Důchodce a duchovní život – Nerozčiluj se

Autor článku: František Benda S tím se setkal jistě už leckdo. Pán přijde domů od lékaře a oznámí: „Nesmím se rozčilovat, jinak to prý se mnou špatně dopadne“. Nejsnadnější rada pak zní: „No tak se nerozčiluj“. Jak se to ale dělá, nerozčilovat se?

Rozčilení je důkazem neschopnosti vyrovnat v mysli rozdíl mezi tím, s čím se setkáváme, a tím, jak si představujeme, že by to mělo vypadat. Čím jsme neústupnější, tím obtížněji ten rozdíl snášíme. Připadáme si pokoření, zneuznaní, nespravedlivě odsouzení. Koho by to nenaštvalo?

Nerozčilovat se by tedy vyžadovalo jistý ústup od hodnot, které jsme až dosud považovali za zásadní, což není nikterak snadné. Trvalo nám přece tak dlouho, než jsme si je vytvořili. Podle nich jsme si pak postupně zařizovali další život. A nyní je máme změnit. Ne proto, že jsme na nich našli nějaký kaz, že se neosvědčily, nebo že nám je někdo rozumně vymluvil. Prostě a jednoduše proto, že praxe nám ukazuje, že spíše škodí než prospívají. Takže co dále s nimi?
Dostáváme se tím do nepříjemného sporu se skutečností: náš myšlenkový svět, který jsme si za léta svého života, možná dost pracně, vybudovali, se najednou nesnáší svými důsledky s provozem našeho biologického těla nebo společenského vystupování. Nenalézáme v tom ale vlastní chybu; jsme skálopevně přesvědčeni, že to jen naše prostředí se chová jinak, než by mělo.

„Co z toho máš, nemysli na to“. Jak na „to“ nemyslet, když „to“ jsou mé myšlenky, ze kterých vznikají mé pozdější činy, ty činy, které mne přivádějí k takovému myšlení, jež má za následek ono roz-čilování? Kruh se uzavírá.
Nerozčilovat se znamená změnit v prvé řadě postoje. Vzdát se lecčeho, co hrálo v našem životě až dosud dost důležitou roli, vyloučit některá setkání, nebo činnosti, které by nás mohly vyvést z rovno-váhy. Je pravděpodobné, že rozloučit se po zralé úvaze s něčím, co vlastně už ani nepotřebujeme, co překáží anebo dokonce škodí, může být jen prospěšné. Kdo to však dokáže? Kdo na to přistoupí? Ke všemu jsou přece přidruženy takové pěkné vzpomínky… A navíc: čím je člověk starší, tím je těch vzpomínek a vazeb více, takže loučení se zdá být dokonce bolestné.

Nikdo od nás ale přece nechce, abychom svůj život předělali od základů. Jsme pouze varováni před momenty, které se bezprostředně nebezpečně somatizují: zvyšují nám krevní tlak, nutí ke zvýšení hlasu či halasnějšímu projevu a jsou dokonce někdy schopny i částečně zastřít vlastní soudnost a vést k neuváženým rozhodnutím. Takže pak je na místě ta rada od odborníka: „Nerozčiluj se“.

To vypadá jako nevítaný zásah do té část naší osobnosti, kterou bychom měli dokázat bez obtíží zvládnout. Jen tak prostě to ale všechno najednou ze sebe vytrhnout nelze. Nedokážeme se rychle změnit takovým způsobem, aby se tento náš povahový rys ze dne na den přestal uplatňovat.

Bude tedy nutno změnit dosavadní postoje. Nebrat ty problémy, před kterými jsme varováni, příliš vážně, nebo dokonce osobně, třeba jako nějaké promyšlené útoky na nás. Spíš jenom tak, že se takové věci prostě dějí, dost často i nezávisle na nás, a když už se u nich nešťastnou náhodou nachomýtneme a neprozřetelně se jim otevřeme, čímž se jim vlastně dáme k dispozici, pak se nás samozřejmě lačně zmocní a vykonají v nás své zákeřné dílo.
Teprve v případě, kdy dokážeme být náležitě ostražití, má smysl výzva „Nemysli na to!“. Myslet na něco znamená dostat se do stejného tvořivého pole jako má ona událost. Pak snadno dojde k tomu, že náplň té věci a naše mysl spolu zarezonují; my se – mylně – domníváme, že věc zvenku pronikla do nás, kdežto skutečnost je taková, že je to naše mysl, kdo ji dychtivě nasál.

Nemyslet na něco by pak znamenalo chodit kolem některých jevů záměrně nevšímavě. Nepřipustit jakýkoliv vzájemný kontakt. Být nepřístupní. Do toho, co se neotevře, nemůže přece zvenku nic proniknout. Rozšíří a uklidní-li se naše vědomí a nebudeme se bránit možnosti přebudovat své vnímání, rozšíří se i tato lhostejnost do mnohem většího rozsahu.
V žádném případě to o všem nesmí znamenat ani náznak arogance či přehlížení událostí okolního světa, ani uzavření se do sebe. Svět zůstane i nadále dodavatelem nových prožitků, někdy zcela neočekávaných, a tím také vítaným zdrojem poučení. Jen musíme poněkud ostražitěji hlídat onu výhybku, která je schopna odlišit část události ještě přinášející poučení od té, která se už jako mor snaží proniknout do naší mysli, aby ji rozložila a vnukla jí přesvědčení, že jsme na ní mimořádně osobně zainteresováni.

“Svět je komedií pro toho, kdo jej pozoruje, a tragedií pro toho, kdo jej prožívá“. Za tuto větu vděčíme řecké antice, kdežto východní filosofie používá představy Tichého svědka, který nezúčastněně sleduje události, vznikající a zanikající na jednotlivých úrovních. Ty ovšem jenom sleduje (však je to pouhý svědek), aniž by z poznaného činil jakékoliv závěry. Utvořit si vlastní závěr znamená rozšířit své myšlení o nový poznatek, který se vůbec nemusí shodovat s našimi dosavadními představami, což se nám patrně znelíbí, takže nás to rozčílí – a jsme už zase na začátku.
Nabízí se rada i poměrně jednodušší: cosi by mne ale mohlo skutečně rozčílit!, ovšem – stojí mi to vůbec za to?

Autor: František Benda, Foto: Internet