Důchodce a duchovní život – Pračlověk a my

Autor článku: František Benda Současný způsob života je na hony vzdálen tomu, co se odjakživa zdálo zcela přirozené. Jak mnoho se změnilo! Ne všem se to ale zamlouvá. Jejich stížnosti ovšem nejsou nové. Například jak v Bibli, tak i v antické literatuře nacházíme nářky nad tehdejším způsobem života, jakož i výzvy k jeho nápravě, začasté doprovázené přímými návody jak na to.

Navzdory vší podobné snaze zůstává lidstvo nepoučené, a zdá se dokonce, že nepoučitelné. Výrazný vliv na ně nemá zřejmě ani narůstající osvěta, kdežto sofistikovaná technika jeho morálnímu profilu naopak zcela zjevně spíše škodí.
Dřívější člověk neměl např. takovou možnost pohybu jako dnes, ale zato byl – i ve své omezené míře – mnohem svobodnější. Dnešní dopravní prostředky ho sice přemístí prakticky všude, kam si jen vzpomene, ale zase nemůže odjet kdykoli si zamane, protože musí na odjezd čekat podle jízdního řádu a dostavit se také na určité místo.

Nejen na odbavení, ale i na spoustu dalších vymožeností je nutno čekat. Ve frontě na úřadě, v čekárně, nebo jen tak při práci doma nebo v zaměstnání. Vždy se musíme zařadit do nějaké skupiny a čekat až na nás přijde řada. Svoboda jedince je tím sice dost omezována, ale z hlediska společnosti je to postup ekonomický.

Moderní způsob života od nás vyžaduje řadu nezvyklých činností. Dlouhá čekání bez pohnutí s velkým soustředěním dřív patřila jako samozřejmost k úspěšnému lovu. Dnes se totéž od nás vyžaduje – ve značně degradované formě – nanejvýš tak při sledování televize či kina. Pozměnil se také výsledek: případná nepozornost nebo pouze povrchní sledování se na našem dalším životě vůbec nemusí projevit, což v případě lovu bychom si bývali mohli jen těžko dovolit.

Starost o obživu i údržba domácnosti sice rovněž vyžadovaly provádět řadu monotónních úkonů stejně jako dnes, ale to se ani zdaleka nedá srovnávat s moderními provozy v továrnách nebo kancelářích současné doby.

Zdá se, že den byl více naplněn extrémy. Člověk se buď honil a dřel, nebo hodoval, přejídal se a veselil, aby se vzápětí dočkal časů horších, neúspěšných, kdy hladověl a doslova bojoval o život. Na to si ale kupodivu zvykl a považoval to za normální.

Tento způsob života od něj pochopitelně vyžadoval mnohem více pohybu. Heslo „útoč nebo uteč“ bylo velice smysluplné, úzce spojené s otázkou fyzického přežití. Dost často se v něm úloha účastníků změnila: útočník se snadno mohl stát pronásledovaným. Také nepřetržité bojůvky a šarvátky, vedené z nejrůznějších důvodů mezi různorodými skupinami, nutily většinou obyvatelstva udržovat se v jakési bojové pohotovosti. Například šerm patřil v některých skupinách k automatické výzbroji.

Leckterá z těchto vlastností lidem zůstala až do dnešních dnů, jiné nenávratně zanikly. Prostředí se ale změnilo natolik, že si s některými jejich pozůstatky nevíme rady, pokud nám dokonce vysloveně nepřekážejí. Nicméně ale s těmi, které v našich tělech přežívají, se musíme vyrovnávat.

Rozvoj techniky byl – kromě objevování zcela nových možností – zaměřen převážně na zmenšování lidské dřiny a na zvětšování komfortu životního prostředí. Co se zdálo jenom trochu nepříjemné, bylo odstraňováno. Jednotvárnou a namáhavou práci postupně přebíraly stroje. Při zvyšujících se nárocích na výrobu kdečeho by pouhá lidská síla ostatně ani všechno nezastala.

Zdlouhavé a primitivní opatřování živobytí a životních potřeb se změnilo na vydělávání peněz. Za ty si bylo možno vše potřebné opatřit v mnohem lepší kvalitě než nabízela někdejší domácí kutilství, neboť výrobu převzali zkušení a vybavení odborníci.

Přestal hrozit hlad – alespoň ve vyspělých krajinách. Přísun potravy již není nárazový, odkázaný na náhodný objev lovné zvěře či na lovecké či sběratelské štěstí. Tím pádem není nárazové ani přejídání; to se naopak stalo běžným zvykem. Rozhodně není zakázáno a na varování před jeho důsledky bere málokdo zřetel.

K zajímavým a závažným změnám došlo v oblasti práce. Dřina je odstraněna, ale k celkovému vylepšení nedošlo. Někdejší výdrž mají snad už jen lidé na venkově, kteří žijí přírodě přece jen blíž. Jinde svaly všeobecně ochabují a atrofují. Občasné návštěvy nadšenců v různých fitcentrech situaci nezachrání.

S rozšiřujícím se fenoménem práce se objevil nový jev – posedlost prací – workholismus. Taková činnost není už zaměřena ani tak na výsledek práce, jako na její provádění. Je to nový druh vázanosti, proti kterému je nutno bojovat tím spíš, že je nový a zatím ještě neukázal všechny své škodlivé aspekty.

Také se zachovaly, byť v pozměněné míře, různé typy pronásledování, dokonce i s onou možnou občasnou výměnou stran. Hlavní posun je v tom, že již nejsou doprovázeny zvýšenou potřebou vydávání energie. Tu máme většinou možnost nahradit strojem nebo penězi. Sami pak stojíme stranou a situaci sledujeme pouze zpovzdálí nebo jen v myšlenkách. Ujede-li nám tramvaj před nosem, klidně počkáme na další, nebo si vezmeme taxi. A to přesto, že podvědomě tušíme, že nejsprávnější by bylo se za tou tramvají rozběhnout a snažit se ji dohonit. Proč se ale zbytečně namáhat, že ano?
Dost často se tedy zdá, že většinou před něčím prcháme, nebo se naopak snažíme něco ze všech sil dostihnout. Situace pak dostane nový směr podle toho, kdo a jak zvítězí.

Každá doba přináší své specifické svízele. Ve školách se neučí jak je řešit, jak se proti nim bránit. Na to byl odjakživa každý sám. Vývoj událostí nás zasahuje plošně, kdežto bránit se musí každý individuálně. Pouze při ojedinělých dějinných zvratech je nutno semknout šiky statečných a ani tehdy se to nedaří stoprocentně. Asi jako u řeky se také hlavní proud sice řítí jedním směrem, ale u břehu je rychlost toku mnohem menší, a dají se zde dokonce najít mnohé malé víry, točící se v protisměru.

Individuální obranu je nutno volit podle druhu napadení. Občas je zasaženo něco, co považujeme za důležité, ne-li nezbytné. Podle toho volíme i své nasazení. Vždy je ale po ruce možnost patřící k velice pokročilému stupni uvažování, a to – vzdát se svých zajisté oprávněných nároků a do jejich obhajoby se nedávat. Nebo je hájit, ale bez použití násilí. Ne vždy je tento způsob úspěšný, ne vždy je prakticky uskutečnitelný. Pozdější soudy o něm vyznívají většinou kladně, netajíce se vysokým oceněním, ale sáhnout po něm a přistoupit na něj ve chvíli, kdy je otázka ještě žhavá, dokáže jen málokdo.

Při neočekávaném způsobu napadení se cítíme být oprávněni bránit se rovněž neočekávanými prostředky. Cílem je nedopustit změnu starého stavu, nebo ještě lépe snažit se o jeho vylepšení. Ustoupit nebo se dokonce vzdát připadá neuskutečnitelné. A přece pouze tento krok je většinou schopen přinést potřebnou katarzi, vedoucí k uklidnění.
Výhodnější je ovšem vzdát se dříve, než se problém rozvine a vyhrotí. To se ale zdá, jmenovitě na počátku životní kariéry, zcela neproveditelné. Tehdy spíše toužíme po zážitcích a zkušenostech, než po klidu neprožívání. Jen málokterým – zřejmě osvíceným – jedincům se něco podobného podařilo. Ostatní ocení možnost takového postupu teprve po trpkých životních zkušenostech, kdy už je ale na nápravu zpravidla příliš pozdě.

Pračlověk procházel mnohými situacemi, které mohl zcela právem označit jako boj. Současná doba si s onou dávno minulou v mnohém příliš nezadá. Poměry a některé detaily se sice změnily, ale základní snaha, tj. udržení dosavadního stavu nebo jeho případné vylepšení, zůstává. Co může připadat nové, je odklon v některých případech od lpění na materiálních vztazích a potřeba častějšího pozdvihnutí očí k výšinám, ve kterých se vždy vznášely představy o duchovnější náplni našich všedních dní.

Autor: František Benda, Foto: Internet