Důchodce a duchovní život – Nová gramotnost

Autor článku: František Benda Trvalo nesmírně dlouho, než lidstvo přišlo na to, že by bylo výhodné, kdyby některé věci, o kterých se dosud pouze mluvilo, bylo možno zaznamenat. Z mnoha důvodů: pro lepší kontrolu vysloveného, pro záznam na pozdější dobu, pro předávání zpráv.

Není ovšem jisté, bylo-li to naprosto nutné – do dnešních dnů je řada lidí negramotných, tj. bez znalosti čtení a psaní, a nezdá se, že by jim tento – v našich očích – nedostatek nějak mimořádně komplikoval život. Výhoda je to bezesporná, o tom nemůže být pochyb, však také celý náš dosavadní způsob života je na ní postaven. Je ale možné se domnívat, že nový způsob života, který zavedením všeobecné gramotnosti vznikl, s sebou přinesl některé specifické problémy. Na ty jsme si již ale zvykli natolik, že nám vůbec nepřipadají nějak zvláštní.

Nehledě na množství různých abeced, které v patřičné době vzrůst gramotnosti nutně provázely (a z nichž některé zůstávají dosud nerozluštěny), byla tvorba prvních spisů, a později i knih, velice zdlouhavá. Opisovalo se ručně, a proto krasopisně, nezřídka i za doprovodu krásných maleb. Takto zhotovené výrobky byly proto náležitě drahé, ale přečíst je stejně uměl jen málokdo.

S vynálezem knihtisku se situace prudce změnila. Přibývalo tisků, přibývalo čtenářů. Čtení a psaní se stalo nutnou podmínkou existence v civilizovaných zemích, takže z nutného čtení (kterému se začínající žáčci brání dodnes) se rychle stala záliba. Z dob, kdy v knihách „leželi“ pouze vzdělaní mniši při jejich opisování, se snadno přešlo do doby, kdy v nich obdobně „leží“ dychtiví čtenáři. Jen úlohy se jaksi zaměnily.

Dalo by se to vysvětlit touhou po informacích, kterou knihy dokáží nasytit více než jednoduše. Informace bylo možno získat i poslechem, ale zde přeslechnuté slovo celý další průběh zprávy znehodnotilo, kdežto v psaném textu bylo možno se kdykoliv vrátit a přečíst si potřebnou pasáž znovu. A někdy si na textu i pochutnávat. Přednášené slovo má ale zase schopnost svou emotivností vyložit víc, než slovo psané.

Čtením příběhů, dost často pouze vymýšlených, odpadla nutnost sám je buď prožívat nebo alespoň poslouchat přímého účastníka s jeho barvitým a sugestivním projevem. Vlastní prožívání se tím sice značně zploštilo, pokud zcela neodpadlo, ale zato imaginace se rozkošatila. I zcela suchopárné líčení bylo přece možno v představě vyšperkovat vlastními bohatými reáliemi. Člověk se v podstatě nemusel ani hnout ze svého příjemného bytu, aby mohl procházet vzdálenými místy i časy zcela bez omezení.

Ať už šlo o lidi negramotné či gramotné, jestliže se chtěli něco naučit, museli počítat s tím, že to bude trvat poměrně dlouho. Život byl dříve vůbec všeobecně pomalejší. Velké vzdálenosti se překonávaly přinejlepším na koni, ale většinou pěšky. Knihy se přepisovaly ručně, a následně i jejich čtení bylo zdlouhavé. To ostatně platí dodnes: má-li člověk alespoň trochu poznat krajinu, musí se pohybovat pomalu, nejlépe pěšky. Obdobně chce-li se prokousat jen trochu obtížnější knihou, a má-li jejímu obsahu skutečně porozumět, musí počítat s delší dobou. Nalévání vědomostí do hlavy zůstává stále jenom v oblasti pohádek, jakkoli se před mnoha lety činily velmi vážně míněné pokusy s učením se ve spánku podle magnetofonových záznamů.

Hlavním problémem každého studia tedy zůstává zdlouhavost učení. Nejsme stavěni na to, abychom dokázali pochopit cokoliv rychle a okamžitě. Zkrátka to nějaký čas trvá. Mozkové buňky potřebují nějakou dobu k tomu, aby dokázaly poznané uchovat, přičemž hraje velmi důležitou roli jednak pravidelné opakování poznávaného, jednak opravdový zájem o ně. V jiných oborech zase hraje důležitou roli svalová paměť, která dokáže uchovat a v pravou chvíli navodit například správný prstoklad na hudebním nástroji.

Mnohem obtížnější situace nastává v oborech, o kterých se domníváme, že v nich již nějakou zkušenost či znalost máme, ale přísný učitel nás přesvědčuje, že nejdříve musíme toto své „bohatství“ odložit a zapomenout, a pak teprve máme naději naučit se postupu správnému. V antice údajně brali učitelé v takovýchto případech od žáků dvojnásobné školné. První za odnaučení, druhé za poučení. V eso-terických vědách se s tímto problémem setkáváme téměř běžně; jsme zde totiž vyzýváni, abychom se zbavili starých přežitků, získaných během našeho dosavadního života, a začali přivykat způsobům novým. Není mnoho těch, již jsou ochotni tuto strastiplnou cestu nastoupit, ale málo také ne. Odhodlaný zájemce se vždy najde.

Moderní doba, která se snaží přímo hekticky urychlit vše, co se v lidské činnosti jenom vyskytne, nevynechala samozřejmě ani přístup k učení. Knih je bohudíky dostatek, jednak proto, že se už pracně neopisují, jednak že představují docela výnosný obchod. Také jejich získávání je poměrně jednoduché; ovšem jejich základní nedostatek, totiž to, že jestliže z nich chceme něco pochopit, musíme nad nimi strávit dost dlouhou dobu, jim zůstal. Dokážeme si je velice rychle opatřit, stejně tak rychle k nim seženeme všechny případné doprovodné matriály, ale to je tak vše. Až sem moderní technika pomáhá; dále už se musí snažit každý sám.

Rozpor mezi získáním informací a jejich vstřebáním tak ještě více narostl. Jen těžko se smiřujeme s faktem, že k ovládnutí jakéhokoli oboru budeme potřebovat možná dokonce i několik let. Informace získáváme rychle, vědomosti a zručnost podstatně pomaleji.

Nová gramotnost, vytvořená moderní technikou, nám umožní přístup k nepřebernému bohatství, ve kterém ale máme spíš naději utonout než se jím smysluplně prokousat. Aby toto tonutí bylo zajímavé, máme k dispozici řadu průvodních pomůcek, které snadno způsobují, že nám to ani tak tragické nepřijde. Proč se pachtit s mnohaletým – a ve výsledku už od začátku nejistým – studiem nebo výukou? Stačí si koupit krabici s bojovou hrou, a vítězství máme předem zaručeno. Pokud se nám nepodaří virtuálního nepřítele zničit hned napoprvé, nevadí. Všechno smažeme a začneme znovu. A pak ještě znovu, a ještě. Tak dlouho dokud nepodlehne. Skutečný nepřítel by s námi byl již dávno krutě naložil po svém, ale zde máme snadnou možnost se tomu vyhnout. Alespoň virtuálně.

Není to jediný případ, kdy nově otevřené obzory před námi rozestřou netušené možnosti, ale současně značně přispívají k tomu, že mnoho lidí opustí svá bezpečná místa a vydá se jinam. Možná na lepší, možná na horší. Kdo ví.
Stará garda, která většinou přežívá, si pak může plácat po ramenou a ujišťovat se navzájem o své nepostradatelnosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet