Bezplatná radost a čas

Autor článku: Petr Chalupa Každý z nás seniorů to jistě zná. Hospodaření s časem. Myslím, že nejsem sám, kdo si čas od času uvědomí, že jeho čas se zrychluje a zároveň krátí. Ať chce či nechce. Je to nezměnitelné.

Čas od času potkám někoho z přátel a známých. A téměř vždy zazní takové to: „Tak jak se máš či máte?“ Snažím se být „vtipný“ a odpovídám: „Zase jsem se ráno probudil“. Ale čím dál tím častěji někde uvnitř cítím, že tahle odpověď je pouhé konstatování skutečnosti nepříliš samozřejmé, natož veselé. To vždy „zatnu zuby“ a také uvnitř si poručím, že se dnes budu z něčeho radovat. Někdy je to složité a jsou i dny, kdy je má snaha marná. Tenhle stav jsem měl na mysli, když jsem v úvodu napsal, že to každý z nás seniorů zná. A asi se moc nemýlím, když budu předpokládat, že podobné pocity mají i „nesenioři“.

Takže co s tím?
No přece radovat se. Snad i to dnes často prezentované „být aktivní, pozitivní“. Fuj, to slovo pozitivní, spojované ještě se slovem energie, nemám rád. Připomíná mi to měděný vodič elektřiny. Radovat se je v současné době dost těžké. Stačí otevřít denní tisk, zapnout televizi. Zprávy o dění se změnily v hodně černou kroniku. Ze všech stran se hrnou slova a věty jako: Zavraždil, znásilnil, napadl, ukradl, vyšetřován, strmý pád, zvýšení cen atd. O politické situaci ve státě ani raději nemluvím. A v té místní politice, je to také na blinkání. Jde se tedy v současném čase vůbec radovat? Nejsem pesimista a tak si sám sobě odpovídám, že ano, že se vždy ještě něco najde.

„Pozitivní“ hospodaření s časem se snažím zvládnout tím, že si na každý den něco naplánuji, vymyslím, seženu a uskutečním. Někdy mi tohle naplánované trochu přeroste přes hlavu, záda, klouby a svaly. To když přeženu pravidelné plavání a „dám“ o pět bazénů navíc. Nebo zryji větší kus zahrádky, navezu víc koleček kompostu, přemístím, rozřežu atd. S železnou pravidelností se dostaví škála bolestí, bolístek a únavy. „Není ti dvacet“, slyším od manželky. A tahle věta mi „opravdu, ale opravu“ pomáhá k tomu, že příště to bude stejné.

Někdy se vyskytne něco, co nezapadá do denního stereotypu až téměř dynamického. Třeba nedávno. Knihovna ve Staré Roli mne mile oslovila a požádala, zda bych u nich „autorsky“ nepředčítal a besedoval v rámci literární výchovy s žáky tamní ZŠ. Čtení a mluvení na veřejnosti mi nedělá potíže. Zvláště když šlo vlastně o další presentaci mé knížky „Kluci z ulice“, jejímž obsahem jsou poválečné vzpomínky na příběhy kluků v karlovarské čtvrti Tuhnice. Ale přece jen jsem měl trochu obavu, jak ta dnešní „naděje národa“ bude mé vzpomínky vnímat a zda vůbec. A byl jsem překvapený. Příjemně.

Četl jsem a povídal od 10 do 13,30 hodin. Napřed pro 6. třídu a následně pro 8. třídu. Děti vnímaly, u některých pasáží se smály a nakonec se i dotazovaly. Jedna holčinka se mne zeptala, zda jsem to všechno sám vymyslel. Viděl jsem jak ona i ostatní nevěřícně koukají, když jsem se snažil vysvětlil, že nic není „vymyšlené“, a že všechno v knize je pravdivé a skutečně se stalo. Jako dost obveselující jsem vnímal dotaz jednoho hocha, který se tázal na význam slova pedant. V knihovně jsme se domluvili, že akci budou ještě opakovat pro místní seniory.
No a nyní se snad dostávám k tomu, s čím jsem se chtěl svěřit hned na začátku. K radosti z bezplatné činnosti pro někoho. K příjemnému odevzdání času jednoho dne s pocitem, že byl dobře obhospodařen.

Autor:Tomáš Iľko, Foto: Internet