svou manažerskou profesi dělají perfektně. Ale přesto je to práce, jejíž obliba opadá, protože sama o sobě je dovedností víc než prací. K takové práci musí člověk talent, ne jen pouze žaludek.

Obdiv k práci není nic špatného, jak se mnohým může jevit. Vyučit se není nic dehonestujícího. Inženýr, který také ovládá prakticky řemeslo je obdivuhodný. Lékař, který i ovládá techniku a rozumí ji, má právo na obdivné slovo : machr. Tak si můžeme vážit i pedagogů, kteří umí učit, stejně jako uklízečů, kteří dovedou uklízet tak, že zanechávají za sebou čisté plochy, okna, dveře, protože nás tím také chrání od nemocí. Proto voláme po kvalitním trhu práce, na kterém se uplatní každý, kdo se naučil pracovat, kdo má úctu k práci a který bude jednou vzorem mladé generaci, která se rozhoduje o tom, čím se bude živit. Práce je hodnota, která patří k těm nejvyšším. Pracovat je čestné, milé děti, flákat se a žít na dávkách je nízkost, pokud se tím práci vyhýbáte. A zvolat – čest práci – je opravdu výchovným napomenutím, že doba pro ty, kterým se pracovat nechce, protože se může být klidně na dávkách, nenávratně, jak doufám, skončila.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet