Když se ženy domluví 9

Autor článku: Irena Fuchsová MAKO. Nevím, proč jsem si vymyslela, že mi Mako poskytne rozhovor.

Když jsme měli třetího ledna redakční radu a já předkládala plán rozhovorů s herci na celý rok, měla jsem ještě v živé paměti nejkrásnější Makův film „Na skále“, který běžel v televizi o Vánocích a v uších mi zněla ústřední melodie z jeho nejslavnějšího filmu „Koprová omáčka“, který jsem si pouštěla posledních čtrnáct dnů skoro každý den.

Když jsem v plánu rozhovorů přišla k měsíci dubnu, a měla před sebou květen, lásky čas, nadechla jsem se a s mým vydechnutím redaktoři kolem mě strnuli a šéfredaktor se vztyčil od stolu.
„Mako? Tobě Mako slíbil na květen rozhovor?“
Pokrčila jsem rameny, jakože to je pro mě úplná maličkost. A přikývla jsem.

Rázem jsem se stala hrdinkou redakce. Zasypali mě otázkami, ale mlčela jsem. Co jsem měla říkat? Bylo příjemné být hvězdou redakční rady a pak, byl začátek roku a květnové číslo budu muset mít hotové nejpozději do 15. dubna… času habaděj.
Všichni jsme věděli, že Mako už deset let žádné rozhovory nedává. Kromě jeho práce se o něm nic nevědělo. Měl obrovskou usedlost, kde si žil svůj život s bůhví kým a bůhví jak.

Ale já měla svůj plán. Nepokoušela jsem se na něho čekat před divadlem, telefonovat mu, psát nebo se motat tam, kde zrovna točil. V divadle, kde pravidelně hostoval, pracoval v jevištní technice můj nejlepší kamarád. Kdysi jsme se spolu vyspali, a přestože nás to ani jednoho nenadchlo, zůstali jsme dál kamarády, dokonce lepšími než před tou sexuální katastrofou.
Mako měl ve zvyku přijít do divadla dvě- tři hodiny před představením a ve své šatně se učil texty. Můj kamarád mi jednoho dne dal echo, já byla během deseti minut v divadle a on zaklepal na jeho šatnu.
„Vstupte.“

Když se ozval Makův nenapodobitelný hlas, začala jsem se třást po celém těle.
Kamarád pootevřel dveře a uctivě se zeptal, jestli by mohl na chvíli přijmout jeho kamarádku redaktorku, která by si s ním chtěla domluvit rozhovor.
„Samozřejmě, že ji nemohu přijmout, příteli. Víte přece, že rozhovory zásadně nedávám už deset let.“
„Já to vím, ona to ví taky. Ale ona je taková… nešťastná…“
„I já byl, příteli, nešťastný, když ze mě před deseti lety udělal jeden novinář, jistý Zlatko Podolský, lidskou zrůdu, která je schopna osouložit kapra, než ho zabije a připraví pro vánoční tabuli. Řekněte vaší kamarádce redaktorce, že všechno přebolí. I její neštěstí…“
Kamarád vyšel ze šatny, výmluvně pokrčil rameny a odešel na jeviště bourat náznak po dopolední zkoušce a stavět scénu na večerní představení. A já, místo abych odešla také, jsem si dřepla na zem za dveřmi šatny, navalil se na mě termín odevzdání rozhovoru, uvědomila jsem si svoji pitomou lež a začala jsem plakat.

No… plakat je slabé slovo. Vyla jsem jak smečka hladových vlků!
Dveře od šatny se otevřely.
Silné ruce mě zvedly, na obličeji mi přistál voňavý kapesník a těsně vedle mě se ozval Makův podrážděný hlas.
„Nechte toho! Utřete se a pojďte dovnitř. Jste horší než siréna…“
V šatně mi přistrčil židli, a když jsem si nesedla, přitlačil mě na ni. Sedl si kousek ode mě a přes zrcadlo se na mě podíval.
„No, aspoň že je trochu hezká.“ Řekl tiše do zrcadla a pak se podíval ke dveřím, které se pootevřely.
„Kolikrát jsem jim říkal, že nejdou zavřít a nikdo to nespraví!“
Natáhl se a dveře přibouchl. Za několik vteřin se opět pootevřely.
„Nesnáším otevřené dveře. Bude vám vadit, když zamknu?“
„Nebude.“ Řekla jsem zastřeným hlasem a musela si odkašlat.
„Nejste nastydlá?“ Ostražitě se na mě podíval a zamkl na dva západy.
„Ne,“ ohradila jsem se. „Jsem jenom strašně nervózní.“
„A z čeho? My snad budeme souložit a vy jste panna?“
Sklopila jsem oči.

„To je zklamání, co?“ Uchechtl se. „Ani jedno ani druhé.“
„Pane Mako… já jsem redaktorka z Pele…“
„Mě vůbec nezajímá, odkud jste redaktorka, protože vám žádný rozhovor stejně nedám. A mám k tomu své důvody.“
„Jaké,“ špitla jsem a potichu se vysmrkala do jeho sněhobílého kapesníku. Znechuceně se na něj podíval.
„Můžete si ho nechat. Daruju vám ho.“
Seděli jsme a mlčeli. Já se vysmrkala ještě jednou a pořádně, když to už byl můj kapesník a Mako se na sebe díval do zrcadla a občas šlehl pohledem i na mě. Pak těžce vzdychl.
„Milá zlatá, tak já vám to tedy povím. Od té doby, co o mně jedna novinářská zrůda vyblila na papír nejzrůdnější výmysly, jaké kdy v českém bulváru vyšly, jsem…“

Ztišil hlas a přitáhl si židli ke mně.
„… jsem impotentní.“
Otevřela jsem pusu úžasem a on mi hřbetem ruky klepl pod bradu.
„Abys mě nespolkla!“
V hlavě mi to šrotovalo. To je bomba! Mako je impotent!
„Jo,“ těžce si vzdychl. „To jste celí vy, novinářský krysy. Zničit člověka, to vám jde.“

Kecá, napadlo mě najednou. Určitě kecá!
„Myslíš si, že kecám, co?“ Vzal mě za ruku a chvíli si ji prohlížel. Pak mi ji položil tam. Strnula jsem. Velký Mako si položil moji ruku na… TAM!
„Cítíš něco?“
Necítila jsem nic. Jako když ho nemá.

„Jako když ho nemám, viď?“ Zasmál se a přitiskl moji nebohou ruku na kalhoty ještě víc. „Deset let ho nemám. A pak se div, že na novináře seru.“
V kalhotách se něco pohnulo. Vzpomněla jsem si na film Někdo to rád horké, na milionářskou jachtu, kde se…
„Hlavně si nemysli, že se zrovna na tebe postaví! To už zkoušely jiný čísla! Asi nemáš doma zrcadlo, viď? Posluž si!“

Ukázal po šatně a já se na sebe do jednoho zrcadla podívala. Jestli to nebyly klíče, tak co to tedy bylo?!
Usmál se.
„Klíče. Byly to klíče.“

Vyndal z kapsy svazek klíčů a položil je na stolek. Dala jsem si ruku zpátky do svého klína.
„Jestli mi nevěříš, můžeme to zkusit.“
Vstal, zvedl mě za loket ze židle a strčil mě za věšák s kostýmy, kde byla pohovka. Posadil mě na ni a sedl si těsně vedle. Zase vzal moji ruku a položil si ji zase na TAM. Pak mi zvedl sukni a zajel prsty za gumu kalhotek. Ucukla jsem.
„Vykašli se na moji ruku, sakra! Soustřeď se na svoji!“
Strčil do mě jemně prsty.
„Cítíš něco?“

Frigidní jsem nebyla a mít velkého Maka takhle u sebe…
„Je to… je to příjemné…“
„Já se neptám, co cítíš ty! Ty mě nezajímáš! Chci vědět, jestli cítíš něco u mě.“
Cítila jsem. To, co měl Mako v kalhotech, tuhlo a rostlo. Ale třeba vytáhne z kapsy mobil…
„Tak co, cítíš něco?“
Teď už na mně skoro ležel. Kalhotky mi stáhl a hladil mi přirození i prsa.
„Cítím… cítím…“
Nadzvedl se a pobaveně se usmál.
„Snad si nemyslíš, že se mi ztopořil? Jestli seš tak naivní, tak to ještě správná novinářská krysa nejseš, holčičko! Tak se podívej, když mi nevěříš!“
Rozepnul si kalhoty a jeho přirození se vydralo ven jak poupě, když se rozevře. Ušklíbl se.
„To nic není. Toho si nevšímej. To von dělá skoro na všechno. Ale jako by to nedělal, chápeš? Já totiž nic necejtím. A to je ten průser.“
Stáhl si kalhoty a slipy, stál nade mnou a jeho přirození se natahovalo k mému obličeji, jako když mě chce uhodit.
„Jako když tě chce uhodit, viď? On dobře ví, že k nim patříš. Ke sviním novinářskejm, co ze mě před deseti lety udělali impotenta. Nemysli si, jeho to taky sere. Pěknej kus, co? Ale šukat nemůže. Je na hovno. Kurvy z novin.“
Štvalo mě, že novinářům pořád nadává. Cítila jsem, že nás musím nějak bránit!
„A proč byste nemohl?“
„Co,“ zeptal se a objal si rukou přirození.
„Proč byste nemohl…“
„Šukat? A co bych z toho měl? Nic necejtím! Nic!“
Dal tomu chlapákovi pohlavek. Zabimbal se sem a tam, ale na své mohutnosti neztratil nic. Naopak.
„A zkusil jste to?“
„Nikdy. Proč bych šukal, když z toho nic nemám? To se jdu radši projet na kole. Svině novinářský!“
„Ale…“ Natáhla jsem k Němu ruku a dotkla se jeho rudého konce. „On je tak velký! Vy myslíte, že… že byste opravdu nic necejtil?“
„Jak to mám vědět? To si ho mám před tebou začít honit, či co?“
„Ne, to ne… já jenom myslela, že je to škoda, nezkusit to…“
Mako těžce vzdychl.

„Jako s tebou?“
Přikývla jsem za všechny slušné novináře. Kolegové, jdu do toho! Jeden za všechny! Všichni za jednoho!
„Jak chceš. Tak to zkus. Svlíkni se.“
Sedl si na pohovku, opřel se a jeho nic necítící vztyčené přirození na mě čekalo. Bylo jako maják a já maličká loďka v bouři. Celá jsem se klepala, abych už konečně přirazila k jeho světlu! Rychle jsem si svlékla svetr a tričko, sukni, punčocháče, ve kterých byly už od Maka stažené kalhotky, a zula jsem se.

Mako mě chytil za boky a přitáhl k sobě. Roztáhl mi nohy kolem svého těla a začal mě líbat. Jeho maják mě tlačil do břicha, ale jenom chvíli. Mako si mě nadhodil a pak do mě hluboko pronikl. Zajíkla jsem se rozkoší a přitáhla ho k sobě.
„Kurvy novinářský,“ syknul a postavil se se mnou. „Promiň, zrovna teď to neber osobně!“
Byla jsem na něm přisátá jako klíště a v tu chvíli bych si osobně nebrala vůbec nic! Opřel mě zády o zeď a přirážel.
Cítila jsem orgasmus v celém těle, stoupal mi hrdlem a dusil v ústech.
Vykřikla jsem.
„Nenávidím novináře,“ hučel mi Mako do ucha. „Co cítíš? Řekni, co cítíš!“
„Ááááá! Bože! Bože! To je nádhera!“
Měla jsem zatmění.
Položil mě na kanape a zakryl svým tělem. Šílela jsem rozkoší. Něco takového jsem v životě nezažila. Zdálo se mi, že Mako nikdy nepřestane!
„Kdybych chtěl, tak nikdy nepřestanu!“
Nadzvedl se a podíval se na hodinky.
„Ale musím se naučit ještě jeden obraz. Už jsi byla?“
Zabořil se do mě ještě jednou a já ucítila novou vlnu slasti. Přitáhla jsem ho k sobě a vpíjela se do něj! Byl sladký! Bože, jak byl sladký!
„MAKO!“
Ještě chvíli přirážel, pak vstal, podal mi ručník, nalil si do sklenice vodu a vhodil do ní šumivý acylpyrin.
„Tak jo. Lhal jsem ti. Zkoušel jsem to. Párkrát. Ale pokaždý mi je po tom špatně. Migréna celý týden… hrůza. Takže to radši nezkouším. S tebou jsem se obětoval… nevím proč. Sama jsi to chtěla. Líbilo se ti to, viď?“
„Strašně…“
Pomalu jsem se oblékala. Škoda, že se musí učit ten blbej text! To tady nemají nápovědu?
„No vidíš. A tohle já nemůžu říct už deset let. Kvůli tvým kolegáčkům sviním. Jdi už radši, novinářko. Bolí mě strašně hlava. A nezlob se. Kvůli tomu rozhovoru. Já prostě rozhovory nedávám. A teď už víš proč. Snad mě aspoň trochu chápeš.“
Byla jsem už oblečená a stála u dveří. Mako odemkl.
„Měj se hezky.“
„Vy také. Nashledanou.“
Vyšla jsem na chodbu a Mako za mnou zavřel. Ze zvědavosti jsem čekala, kdy se dveře otevřou. Zůstaly zavřené. Zkusila jsem do nich strčit, ale nešly otevřít.
Já jsem ale blbá!
Potichu jsem vešla do šatny a zavřela za sebou.
Mako zvedl hlavu od textu a rozhlédl se po šatně.
„Copak? Zapomněla sis něco?“
„Ty dveře se neotevírají.“
„No a co?“
„Že jste je před chvíli nemusel zamykat.“
„No vidíš! A já je zamkl.“
„Proč?“
„Protože jsem si chtěl s tebou zašukat. A nesnáším, když mi někdo čumí na nahou prdel.“
„Vy jste mi kecal, co?“
„Přesně tak. Kecal. Jako před lety kecal tvůj kolega. Napiš o tom povídku, novinářská myšičko!“
Stalo se, Maku. A kdybys mi někdy zase nechtěl dát rozhovor, zavolej mi, prosím tě!
Přijdu. A ráda.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/