Důchodce a duchovní život – Nemysli na to

Autor článku: František Benda „Jóga je zastavení změn mysli“ – tak začíná Pataňdžaliho Jóga-sútra, učebnice Rádžajógy. Na dalších stránkách této knihy se čtenář dozví, jak zacházet se svým tělem a jmenovitě s myslí, aby se stal jejich pánem, a ne – jak se většinou děje – aby byly ony pánem jeho.

Zacházet s vlastní myslí není ani tak složité, jako náročné. Vyžaduje to dobrou znalost pochodů, které se v mysli odehrávají, ale hlavně jistou průpravu, spočívají v alespoň občasných cvičeních.

S běžnými myšlenkami, takovými, které doprovázejí nevzrušený život, žádná velká starost není. Přicházejí a odcházejí bez větší pozornosti. Jenže nevzrušeným životem procházíme spíš pouze ve výjimečných případech. Vlastně mu v té chvíli ani nevěnujeme více pozornosti. Většinou máme ale tolik starostí, že si s nimi občas nevíme rady. Při tom si rádi stěžujeme, že ani nevíme, kde nám hlava stojí. Některé jsou dokonce takového typu, že nám zkazí náladu, spaní, chuť k jídlu a či dokonce radost ze života vůbec.

Ti, kdo se zabývají jógou, nebo podobnými disciplínami, to mají v tomto směru jednodušší. Práce s myšlenkami patří k základním mechanismům, ze kterých se skládá jejich praxe. Hůře jsou na tom ti, kterých se takové výzvy zatím ještě nedotkly, nebo také ti, kteří kolem nich přecházejí lhostejně, přehlíživě, nebo dokonce s nechutí. Těm nezbývá, než se se svými myšlenkami potýkat – a trpět.
Problém je v tom, že naše mysl myšlenky přímo miluje. Podle Pataňdžaliho se mysl ochotně „zbarvuje“ předměty, které vstoupí do okruhu jejího působení. Výstižnější je pak ale mluvit nikoli o předmětech, nýbrž o jevech, které jsou s těmito předměty spojeny. Předměty jsou neživé a proto neutrální, takže postrádají schopnost na nás jakkoli působit. Teprve náš vztah k nim, přesněji řečeno nálady, které připustíme, aby v nás vyvolaly, působí příjemně nebo nepříjemně.
Nad příjemným působením se nikdo nepozastavuje. Naopak, považujeme je za samozřejmé, někdy dokonce jako za určité vyznamenání. Komu jinému by se měly dít příjemné věci, ne-li nám, že ano? Horší je to s pocity nepříjemnými. Pomineme-li domnělé zásahy osudu, karmy, prokletí, uhranutí apod., tedy nevítaná působení odkudsi zvnějšku, nezbude nám posléze než zabývat se pouze podstatou věci samé, tj. jednak faktem, že nás momentálně něco trápí, jednak uvažováním, co se asi dá proti tomu dělat.

Na původci našeho trápení patrně nezměníme nic. Alespoň ne v té chvíli, kdy si své nepříjemné pocity uvědomujeme. Jsou-li jejich příčiny velmi vážné, víme ze zkušenosti, že nás dokáží pronásledovat bez oddechu doslova celý den. (Při zamilování se děje něco podobného, ale z toho máme většinou potěšení, a ještě dokonce takové pocity vítáme a podporujeme). Od nepříjemných pocitů si odpočineme snad jedině při práci, která dokonale odvede naši pozornost. Jakmile ale takové zaujetí opadne, okamžitě se ony vtíravé myšlenky znovu dostaví. Název pro ně – „vnitřní argumentace“ – je docela případný. O vnitřní dialog nejde, protože negativně zaměřená myšlenka má vždy navrch. Její tvrdošíjná argumentace se prosazuje neustále, znovu a znovu. I když je nám jasné, že takové jednání vůbec k ničemu nevede, že zbytečně spalujeme drahocennou energii a ztrácíme čas (což je obzvláště nemilé při nočním bdění), současně si uvědomujeme, že proti invazi negativních myšlenek jsme vlastně bezmocní. Mysl je stržena dynamikou procesu, který k neblahé události vedl, a těžko se z něj vymaňuje.

Celá myšlenková hygiena je vlastně zaměřena na zklidňování myšlenek. Nejen na ty, které nás vychylují z rovnováhy, ale na myšlenky vůbec. Ti však, kteří se o ni nezajímají, by z jejích praktik mohli alespoň něco odkoukat. Nemusí být právě jejími nadšenými přívrženci. Měli by si ale všimnout, že ona to myslí vážně a že nikoho nezatěžuje zbytečnými podrobnostmi a požadavky. Stačí ji alespoň zčásti zasunout do svého denního programu a zkusit to s ní na vlastní kůži. Pouhé flirtování ovšem je málo. Nestane-li se trvalou součástí jejich metabolismu, zůstane pouze u prázdných slov.
Takže rada „nemysli na to“ se sice snadno vysloví, ale obtížně uskutečňuje. Trochu pomáhá pečlivé zaměření na nějaký jiný, odtažitý obor; někdy se lze spolehnout na čas, který dokáže mnohé problémy rozředit tak, že už posléze není čím se zabývat a co řešit. Pro okamžité použití se pak doporučuje umírněný a spíš pokorný přístup než nějaké násilné řešení. Neustálé připomínání si žhavosti problému v žádném případě k jeho řešení nepřispívá, spíš jej v mysli dokonale utužuje.

Autor: František Benda, Foto: Internet