Když se ženy domluví 10

Autor článku: Irena Fuchsová KOMÍN. Když vešel se šéfem do laboratoře, nijak zvlášť mě nezaujal. Štíhlý čtyřicátník, na hlavě ježka, na očích brýle. Ale jeho vůně se mi zalíbila okamžitě!

A když mě šéf požádal, abych ho tři- čtyři dny zasvěcovala do problému, který jsme měli společně řešit, věděla jsem, že udělám všechno pro to, aby mi jeho vůně patřila. Jenom mně!

Můj voňavý profesor byl geniální. Stačilo třicet minut a všechno mu bylo jasné.
Pozvala jsem ho pak do své pracovny na kávu. Postavil se k oknu, koukal ven a já se topila v jeho vůni, která za mnou přišla i do kuchyňky. Když jsem se vrátila s kouřícími hrníčky, ukázal prstem na komín PORAMA, který vykukoval za sídlištěm.

„Máte tady pěkný komín.“
„Chcete rozšířit svoji sbírku komínů? Je volný. Čeká jenom na vás. Máme tady dost volných komínů. I žen.“
Se zájmem se na mě otočil. Naježila jsem se. Nejsi ňákej moc potřebnej? Co mi teď řekneš, profesore? Že máš rád vtipné ženy? Žes už dlouho neviděl pohromadě tolik krásy a inteligence? Že bys nečekal u prsaté štíhlé blondýnky vysoké IQ?

Zkus říct podobnou debilitu a vůně nevůně, vyřídím tě tak rychle, že…
Hádáte správně! Jsem po rozvodu, ve stavu dosud nezhojeném, zlém, nešťastném. Můj bejvalej sice voněl pořád stejně krásně, jako když jsme se poznali, ale zahnul mi se sousedkou, hovado jedno nevěrný! S rozkycnutou kvočnou, která svoje spodní kalhotky věší na balkoně zásadně na první šňůru! Aby každý viděl, jaká je čistotná píča!

Omlouvám se. Ale já jsem fakt nebyla nikdy takhle sprostá, to až teď.
„A všechny jsou takhle vysoké?“
Blbec. Koukal sice na mě, ale mluvil o komínech.
„Ještě vyšší.“
Znovu se otočil k oknu.
„Hm… hm… na téhle straně jich máte pět! To je nádhera! To jsem nečekal!“
Taky jsem nečekala, že zklamání přijde tak brzy, pomyslela jsem si smutně. Škoda takové vůně u chlapa, když ho ženský nezajímají. Komínovej úchyl.
„Můžete mi zjistit telefonní číslo do nemocnice, paní kolegyně?“
„Do jaké nemocnice, pane profesore? My tady nemáme nemocnici.“
Zklamaně vzdychl.

„Aha. To je smůla. Myslel jsem… No nic. Když není, tak není.“
Nerozuměla jsem mu. Ale jak jsem tak koukala na jeho ježečka a cítila jeho vůni, měla jsem pocit, že se ze mě rozvodová černá můra odpařuje jako voda z konvice. Voněl mi čím dál víc, líbil se mi čím dál víc a čím dál víc mi ho bylo líto. Nevím proč. Prostě to tak bylo.
Stál, koukal na komín a jeho záda vypadala, že brečí. Pak se na mě otočil, nešťastný jako dítě, kterému vzali hračku. Riskla jsem to.

To by bylo, abych nebyla lepší než nějakej komín!
A jako už několikrát ve svém životě, i teď jsem udělala, co jsem udělat chtěla.
Přišla jsem k němu, objala ho, přitiskla se k němu, a protože byl větší než já, šeptala jsem do jeho voňavého krku, co si ženy většinou jenom myslí.
„Chlapečku můj voňavý, co je ti? Zase bude dobře! Uvidíš! Myslím si, že už jsi dlouho sám, viď? Já taky. Neboj se, nic po tobě nebudu chtít! Nic! Jenom takovou hezkou maličkost! Malinkatou maličkost! Chci, aby nám spolu bylo chvilku dobře! Teď hned! Prosím!“
Najednou mě také držel, pevně tiskl, něco šeptal a já cítila jeho kalhoty, podvolovala se jeho rukám, jeho ústům, jeho vůni…

On tak voněl! Omamně, svěže, sexy! Osudově!
Hladil mě a líbal. Pak mě položil na stůl, něžně mi vyhrnul sukni a stáhl kalhotky. Pořád mě hladil a líbal a já měla zavřené oči a vznášela se nad sněhovou plání, a když do mě vnikl, slabě jsem vykřikla. Bylo to všechno nečekané a tak zvláštně voňavě osudové!

Byl mi blízký, jako bychom se neznali hodinu, ale celé roky! Když jsem uprostřed milování otevřela oči, viděla jsem, že kouká oknem a napadlo mě, že kouká na komín, ale on se ke mně sklonil, oči mi polibkem zavřel a bílá pláň se začala prolínat s mořským zálivem, s jemným pískem, se šuměním vln, letěla jsem balonem mezi světle modrými mraky, čím dál výš, proud vzduchu proudil mým tělem odzdola nahoru a seshora dolů, až se usadil uprostřed a ze všech stran mě obklíčilo moře i sníh…
…a jestli můj křik neslyšeli ve vedlejších laboratořích, tak jedině proto, že byla doba oběda a všichni byli v jídelně.

Druhý den jsem s požehnáním šéfa odjela s mým voňavým profesorem na týden do terénu, zjistit přímo na místě vše potřebné k našim výzkumům.

V tichém příjemném penzionu mi o sobě všechno řekl.
„Nejsem sexuolog. Nikdy jsem se nezajímal o sexuální úchylky. Vystačil jsem si s jedním pravidlem. S čím druhý souhlasí, to je dovoleno. Měl jsem několik přítelkyň a vedle nich jsem nikdy neměl nouzi o ženy, které nechtěly nebo nemohly být mými přítelkyněmi, ale chtěly mi na chvíli patřit. Takhle krásně jsem si žil do pětatřiceti let.

Pak jsem poznal Petru. Brzy mi dala najevo, že v žádném případě nechce být přestupní stanicí. Buď jenom ona, nebo si, chlapče, natáhni kalhoty a jdi čůrat na jiný roh.
Byla dokonalá. Její přirozenou inteligenci vysoká škola nezkazila, rodinné prostředí ji nedohnalo k bulimii, měla peníze, které jí dopřávaly nenutit se do ničeho, co se jí dělat nechtělo, oblékala se tak, že se po ní každý podíval, v rozumné míře sportovala, milovala divadlo a kino, ráda četla v posteli a při tom jedla bramborové saláty z kelímku, byla vysoká a štíhlá, černovláska nakrátko ostříhaná, s bleděmodrýma očima a s pletí jako vosková panenka…

A milovala milovat se s komínem.
Když jsem její úchylku pochopil, což mi netrvalo týden, měsíc, ale přesně tři roky, bylo mi jasné, že se mnou začala chodit kvůli komínu zrušené chemičky, na který bylo vidět z okna mého bytu.
Ano, když jsem ležel v posteli, viděl jsem oknem skoro celý komín, ale hlavně jeho špičku, natřenou červeně. V noci kvůli letadlům svítil, a já si až po třech letech uvědomil, co mi připomíná.
Ztopořený penis.

Ty tři roky byly nejnádhernější, jaké jsem s jednou ženou zažil. Nikdy jsme se nehádali, nikdy jsme se nenudili, milovali jsme se čím dál dokonaleji, v práci nám to každému vycházelo až moc dobře, a když jsem občas prohodil něco málo o společném životě a o dětech, Petra se netvářila odmítavě. Ale protože se nám náš život líbil tak jak šel, o žádné změně jsme neuvažovali. Zatím nám nic nescházelo.
Ten strašný prosincový den jsem přišel domů pozdě. Bylo skoro sedm hodin, venku už byla tma, ale v bytě také. To bylo divné, protože podle věcí v předsíni byla Petra doma. Myslel jsem si, že jde o nějakou hru a tak jsem pomalu procházel bytem, rozsvěcel a čekal, odkud na mě vybafne.
Našel jsem ji v ložnici.

Ve světle z vedlejšího pokoje bylo na posteli vidět její tělo. Lehl jsem si vedle ní, a než jsem ji k sobě přitiskl, ze zvyku jsem se podíval na komín, jestli svítí. Svítil, ale nějak divně.
„Co je s komínem?“

Petra hlasitě zavzlykala a vytrhla se mi. Něco tu nehrálo. Vstal jsem a rozsvítil. Vypadala strašně. Uplakaná, rozcuchaná, nešťastná. Přestal jsem myslet na komín a vzal ji do náruče.
„Co se ti stalo? Co je ti? No tak, Petro! Řekni mi to, slyšíš!? Neplač, neplač, holčičko moje!“
Konejšil jsem ji jako děťátko a ona se konejšit nechala. Do chvíle, než jsem jí rukou vjel mezi nohy a po stehnech nahoru. Vytrhla se mi.
„Ne! To nesmíš! Ach… ach… ach…“

Naříkala tak zoufale, že mi bylo jasné, že se muselo stát něco strašného, ale co?
A pak ukázala k oknu.
„Oni… oni ho začali bourat! Prý by mohl spadnout… prý ho už nepotřebujou… tak ho zbourají! Už začali! Nahoře je z něho… PAHEJL! Oni… oni… oni ho úplně nahoře… roz… roz… rozervali!“
Tak proto se mi zdálo, že míň svítí! Vršek komínu už byl dole a světlo bylo provizorní! Vzpomněl jsem si, že v Městských novinách byla před časem krátká zpráva o jeho likvidaci, ale s Petrou jsem o tom nemluvil.
„Petro, miláčku, co je nám do nějakého komína? Byl tady a nebude tady. Nám to přece může být jedno.“
Vytřeštila na mě oči.
„Jak tohle můžeš říct?“
„K čemu potřebujeme komín?“
„Tobě nevadí, že se už nikdy, nikdy nemůžeme milovat?“
Zasmál jsem se a jemně jí položil ruku na prsa. Ztuhla. Přímo zledovatěla. Bylo vidět, že mým dotykem trpí. Radši jsem dal ruku zpátky.
„Petrunko moje! Proč bychom se už neměli nikdy milovat?“
Otřásla se hrůzou.
„ČÍM?“
Bolestně zavyla jako malý pejsek, kterého jeho pán bezdůvodně nakopl.
„Čím,“ opakoval jsem nechápavě a ona na mě třeštila oči.
„Tak se na něj podívej! Podívej se na něj! To nevidíš, že je zmrzačený? On se už nikdy nebude moct milovat! Nikdy!“
Prstem, který se jí třásl, ukázala oknem na svítící pahýl.
A tehdy jsem se o nás dva začal bát.
Vzpomněl jsem si na její rozevřené oči při milování. Na její výkřiky. Vždycky se dívala při milování k oknu. Dívala se při milování na komín.

Teprve teď jsem pochopil, že se milovala s komínem a ne se mnou. Ale pořád jsem ještě věřil, že ráno bude moudřejší večera. Ráno se jí už snad nebude zdát komín tak zmrzačený, ráno ji snad k milování přemluvím a ona pozná, že nám to jde i bez komína. Že nám to jde pořád tak krásně, jako nám to šlo uplynulé tři roky! A že to půjde i dál, i když její komín rozeberou do poslední cihly!
Už jsme spolu nemluvili. Když jsem přišel z koupelny, spala. Nebo dělala, že spí. Usnul jsem brzy, protože jsem se těšil na ráno. Byl jsem optimistický blbec.
Ráno byla pryč a na stole ležel dopis.

Nezlob se. Odcházím z Města. Nehledej mě. Komín byl moje všechno. Musím hledat jiný. Život utíká. Petra.
Odešla. Zmizela. Nenechala po sobě jedinou stopu. Hledal jsem ji rok. Soustředil jsem se na města, kde byly komíny a nemocnice, protože Petra byla doktorka. Ale hledal jsem ji marně. Možná, že už svůj komín našla a k němu i muže s bytem. Muže, byt, postel a okno, kterým při milování vidí na svůj komín. Možná pořád hledá, ale nevím kde…“
To byl příběh mého voňavého profesora.
Zamilovali jsme se do sebe. Začali jsme spolu žít. Plánovali jsme svatbu. Oba jsme chtěli co nejdříve děti. Čas nám běžel.
Často mi šeptal, miláčku, hlavně, že nejsi cvok! Že nejsi komínová Petra!
Neměl pravdu. Byla jsem cvok, ale myslela jsem dopředu. Ne jako pitomá Petra, která si nechala svůj komín zbourat!
Osudovou kolínskou, kterou používal můj voňavý profesor, jsem si pro jistotu obstarala do zásoby minimálně na příštích padesát let.
Co kdyby ji přestali vyrábět.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/