Když se ženy domluví 12

Autor článku: Irena Fuchsová NA BUCHTÁCH. Můj podnik, kde jsem pracovala skoro dvacet let, skončil. Nebylo to samozřejmě najednou. Nejdřív všem zrušili trvalé smlouvy a dali nám smlouvy půlroční.

Pak nás rok a půl využívali, protože věděli, že se neodvážíme ozvat. Každý z nás totiž doufal, že to bude právě on, kdo bude patřit mezi několik desítek vyvolených, kteří v rušeném podniku zůstanou, aby nastartovali rozjezd podniku nového.

Doufala jsem v to i já a můj šéf mě v tom náležitě utvrzoval. Dovolil mi, abych s ním pracovala o víkendech a ještě mu nosila obědy a on si je, chudinka, ohříval v mikrovlnce, protože nesnášel hospodskou stravu. Jeho manželka totiž o víkendech doma nebyla, a tudíž nevařila. Létala s dětmi do Švýcarska lyžovat a sáňkovat.
Za pracovní víkendy a za obědy jsem neviděla ani korunu odměny a můj pracovní poměr skončil ve stejný den jako všem ostatním.

Hodně z nás ví, co to je zůstat bez práce a nemusím tedy sáhodlouze vykládat, jak mi bylo, stejně si všichni myslíme, že právě náš případ je nejhorší. A protože nás ostatní nepolitují, musíme se litovat sami. A to mi docela šlo.

Když ztratí práci pětačtyřicetiletá ženská, která je sice deset let šťastně rozvedená, ale jinak je na všechno sama, tak to je, řeknu vám, na mašli! Nemohu přece chtít, aby mi pomáhala dcera, která se před rokem vdala a má dost svých starosti, a nemůžu přijet za maminkou, která si spokojeně užívá důchod na své chaloupce, a chtít po ní, aby mi půjčila na inkaso nebo na jídlo.

Naopak, i kdybych si musela půjčit, tak mamince musím každý měsíc přivézt její obvyklou dárkovou tašku s kávou, čokoládou, likérem, časopisy a s krémem proti vráskám.
A tak jsem chodila měsíc po bytě, držela dietu, protože na jídle se dá ušetřit nejvíc, pokukovala po věcech, které bych mohla eventuálně postrádat a hlavně jsem na všechny strany volala nedávno zrušené SOS a sháněla práci. A protože práce pro mě pořád nebyla, propadala jsem depresím.

A pak se to stalo! Podařilo se mi být nezaměstnaná měsíc! Jenom měsíc! Měla jsem štěstí! Možná mi trochu pomohla i ta dieta…

Seděla jsem ten den na Úřadu práce a bavila se se sousedkou z ulice, která byla po obrně a chodila o berlích. Byla mzdová účetní a ztratila práci, protože nebyla schopná dojíždět do svého podniku, který se přestěhoval na druhý konec města. Což o to, zájem o její profesi byl, ale nesměla ukázat berle. Jo, milí Romové, nejste sami, kdo se cítíte být diskriminovaní!

Povídáme si spolu a kolem nás přešel nějaký chlap. Za chvíli se vrátil a vyšel po schodech. Neřekly jsme ani dvě věty a šel dolů. Zastavil se kousek od nás a zase šel nahoru! Nějakej nerozhodnej úředník, pomyslela jsem si, neví, jestli už má jít na oběd nebo ještě hodinu makat pro blaho nezaměstnanejch.
Povídaly jsme si dál a on šel za chvíli po schodech zas! Zase se zastavil kousek od nás a díval se na mě. Protože se nezaměstnaný člověk stane i pokorným, pro jistotu jsem se na něho usmála.
Co kdyby to byl majitel podniku a měl několik volných míst? Usmál se na mě také a pozdravil. Nevypadal špatně. Vysoký špinavý blonďák v dlouhém černém balonovém plášti, s podnikatelským kufříkem. Mohli jsme být stejně staří, ale to bylo všechno, co nás spojovalo. Jemu se totiž na rozdíl ode mě dařilo. Přišel k nám a zašklebil se na mě.

„Neříkejte mi, že taková krásná žena tady hledá práci?“
Tak to bylo něco na mě! Nejenom, že jsem už nemohla vidět polévky z pytlíků, ale zvykala jsem si i na to, že za chvíli nebudu vidět hodiny po babičce, porcelán a dvě pistole po prapradědečkovi a tak jsem vyštěkla, protože štěkat umím jako každá ženská.

„To jste řekl vy a je to pěkná blbost! Hledat tady práci, to bych se nahledala! Hledám houby! A houby jsem našla!“

Sousedka vyjekla smíchy, ale on se kupodivu přestal šklebit a usmál se.
„To rád slyším. To je výborné, že aspoň někdo našel houby. Já si totiž před chvíli říkal, že jsem houby našel… a měl jsem pravdu! Jak bych je mohl najít, když jste je našla vy?“
Zvedla jsem oči v sloup. On je asi „ožralé“, jak říká moje moravská teta o strejčkovi.
„Co byste říkala tomu,“ pokračoval ožrala dál, „že bysme je hledali spolu? Můžete jít se mnou?“ Ukázal po schodech nahoru a já se ušklíbla.

„A to jako kam? A proč?“
Zeptala jsem se ho sice stroze, ale v hloubi duše jsem se tetelila nadějí. Já snad budu mít práci! Pane bože, děkuju ti! Stůj, prosím tě, při mně! Věřící, nevěřící, když jde do tuhého, pánbíčka voláme všichni!
„Byl jsem dát požadavek u paní Moravcové. Potřebuju sekretářku. A vy se mi líbíte. Proč bych si nemohl vybrat sám, co potřebuju? Bez paní Moravcové.“

Ukázal po chodbách Úřadu práce, kde bylo opravdu z čeho vybírat, podíval se zpátky na mě a zarazil se.
„Vám to vadí? Že jsem si vás vybral?“

Tvářila jsem se totiž jako Gusta Fučíková, když jí řekli, že Julek má zase další stranické školení s několika soudružkami. Přes noc a na neznámém místě. Když jsem viděla, že se mu Gusta nelíbí, rychle jsem výraz změnila. Tvář se mi zjasnila a v mém oku se zatřpytila slza.

„Ne! Samozřejmě, že ne,“ ujišťovala jsem ho sladce. „Bylo by mi strašně milé, kdybych… kdybych vám vyhovovala. Mohu se zeptat, co potřebujete? Tedy… koho byste potřeboval? Byla bych strašně ráda, kdybych se vám hodila…“
Stoupala jsem za ním po schodech, jako když jdu za svatým Petrem do ráje. Brzy jsem měla zjistit, že svatý nebyl, ale Petr ano. Petr Mazuč.

U paní Moravcové jsme stornovali požadavek pana podnikatele Mazuče a já získala místo sekretářky v jeho firmě, která se zabývala vybavováním kanceláří od A do Zet.
Vyhovovalo mi skoro všechno. Náplň práce, pracovní doba, pracovní prostředí, a samozřejmě i plat, který byl dokonce o něco vyšší, než můj plat minulý. Všechno bylo skoro fajn. Skoro. Kdyby se mnou v kanceláři nebyly čtyři baby. Mé nové kolegyně!

Byla jsem před tím zvyklá na kolektiv, kde bylo plno mladých lidí. Všichni jsme si tykali, nedělali si nic z věkových rozdílů, dokázali jsme si udělat legraci jak z mladých, tak z těch před důchodem a protože to nebyla legrace zlá, bylo nám všem dobře.
Ale v téhle kanceláři? No, řeknu vám, to byla síla! Ty ženský se neuměly smát! Byly ošklivý, staropanensky zapšklý, bezdětný, bez chlapů, neměly doma žádné zvířátko, nevařily, nepekly, nemenstruovaly, nekoukaly na televizi, nečetly noviny, nepoužívaly nic, co by je zženštilo a jediné, do čeho investovaly, byl čistící prášek SLUNÍČKO.

Před dvaceti lety ho měl příbuzný jedné z nich vyvézt na skládku, protože SLUNÍČKO mělo prošlou záruční dobu. Ale šikula si dva vagony SLUNÍČKA schoval na své chalupě, a po listopadu ho rozprodával takovejm škatulím, jako byly moje nové spolupracovnice. Používaly SLUNÍČKO na okna, na podlahy, na nádobí, na praní, prostě na všechno, včetně sebe.

Hned první den jsem ve dveřích málem omdlela. Křivdila bych jim, kdybych řekla, že smrděly. To opravdu ne. Ale zvláštní aroma měly, to ano.
Slušně řečeno, z jejich zvláštního aroma mi bylo na blití!
Stačily mi dva dny, abych pochopila, že Petr Mazuč sebral na Úřadu práce poslední zbytky své mužné síly, aby mě oslovil a zaměstnal, protože jinak mu mezi těmi babami zbývalo pár dnů života…

Byl čerstvě rozvedený a čtyři baby, které vevodily jeho firmě, byly dědictvím po exmanželce, která ho společně s nimi několik let systematicky ničila. Před rokem se naštěstí pro něho zamilovala do svého maséra a trvala na rozvodu. Protože masér byl chytrý chlapec a dokázal si vypočítat, že paní Mazučová bude po rozvodu movitá, stala se paní Mazučová hned paní Masérovou a můj šéf se mohl začít uzdravovat.
Pravděpodobně mu došlo, že první, co musí udělat, je vyměnit panoptikum ve své firmě a začal sekretářkou. Jenomže jsou věci, které se musí vyměnit z gruntu! Měl vyrazit všechny najednou a pak teprve přijmout mě!

Ty čtyři baby mě totiž doslova vcucly, a jestli si můj nový šéf myslel, že se po našem odvážném seznámení bude náš vztah zdárně rozvíjet, brzy poznal, že se mýlil.
Za pár dnů jsem přestala očekávat příznivý vývoj našeho vztahu i já, a to jsem velký optimista! Neměla jsem šanci s těmi čtyřmi paskvily ženskosti zvítězit v jediné bitvičce a rychle jsem ztratila chuť a sílu proti nim jakkoli bojovat, protože to bylo marné a hlavně vysilující!
Ve vteřině mě převálcovaly.

To víte, že jsem to zkoušela! A ne jednou! Zkoušela jsem to denně! Celý měsíc!
Zkoušela jsem bavit se o knihách, o filmech, o divadle, o hercích, o politických stranách, o dětech, o kočkách, o psech, dokonce i o nemocích- nic.

Přinesla jsem z domova nádherný zelenec a chtěla ho dát na svůj stůl, ale odpoledne jsem ho zase nesla domů, protože paní Nováková je na zelenec alergická.

Když jsem svačila a prohlížela si BLESK, všechny čtyři se postavily za své stoly a jedna přes druhou syčely, abych laskavě ty prasárny schovala, nebo si na mě budou stěžovat!
Přinesla jsem jim celý pekáč tvarohových buchet! Ani jedna si nevzala! Strnadová v jedné buchtě zahlédla černý vlas a proseděla celý den s ubrouskem u pusy, Novotná řekla, že se bojí ekzémů a proto nejí nic, čeho se dotkl člověk, Svobodová řekla, že nejí nic starého a Nováková si vzala lék na alergii, protože nesnáší smrad kvasnic.

To, že odmítly moje buchty, které jsem pro ně udělala a těšila se, jak jim budou chutnat, to mě tedy dost rozhodilo!
Zůstala jsem ten den ve firmě poslední. Seděla jsem nad buchtami a říkala si, vyhodím je do popelnice! A taky jsem si říkala, jestli by nebylo lepší být zase nezaměstnaná! Umíte si tedy představit, kam až mě ty baby dohnaly…

A jak tak sedím, začala jsem je litovat. Byly celý život nešťastné a díky jejich neštěstí teď nemůžeme být šťastní ani já a můj šéf, protože nás ty čtyři mrchy hlídají jako nejlepší ochranka. Prokoukly nás! Pochopily stejně jako já, že si mě sem vzal, protože jsem mu padla do oka!

Ale jak jsem mu mohla pomoct? S babama za zády se nedalo dělat nic jiného, než pracovat a pracovat a pracovat. Šéf přijde, pracuje, odejde. Přijde, pracuje, odejde. A takhle je to už měsíc! Samozřejmě, že jsme v kontaktu, ale oba se chováme profesionálně, jak jinak? Před babama si nic jiného dovolit nemůžeme!
Jak dlouho ho to bude bavit? A baví ho to vůbec ještě? Ze žalu jsem jednu buchtu snědla, pak jsem se rozplakala a nahlas jsem se utěšovala.

„No, holka, musíš to s těma babama vydržet. Dneska nechtěly buchty, příště to zkusíš s bublaninou! A to by bylo, abys je na něco nedostala! A co se týče šéfa, prostě ho co nejdřív přefikneš, baby nebaby! Dokud jste ještě oba k světu! Přefikni ho u něho v kanceláři! Až mu poneseš faktury! A doufej, že není z těch bab slepej a blbej!“

Povídala jsem si a přitom jsem rovnala buchty na novinový papír, abych je vyhodila do popelnice a najednou mě zezadu někdo objal a otočil k sobě.
Stála jsem proti šéfovi. Měl rozesmáté oči, a když jsem si uvědomila, co jsem říkala, začala jsem se smát, on se smál taky a najednou jsme se líbali, on škrábal, protože nebyl oholený a mně to nevadilo a přitom to u chlapů přímo nesnáším!
Lehce mě nadzvedl a položil na stůl a jenom já věděla, že do buchet, chtěl mi vyhrnout sukni, ale čekal, jestli se nebudu bránit, ale já ho na sebe přitáhla, protože jsem si řekla, holka, už seš dost stará na to, abys dělala jenom to, co chceš! A ty se teď chceš milovat, tak se miluj, sice na buchtách, ale se šéfem!

Vyhrnul mi sukni nahoru a stáhl kalhotky a já po očku pozorovala, jak si rozepíná kalhoty, a když se z nich proti mně jako velká voda vydral jeho lotr, bylo mi jasné, že se nemusím o nic starat.
Vzdychla jsem nad slastmi, které mě čekají, položila jsem se odevzdaně do buchet, zavřela oči a děj se vůle boží…

Potom mě odvezl domů, omluvil se, že musí ještě něco zařídit, že se uvidíme zítra a zmizel. No, trochu mě zklamal, ale řekla jsem si, holka, ber, co je. Kdyby takovýhle milování bylo jednou za měsíc, tak buď spokojená!

Druhý den v práci pohroma! Zemětřesení! Hurikán! Já totiž buchty neuklidila a na mém stole to vypadalo, jako když tam rylo stádo prasat. Všechny čtyři sudičky stály nad tou spouští mlčky, bez jediného pohybu.
Když jsem přišla, nedovolily mi, abych si svlékla kabát a čekaly na šéfa, který právě přijel na dvůr. Když přišel, Svobodová na mě ukázala.

„Tahle ta se na tomhle stole s někým kurvila, pane vedoucí! Doufám, že ji okamžitě vyhodíte.“
Šéf vážně pokýval hlavou a pak na mě houkl.
„Máte okamžitou výpověď. Sbalte si své věci a přijďte ke mně.“

Byla jsem v šoku. Tak to je tedy super! Zase budu nezaměstnaná! Za jeden blbej šoust na tvarohovejch buchtách! Petře Mazuči, to ses tedy vycajchnoval!

Sbalila jsem podle rozkazu svoje věci a zaklepala u něho.
„Nechte otevřené dveře.“
Vstal od stolu a koukal na mě. Něco mi říkal. Nevnímala jsem co, protože jsem si představovala, co se mnou včera dělal na buchtách a bylo mi líto, že…
Probrala mě rána. Otočila jsem se. Vedle v kanceláři se něco stalo. Podívala jsem se na šéfa.
„Promiňte, já… já se zamyslela. Co… co jste říkal? Mně… mně jste něco říkal…?“ Usmál se a přikývl.
„Ano. Vám. Říkal jsem, že už zítra nemusíte chodit. Že máte výpověď, protože nedělá dobrotu, aby manželé pracovali v jedné firmě. A Svobodová omdlela.“
Manželé? To je jak z filmu pro pamětníky s Oldřichem Novým! Na rozdíl od Svobodové mi vůbec nic nedošlo!
„Jestli dovolíte,“ pokračoval můj šéf, „žádám vás o ruku. Chtěl bych si vás vzít co nejdřív. Pokud chcete vy.“
Ozvala se druhá rána.
„Teď omdlela Nováková,“ zkonstatoval suše šéf, došel ke dveřím, zabouchl je a otočil klíčem.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/