Důchodce a duchovní život – Nepřízeň

Autor článku: František Benda Nepřízeň je slabý odvar toho, co se v plné míře nazývá neštěstí nebo zlo. Může mít mnoho odstínů, a setkáváme se s ní už od útlého dětství, každý stupeň na své vlastní úrovni.

Ne vždy přivádí do neřešitelných situací. Pokud existuje východisko, byť třeba náročné, může jím být vnitřní úsilí o nápravu naopak posíleno.

To vede k tomu, že si leckteré obtíže jako svérázný způsob tréninku přímo vybíráme. Sport, hry, koníčky a umělecká zaměření odtud čerpají, a dokonce i zaměstnání, které je zdrojem obživy, není-li naplněno jistým prvkem neurčitosti, nevede k plnému uspokojení.

To jsou ovšem případy, kdy do chomoutu potíží strkáme hlavu zcela dobrovolně sami, někdy i s rozkoší, v očekávání nějakých dobrodružství.

Jiná situace nastane, jsme-li v plynulém proudu své práce nenadále zaskočeni něčím, co jsme nečekali. Ono starodávné „štift spad do trýbu“ je neustále připraveno kdykoliv nám zhatit naše smělé plány. Nemusí to být ovšem právě onen zákolníček, který – spadlý do soustrojí – zastaví celý mechanismus. Někdy stačí i zcela nepatrné narušení jednoho článku jinak souvislého řetězce, nebo že nám některá kulisa na našem jevišti svévolně ukáže svou odvrácenou stranu, o které sice víme, že existuje, ale které se bázlivě a opatrně zdaleka vyhýbáme.

V takovém okamžiku nepřináší pražádnou útěchu zjištění, že se neděje nic proti řádu přírody, že nefunkce v ní má stejně opodstatněné místo jako funkce. Teoreticky vzato je to sice v pořádku, ale praxe je jiná: rána bolí, ztracená věc chybí, zařízení nefunguje, nepřátelská armáda se srocuje na hranicích. Nebo tak nějak podobně.

V obdobné situaci se může ocitnout dříve či později každý. Pak záleží na tom, ve které rovině se cítí nejvíce zasažený. Nebezpečné je, jsou-li ohroženy životní funkce. Pak dost často zasáhne pud sebezáchovy a pomůže vykřesat se z ohrožující laviny bez ohledu na jiné, méně závažné ztráty.

Častější jsou ale takové případy nepřízně, které naruší zaběhnutý denní pořádek pouze nějakou ne příliš rozsáhlou měrou. Ty pak mohou zapříčinit sice jen dočasnou, ale stejně nepříjemnou rozkolísanost nebo dokonce ztrátu těžce nabyté dřívější rovnováhy a připravit nás o kus života tím, že se znovu musíme hledat. Nejsou ale řídké případy, kdy neočekávaná a zprvu odmítaná změna vedla k rozbití starého, už přežitého stereotypu a nabídla nová, výhodnější řešení. Za něco takového pak můžeme být třeba i vděčni.

Ať už přijde náraz odkudkoli, zpravidla má vždy deprimující následky, síla kterých se přirozeně odvíjí od míry postižení. Můžeme zde pak pozorovat různé stupně reakcí: ztrátu zájmu o jinak běžné činnosti, nechuť k jídlu, obtížné spaní, stranění se společnosti, a ve zvlášť kritických případech i nechuť dále žít. Řada problémů se ráda i somatizuje, což se projeví jako příznaky nějaké regulérní choroby, pro jejíž vznik ale jinak není vůbec důvod.

Není-li po ruce psycholog, který by takovou situaci správně pochopil a vzal naši záchranu do vědeckých rukou, musíme si pomoci sami. Na nikoho jiného pak odkázáni nejsme. Což bývá zpravidla případ nejčastější.

Starodávný osvědčený recept na chování v takových případech nabádá: za všech okolností jíst (i když nám nechutná; se slabým tělem situaci ještě horšíme); spát (nebo alespoň v klidu odpočívat; „v klidu“ znamená zahánět myšlenky, které znovu a znovu mají snahu točit se kolem inkriminované události); pokračovat v běžné práci (vyplatí se mít určité navyklé rituály, dodržované za každou cenu); nestranit se okolí (nikdy na tom nejsme tak špatně, abychom nemohli někde přiložit ruku k dílu nebo někomu pomoci); mít vzdálený, dostatečně poutavý ideál (tento stav přece nebude trvat věčně!) a něco se chtít navíc za každou cenu naučit.

Zcela jiná situace nastane tehdy, jestliže se člověk postupně zaměří na duchovní život. Hmotné záležitosti zde sice neustupují do pozadí zcela, ale nemají už onu naléhavosti jako dříve. Přednost má dosažení a udržení duševního míru. Zasahování hmotného světa je chápáno jako nevyhnutelná rušivá nutnost, takže se jeho překážkám nesmí přikládat zbytečně nadměrná důležitost jako dříve. Praktické nepříznivé dopady se řeší pomocí zklidňujícího odpuštění, chápání individuálních příčin nebo odkazem na nezkušenost autorů. Smíření se ztrátou je sice vždy obtížné, ale zato odstraní z mysli záporné emoce výčitkami počínaje a touhou po pomstě konče.

Veškerá snaha je pak zaměřena na myšlenkové uklidnění. Praktický život přitom ovšem stále prosazuje nepřetržitý proud příjímání, prožívání a zapomínání nejrůznějších vazeb. Ty se za správné prožívání ale pouze vydávají a odsunují zklidnění na podřadné místo tím, že se příliš zabývají vzrušujícími, nekontrolovatelnými a dočasnými prožitky. Pouhé občasné přerušení dosavadních zvyklostí, jako půst ve stravování, nebo dokonce krátkodobá abstinence v oblasti různých požitků pouze zvětšují hlad nebo touhu po pokračování a zvyšují dráždění chuťových buněk, kdežto vědomé a rozhodné dlouhodobé přerušení či dokonce ztráta chuti pokračovat ve starém způsobu života může vést i k překlopení myšlení do jiného světa, tj. k opuštění tohoto materiálního světonázoru a k přijetí zcela jiných životních zásad. Historie zná takových případů velice mnoho, a zpravidla se jimi ráda a dokonce s potěšením zaobírá. S jejich následováním je to ovšem pak už slabší.

V duchovní oblasti totiž probíhá prožívání jinak. Všechny světské vazby jsou pod kontrolou co do jejich bezprostřední potřebnosti, a každé vybočení je chápáno jako narušení systému. Tento stav je podporován občasnými průhledy k možnosti jasnější existence, které se mohou dostavit jako zdánlivě přirozený důsledek omezení neutuchající horečné myšlenkové činnosti, nebo prostě jako vnuknutí, přicházející zdánlivě bez vnějších příčin.

Případné zpětné zabřednutí do hmotných vazeb je pak chápáno úkorně; vzbuzený zájem o cokoli světského jakoby vyrval část získaného duchovna a oslabil jeho působení. Varování moudrých před světskými vazbami je tak postaveno do jiného světla: nikoli že se něco obecně „nemá“ (co by tomu přece řekli lidi!), nýbrž že to oslabuje (nebo dokonce zabraňuje) práci na duchovním poli. Nejedná se v žádném případě o hřích proti jakémusi pevně danému kánonu, nýbrž pouze o nedodržení podmínek, o jakýsi druh selhání.

Autor: František Benda, Foto: Internet