Důchodce a duchovní život – Nové technologie

Autor článku: František Benda Duchovní život bývá přirovnáván k pouti od jakési pomyslné brány, kterou se nám podařilo šťastně projít, k bráně další, zatím ještě zavřené.

Žák při příchodu k takové překážce doufá, že za ní se mu otevře nový svět s netušenými možnostmi, což ho láká, ale současně i odrazuje, neboť jednak přece jen nemá představu, co ho čeká, jednak si neví rady s otevřením této brány. Usilovnou snahou – nebo také začasté zvláštní náhodou – je ale překážka přece jen zdolána, a to vždy se stejným, sice očekávaným, ale přece jen do jisté míry překvapujícím výsledkem, že totiž dál se rozkládá zas jenom cesta, vyžadující určité úsilí, a také zakončená – jak jinak – další branou, od které znovu chybí již na samém začátku jak klíč, tak návod k jeho případnému použití.

Tento model se zdá být dost prostoduchý, i když v podstatě vyhovuje. Skutečnost – zase je to samozřejmě pouhý příměr – vypadá složitěji, zajímavěji a výstižněji. Za branou čeká, pravda, jiný svět, který se ale všem předcházejícím zkušenostem podobá pouze v hrubých rysech. Spíš připomíná situaci v moderním průmyslu, kde každá další časová etapa přináší nové vynálezy a nové technologie. Ty snadno způsobují, že to, co bylo ještě včera moderní nebo alespoň vyhovující, je dnes způsobilé leda tak pro šrot. Hrubé rysy se možná ani nezmění, zatímco v detailech může dojít i ke značné změně jak jednotlivých přístupů, tak i třeba celého zaměření. Ne nadarmo mudrci vybízejí: zapomeň vše, co ses až dosud naučil a začni znova.

Dokonce i ono základní intelektuální vybavení, které dostává každý v mládí obdobně jako voják svou „plnou polní“, aby ho ochránila při všech očekávatelných i nepředpokládaných situacích, se zdá pojednou příliš těžké a spíš na překážku, takže je žádoucí se jej zvolna zbavovat. Čím menší zátěž, tím snadněji se hledá klíč a otevírají se jakkoli těžká vrata.
Bez představy, že jsme zařazeni do jakéhosi širšího plánu, by se mnoho lidí cítilo osamoceno a v bezradném stavu.

Taková představa zase naopak s sebou nese nutnost řádu se podřizovat. Podřízené postavení ale nedává mnoho možností k projevu vlastní iniciativy. Má-li se v něm nějaké přání přece jen uskutečnit, mnozí se uchylují k prosbám. Ty jsou jak známo nezbytnou částí mnohých duchovních směrů. Předpokládají existenci nějaké vyšší nadřazené síly, která je schopna na základě vlastního svévolného rozhodnutí zasáhnout do dění našeho světa a dát mu jiný směr, než ke kterému dosud směřovalo. Víra v podobný průběh dokáže být pro důvěřivou mysl mocnou vzpruhou. Stejnou pomocí ale může být přesvědčení, že zásahu žádné moci zvenčí není třeba, že soustředěnou snahou dosáhne jedinec všeho sám. Pak nemusí o cokoli prosit, neboť při neznalosti nejvnitřnějších zákonů stejně netuší, co by bylo v dané chvíli nejvhodnější začít. Stačí smířit se s danou nevědomostí a spíš se snažit srovnat si krok s tušenou vesmírnou nezbytností a dávat se svým způsobem k dispozici těm silám, které vytvářejí hlavní proud.

Jelikož lidské mysli dělá dobře může-li se o něco opřít, nabízí se dokonce vhodný symbol: Natarádža, nebeský tanečník.
To, co my považujeme na ústřední motiv svého života, nebo alespoň současného bolestivého prožívání, je pro něj pouze jeden z pohybů, skládajících nekonečný sled jeho tanečních figur. Jedna skončí – druhá začne. Jiná ještě ani neskončí, a již plynule přechází v další. V některých nacházíme dozvuky dávno předešlých, jinde náznaky těch, které by mohly přijít později, a možná i přijdou.

Ve tváří má Natarádža, indické zosobnění tanečníka věčného, nikdy nekončícího života, neměnící se výraz. Nedokážeme ho napodobit, je to přece jen bůh; ani on nenapodobuje nás. Prochází pouze všemi možnostmi tanečních pozic a my si z nich lačně vybíráme podle svých schopností a momentálních dispozic takové, které se nám zdají pro právě probíhající situaci vhodné. Leccos je nám podle našeho přesvědčení prostě přímo odkudsi přiděleno, ale i zde záleží na tom, do jaké míry se nám podaří patřičnou figuru vykroužit. Tanec – všechno je pouze věčný tanec. Dokonce i v těch nejmodernějších technologiích.

Autor: František Benda, Foto: Internet