Každý se o sebe postarat neumí a nemůže

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Sem tam se ozve hlas, že lidé se mají o sebe postarat a nebo jsou povinni o sebe postarat. Ale jsou lidé, kteří žijí mezi námi a potřebují pomoci, protože si na svět přinesli různé vady, které pro ně znamenají velké těžkosti v životě, v práci a ve vztahových záležitostech mezi lidmi.

A v ambiciózních rodinách, které se chlubí úspěchy, nosí nos nahoru a myslí si, že je příroda povinna je obdařovat tím nejlepším, co má, se jako na truc může narodit človíček, který nestačí starším sourozencům, nenaplňuje ambice rodičů a rodina se za ně stydí. Jsou jiní, ale věřte tomu, že každý nedostatek je vyrovnán zase nějakou zvláštností, která se brzy projeví a tak není pochybností, že člověk je originální a neopakovatelnou bytostí, která vždy překvapí …

Sobectví je špatná vlastnost, jejíž plody se mohou vrátit svému nositeli. Děti mohou mít sobecké rodiče, kteří je přivedou na svět, starají se o ně, ale nedělí se s ním a nesdílí s ním svůj život a nedovolí jim, aby svůj sdílely s nimi. Chovají se k nemu nadřazeně, stanoví mu vysoké cíle, protože se chtějí chlubit před ostatními, aniž dbají na to, že jejich dítě nemůže takových cílů nikdy dosáhnout. Znám případ jedné rodiny, dobře situované, která měla mezi lidmi dobrou pověst. Na první pohled – vzorná rodina, v domě, kde bydleli vzorný pořádek, dokonce chodili pravidelně do kostela a zúčastňovali se ve farnosti nejrůznějších dobročinných akcí. A narodilo se jim jedno pozdní dítě, které už nečekali, protože měli dvě děti, které studovali na gymnasiu s vynikajícím prospěchem, a ukázalo se, že ten benjamínek nebude tak bezproblémový. Nejenže šilhal na obě oči, ale také plakal, kdykoliv se od něho rodina vzdálila.

Cítil, že ho nemají rádi a bál se svých neúspěchů

Neuměl si samostatně hrát, byl nejistý a nervózní. zadrhával v řeči. Je to neuvěřitelné, když řeknu, že se za něho styděli a to dítě vycítí, že není něco v jeho okolí vůči němu v pořádku! A tak, když byl ve věku, že se děti učí písmenka, tak se ukázalo, že to nezvládá. A tak se milá, úspěšná a všemi za vzor dávaná rodina rozhodla, že to budou řešit intezivním učením a drillem. Přeci není možné, aby se to u dítěte nezlomilo. Nechápali, že je to vada, která je velmi častá a dá se zmírnit trpělivým vedením odborníků, nikoliv násilím. No, rozhodně takové dítě nebudou druhým předvádět, zkazili by si ten vybudovaný image. Takové postavení mezi ostatními probouzí v lidech další vlastnost, která také nikoho nemine, pokud žije dlouho na výsluní, a to je narcisismus. Kdyby totiž trochu ustoupili ze svých postojů, pak by jistě lékař, s kterým hrál otec benjamínka dvakrát týdně taroky, mohl pomoci a vady odstranit. Ale třeba, jak si to takoví lidé myslí, by neměli takovou váhu.

A tak ho učili písmenka a problémy se začaly pomalu napravovat

Starší sourozenci, kteří se dobře učili a byli nezproblémoví, ho pokládali za blbečka a přezírali ho a chudák chlapec byl vystaven nejen citové nepřízni svého nejbližšího okolí, ale také úzkostným očekáváním, že když se mu něco nepovede, tak bude zle. Ano, uhodli jste, byl vystaven určitému druhu neúměrného nátlaku! Pravda však je, že se ale učil a snažil se soustředit veškerou sílu a pozornost, aby úkoly, které mu ukládali, zvládl, i když mnohem pomaleji, než jiní. I to šilhání se začalo spravovat a protože měl slabší zrak, nosil brýle a lecos skryly. Začal chodit do školky a tam si ho chválili, že je hodný, že se chová pěkně ke spolužákům a je učenlivý. Ale ne ze strachu, že se mu bude někdo vysmívat, ale proto, že ho to bavilo. Měl totiž štěstí, jak to u takových lidí bývá, že potkal laskavou osobu, paní učitelku v mateřské školce, která pochopila jeho problém a rozhodla se mu více věnovat, než bylo její povinností. Požádala rodiče, že by ho chtěla učit hrát na zobcovou flétnu a to byla i záminka, aby se pokusila napravit i problém se čtením a psaním prvních písmenek. Požádala totiž o odbornou pomoc a vedla ho přesně podle pokynů. Měl důvěru a proto přestal zadrhávat v řeči.

Malý ochránce přírody

Když se stala tato příhoda, zrovna jsem se mu připletla do jeho příběhu. Jeho rodinné prostředí znám, pomáhala jsem s převodem rodinných nemovitostí a nemohu říci o těchto lidech nic zvláštního. Prostě na ty poměry – normální. Netušila jsem, co všechno ten benjamínek zažil, ale já byla obdarována něčím velmi zvláštním právě tou jeho originální osobností a když si dnes uvědomuji celý jeho příběh, přiznávám, že právě lidé, kteří se narodí pro tento svět s nějakými nedostatky, je jim přídáno tu na talentu, tam zase na charakteru, onde na schopnosti se vyrovnat nebo dokonce předčít druhé svým nesobeckým, zralým a jakýmsi nepochopitelným duchovním projevováním. Jsou ovšem také opačné projevy jako odpovědi na přílišnou přísnost, sobectví a nadutost rodiny, v které se narodí, to jsou ovšem jiné případy a v tomto příběhu není o nich řeč. Bylo to navečer, v pozdním jarním čase, ještě bylo dost světla a já jsem šla domů. A u popelnic jsem uviděla chlapce, který tam zápasil s nějakým tvorem. Uvědomila jsem si, že ho znám a tak jsem mu běžela na pomoc, aby se něco nestalo. V rukou držel malé mládě poštolky, které zřejmě vypadlo z hnízda a oba se toho svého setkání pořádně báli.

„Ukaž, nejsi poklovaný?“ zeptala jsem se ho.

„To nevadí, neumí lítat a já jsem se bál, aby ho neroztrhaly kočky,“ řekl a měl ruce od krve.

„Musíš ho taky nechat, třeba ho maminka najde.“

„Jak by ho ale dostala zpátky do hnízda?“ zeptal se logicky a já vytáhla z kabelky papírové kapesníky, poštolku jsem vzala do rukou a řekla mu, aby si otřel krev. Skutečně, byla krásná a už zřejmě bojem vysílená, tak to vzdala s útočením.

„Asi bude mít hlad,“ mínil, když se ošetřil a vyhodil kapesníčky do koše.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se a dívala jsem se na ni, přišlo ji mi líto.

„Domů si ji vzít nemůžu. Ale co kdybys sis ji vzala ty? Máš maso? Poštolky rády maso. Na veterině si ji nevezmou, nikdo ji chovat nebude a budeme čekat, až bude schopná létat a třeba ji maminka najde. Určitě vypadla z hnízda, které je někde nad námi. Víš, že si sami hnízda nestaví a loni tu bylo plno jiných ptáků. Pozoroval jsem je. “

Chlapec na mne hrnul informace, které jsem ani nevěděla a váhala jsem, jestli je to správné, abych ji vzala domů. Jak se budu o ni starat? Ale připadalo mi, že by se mohla zachránit. Tak jsem ho pozvala k nám domů, aby ji vybral, malý vědec, stanovistě. Vybral ji parapet v kuchyni.

„Dáme ji do klece?“

„To by umřela,“ řekl, „je to druh sokola, víš? Hlavně, aby ji nenašla kočka,“ staral se, “ ale musíme to ohlásit, protože patří patří mezi ohrožené druhy. Prosím tě, umíš to ohlásit, já to neumím,“ zesmutněl.

„Umím,“ usmála jsem se, „a možná, že by ti doma dovolili, abys ji odchoval.“

„Nedovolili,“ řekl určitě, „nemají pro to smysl. Nesmím domů vodit žádná zvířata a já bych si tak přál mít psa,“ zvedl ke mně oči, jakoby mně prosil: „Promluv s nimi.“

Tak jsem poštolku umístila na okno, dala jsem ji játra, která jsem chtěla původně připravit k večeři a zavolala starostovi, co se stalo a co s ní. Ujistil mne, že pošle zachvíli ochranáře a on se o poštolku postará. Zavolala jsem k jeho rodičům a lhala jsem, že jsem ho pozvala na pohár se šlehačkou. O poštolce ani slovo. A tak jsem mu ten pohár připravila, sedli jsme si, dívali se na tu krásu, protože vidět dravce tak zblízka je vzácné a krásné a čekali na ochránce přírody. Přišel za hodinu.

„No, tak to je pěkný pták. A koukám, že se má k světu,“ když viděl, že má pěkný kus jater v sobě.

„A kdo ji zachránil?“

„My dva,“ řekl chlapec a pyšně se na mne podíval.

„Ne, to on, tady máte malého hrdinu. Ví o poštolkách všechno.“

„Tak víš co? Můžeš se k nám chodit dívat na zvířata. Dáme ti lístek zdarma a když budeš šikovný, nějaké ti svěříme do opatrování. Budeš ochránce přírody, co?“

„To bych byl rád,“ řekl a podal mu ruku, muž ji stiskl a pohladil ho po vlasech.

A tak se benjamínek dočkal svého dobrého osudu, cesty byly najednou nastaveny, osud mu poslal do budoucího života jedno malé bezmocné mládě, které stejně, jako on sám, potřebovalo pomoc, ochranu a také místo na tomto světě, který zase tak nepřeje slabším jedincům.

Tento příběh je pravdivý.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet