Když se ženy domluví 13

Autor článku: Irena Fuchsová SEKRETÁŘKA. Vracela jsem se od autobusu. Byla jsem v Kolíně na Úřadu práce. Co mi bylo platné, že jsem odmaturovala s vyznamenáním? Co mi bylo platné, že jsem pomáhala dva roky rozbíhat firmu jednoho chytráka, když pak do všeho zasvětil svou přítelkyni a mě vyhodil?

V naší vesnici práce nebyla, skoro všichni dojížděli do Kolína, kde jsem se marně snažila uchytit i já. Trvalo to už tři měsíce. A nic. Práce prostě nebyla.
„Tak co, Ivanko?“
Ze své zahrádky se na mě usmívala paní Váňová. Bydlela kousek od nás, kamarádila s maminkou a o mém trápení věděla. Pokrčila jsem rameny.
„Zase nic. Mám přijít za týden…“
Kývla na mě, abych šla blíž k plotu a podala mi kousek papíru.
„Zkus zavolat na tohle číslo! Bylo to v novinách! Hledají tam sekretářku!“
Koukla jsem zvědavě na lístek, ale bylo na něm jenom telefonní číslo. A pražské k tomu!
„Paní Váňová! To je ale v Praze!“
Mávla rukou.
„No a co? Máš jezdit dvacet kilometrů autobusem do Kolína nebo čtyřicet vlakem do Prahy?“
Něco na tom bylo. Až na to, že mě to nenapadlo. Já, holka z vesnice a do Prahy? Kolín jsem znala. Chodila jsem tam na ekonomku, měla jsem tam kamarádky. Ale jít dělat do Prahy?
Podívala jsem se na druhou stranu lístku, jestli tam nebude něco víc. Nic.
„A kde jste to četla? V jakém časopise?“
„Ruda to přitáh! Nechtěl mi to tu nechat, že prý to ještě nečet! Ale číslo opsal přesně! A napsaný to tam bylo moc pěkně! Že prý hledají mladou, hezkou, příjemnou dívku! Že prý se u nich bude mít jako v ráji!“
Podivila jsem se.
„Takhle to tam bylo? Jako v ráji?“
Paní Váňová důležitě přikývla.
„Přesně takhle. Ruda mi to četl! To on s tím přišel! Že prý za tvoje slohy dostal vždycky jedničku!“
Ruda byl vnuk paní Váňové. Byli jsme stejně staří a já mu opravdu několikrát napsala slohovou práci. Ale co mají moje slohy společného s nějakou prací? Paní Váňová viděla, jak se tvářím a hned mi to vysvětlila.
„Ruda říkal, že by se ti to určitě líbilo, když je to v redakci!“
„Cože? V redakci? Ale paní Váňová! Já a redakce? A ještě k tomu v Praze?“
Byl to nesmysl. V redakci v Praze zrovna čekají na vykulenou holku z Balíkova, která je bez práce! Ale paní Váňová se nedala.
„Ivanko, zavolej tam! Něco mi říká, že to vyjde a ty budeš spokojená!“
Šla jsem domů a v hlavě mi hučelo. V redakci to určitě nevyjde, ale paní Váňová má pravdu. Mám jezdit dvacet kilometrů do okresního města nebo čtyřicet do Prahy?
Proč já bych se vlastně nepodívala po práci v Praze?
Druhý den jsem počkala do deseti hodin a pak jsem na to pražské číslo zavolala. Ozval se příjemný mužský hlas.
„Ráj. Prosím.“
Ráj? Paní Váňová taky něco říkala o ráji! Že si ze mě Ruda udělal legraci? Už jsem to chtěla položit, ale muž, jako když mi čte myšlenky, vše jednou větou vysvětlil.
„Tady redakce erotického časopisu „RÁJ“. Kdo volá, prosím?“
Erotický časopis RÁJ? Už vím! Táta si ho občas také koupí! Samé nahaté ženské! A kdyby jenom nahaté ženské…
Proboha! Omluvím se a telefon položím!
„Dobrý den. Známý mi dal číslo k vám do redakce. Že prý hledáte sekretářku. Ale já… já jsem nevěděla, že jste… erotický časopis…“
Muž se rozesmál.
„A to vám vadí? Myslíte si, že vás tady budeme znásilňovat? Slečno nebo mladá paní, my potřebujeme někoho do sekretariátu! A věřte mi, že budete dělat stejnou práci jako v každé jiné redakci. A u nás to budete mít lepší! U nás totiž budete v RÁJI! Tak kdy se na nás přijdete podívat?“
„Ale já… já nejsem z Prahy! Musela bych dojíždět!“
„Žádný problém! Máme redakci kousek od nádraží! Tak kdy vás uvidíme?“
A já najednou začala být na erotickou redakci, která sídlí kousek od nádraží, zvědavá! Koukla jsem na hodinky a řekla jsem, že kolem třinácté hodiny tam budu.
Vysvětlil mi, kde je najdu, a rozloučili jsme se. A když jsem se odpoledne vracela domů, byla jsem sekretářkou redakce erotického čtrnáctideníku RÁJ.
Trochu jsem měla strach z táty, ale mou novou práci vzal s humorem.
„Ivanko, už dávno si přece nemyslíš, že tě přinesl čáp, viď? A podle toho co říkáš, budeš dělat to, co dělá každá sekretářka. Kdybys byla v redakci psího časopisu, měla bys kolem sebe psy. Takhle budeš mít kolem sebe…“
Táta se zarazil a my s mamkou jsme se rozesmály.
„No cococo,“ zlobil se na oko táta. „A koukej mi přinýst aspoň tři čísla! Dám je chlapům v hospodě!“
Práce mě bavila a to je slabé slovo! Byla jsem ve svém živlu. Kam se na tenhle příjemný blázinec hrabala práce v kanceláři!
Vedle mého sekretariátu měl pracovnu majitel RÁJE, pan Emil Herman. A na druhé straně byla redakce. Seděla tam paní Janička, která měla na starosti inzeráty a chodila pro poštu a s poštou, dva fotografové, dva redaktoři a pan Jahoda, šéfredaktor.
Měla jsem na starosti návštěvy, vyřizovala jsem telefony, sjednávala schůzky, domlouvala reklamu, přepisovala do počítače příspěvky čtenářů, měla jsem přehled, kde kdo je- byla jsem prostě nepostradatelná! A že jsem pracovala v erotické redakci? No a co?
Co je na erotice špatné? Samozřejmě, chodili sem různí lidé. Pornoherci, striptérky, modelky, majitelé různých salonů a někdy i trochu ujetí čtenáři, ale když jsem se občas ocitla v rozpačitých úzkých, kolegové mi pomohli.
Ale…
Znáte to. Všechno hezké má své ale.
To moje -ale- se jmenovalo Gita Hermanová. Manželka majitele RÁJE. Dáma, po které jsem závistivě a bez dechu pokukovala. Byla dokonalá oblečením, účesem, vůní. Každým svým pohybem. A pověstná tím, jak pohrdá všemi, kdo v redakci pracují. Když vplula do sekretariátu poprvé, představila se mi a pak štítivě zvedla nové číslo RÁJE ze stolu a pustila ho na zem.
„To jste neměla lepší práci, slečno? To jste musela vzít zavděk tímhle?“
„Já jsem ráda, že mě vzali. Byla jsem nezaměstnaná,“ zapípala jsem a ona se soucitně ušklíbla.
„Takhle je to! Tak to už nic neříkám! Každému, co jeho jest, že?“
Bez zaklepání vešla ke svému manželovi a bouchla za sebou dveřmi. Odvedle nakoukla paní Janička.
„Nic si z toho nedělejte, Ivanko! My jsme pro ni póvl! Ale peníze z RÁJE jí nesmrdí!“
Někdy se mi zdálo, že se paní Gita stavuje v redakci jenom proto, aby do mě mohla zabodnout svůj jedovatý pohled. Naštěstí se nikdy nezdržela dlouho, a když jsem z ní byla hodně špatná, šla jsem k paní Janičce a pěkně jsme tu dokonalou čůzu zdrbly…
Jednou byl u táty na návštěvě strejda Josef. Mamka doma nebyla a tak se chlapi dali do prohlížení nového čísla RÁJE, které jsem zrovna přivezla a patřičně ho komentovali.
„Ivanko! Pojď se na něco podívat! Znáš ji?“ Strejda ukázal na fotografii, která byla, mírně řečeno, velmi odvážná. „Co je to za ženskou? To tedy je třída! S chlapama jsme si říkali, že její fotky jsou nejlepší!“
Rozesmála jsem se.
„A podle čeho ji poznáte? Na fotkách nemá nikdy obličej!“
„Poznáme ji podle pihy! Vidíš?“
Ukázal na pihu na vnitřní straně stehna. Pro modelku, která pózuje na erotických fotografiích, měla opravdu příhodný tvar! Vypadala jako kosočtverec. Znala jsem všechny modelky, a většinou jsem jejich fotografie viděla jako první, protože se s nimi fotografové, hned jak je nechali vyvolat, v redakci chlubili.
Ale fotografie téhle modelky přinesl každé pondělí majitel RÁJE na redakční radu a tím to končilo. Žádný honorář jsem za ně nikdy nevypisovala. Neznala jsem jméno fotografa ani modelky, natož jejich rodná čísla a adresy. Pan Herman mi totiž řekl, že si honoráře za tyto fotografie bude vyřizovat sám.
„Tak kdo to je?“ Strejda Josef se na mě dychtivě díval. „Za tuhle ženskou bych dal celou výplatu, věříš, Ivanko?“
„Ty taky, tati?“ Podívala jsem se na tátu, který se díval neméně dychtivě. Táta se ušklíbl.
„Já?! A jak bych mohl? Víš dobře, že celou výplatu dávám mamince.“
Sjela jsem oba káravým pohledem.
„Pánové, nechte si zajít chuť! Nevím, kdo to je. A myslím, že to neví nikdo v redakci.“
Pustila jsem jejich oblíbenkyni z hlavy. Když někoho baví nechat se fotit tak, že je mu málem vidět do břicha, je to jeho věc. Svůj účel to plní. Chlapům se to líbí.
Druhý den se rozletěly dveře redakce hned po ránu. Paní Gita.
„Vyvětrejte, slečno! Strašný zápach! Pižmo, či co to je!“
Ne že bych něco cítila, ale okno jsem otevřít šla. Však ona zase rychle půjde. Chtěla jít k manželovi, ale ten ještě nepřišel a měl u sebe zamčeno. Rozhlédla se.
„Potřebuju si převléknout punčochové kalhoty. Hlídejte u dveří, ať sem nikdo nevejde! Nestojím o to, aby mě nějaký úchyl okukoval! Já tedy ne!“
Otevřela skříň, schovala se mezi dveřmi, sukni nechala sklouznout přes štíhlé boky na zem, překročila ji, stáhla roztrhnuté punčocháče a hodila je ke koši. Pak vyndala z krabičky nové a pomalu je natahovala na štíhlé dlouhé nohy.
Na dveřích skříně bylo zrcadlo. Viděla jsem v něm postrach naší redakce jako na dlani.
Na vnitřní straně stehna měla flek.
Byla to piha a měla tvar kosočtverce.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/