Důchodce a duchovní život – O duchovnosti 1

Autor článku: František Benda Z nejstarších záznamů, které se zachovaly na různých kontinentech, vyplývá, že lidé mají odjakživa převážně jedno jediné přání – být ve svém životě šťastní. Jakkoli se změnily nejrůznější vnější podmínky, tento postoj vnitřní touhy setrvává. Sem také ústily nejčastější dotazy po správném způsobu života těch, kteří toužili své postavení zlepšit, tudy vedly odpovědi těch, kteří se něčeho dobrali.

Pojem „být šťastný“ je široký a různorodý. Mění se podle nátury, věku, prostředí i momentálních možností. Některé hodnoty jsou ale víceméně stabilní. Většina lidí o nich podrobně neuvažuje; stačí jim procházet životem tak, jak se jim právě nabízí. Teprve tehdy, má-li se o nabízených možnostech získat nějaký přehled, je prospěšné shrnout hodnoty, přicházející v úvahu, do jakéhosi nástinu. Ten má sice výhodu, že každý, nebo téměř každý zájemce v něm může najít „to svoje“, ale současně z něj čiší mentorství, odtažení od života. Pestrý průběh každodenního života nelze shrnout do tabulek nebo abecedních posloupností. Tolik možností, kolik je v nich v dobré snaze po dokonalosti shromážděno, nikdo v jednom jediném životě stejně nemůže prožít.

První podmínkou pro jakýkoliv pocit štěstí, schopný dalšího rozvíjení, je zajištění prosté existence. Nestačí ale pouze žít, protože s přežíváním je spojena naděje, že se současný stav, zpravidla považovaný za neutěšený a pouze přechodný, zlepší, a pak to teprve začne. Pro generaci, žijící za druhé světové války, to byl téměř terminus technicus: „až bude po válce, tak…“ Když k tomu pak skutečně došlo, s údivem mnozí zjišťovali, že jim někdejší morbidní stav paradoxně vyhovoval, neboť znemožňoval jakýkoliv projev tvůrčí činnosti. Následná svoboda pak těch možností otevřela tolik, že bylo pojednou obtížné si vybrat. Všechny ale měly jednu společnou vadu: po výběru kterékoliv, i té nejjednodušší, bylo nutno začít něco dělat. Prostě začít. A to je úplně jiná písnička než těšit se a kasat se.

I jednoduchou a prostou existenci je vhodné postupně vyšperkovat několika vylepšeními, která jsou považována za základní. K nim patří dostatek potravy, střecha nad hlavou, později partnerství, sex, možnost odpočinku a podobně. S tím souvisí i zajištění nezbytné inženýrské sítě: odklízení odpadků, přísun energie (plyn, elektřina) a vody (raději i teplé). Další nároky postupně neustále narůstají, a dá se jen těžko určit, kdy opouštějí původní záměr pouhého vylepšení základní existence.
To byly potřeby pouze konkrétní, takže se nutně musí přihlásit i složka abstraktní. Sebelépe zajištěný člověk se jen zřídka může cítit dokonale šťastný, pokud žije sám. Je to paradox. Osamoceně žijící jedinec dokáže poměrně snadno snížit svoje potřeby na minimum – takové omezení dokonce často chápe jako vítané. Teprve ve společenství – jednoho či více partnerů, ať již skupiny nebo rodiny – vznikne potřeba usnadnit všem společný provoz – a nároky začnou narůstat.
Ve společnosti přibudou vztahy a emoce. Láska, přátelství, důvěra, vzájemná pomoc a další rozkvétají teprve tehdy, mohou-li být darovány nebo vůči někomu projeveny, stejně tak jako přijímány. Společně ruku v ruce s nimi přicházejí i jejich odvrácené strany, jako nenávist, zášť, žárlivost, závist. Ty jsou zřejmě rovněž zakódovány v lidské povaze, a čekají pouze na vhodnou příležitost a vnitřní povolení k tomu, aby se mohly projevit.
Všechny tyto vlastnosti si nese člověk ukryté v sobě, a při náležitém poučení a rozvážném jednání se s nimi může naučit spořádaně zacházet, to je ovládat je, hospodařit s nimi. Lze z nich ale získat poměrně brzy jednoduché poučení: jednak že se vždy nacházejí ve svorné dvojici, takže když dáme přednost jedné straně, kterou považujeme za správnější, její dvojče – záporného, sveřepějšího výrazu a temné tváře – vždy čeká připraveno opodál, aby i ono vstoupilo do hry a uplatnilo se; jednak že zdroj mnoha nespokojeností vlastně nosíme v sobě, a pokud s ním něco neuděláme sami, je zbytečné se obracet ke komukoli o vnější pomoc.
Člověk je nerad sám. Jeho dvojaká přirozenost ho pudí k partnerství a společenství. I to vzápětí ukáže své ambivalentní zoubky: společenství sice dokáže uchlácholit řadu potíží, prýštících z osamění, ale současně s ním jedněmi dveřmi vstoupí problémy ve stavech osamění zcela neznámé – ztráta soukromí; pozvolné zatažení do cizích problémů, kterému se nelze ubránit; povinnost pečovat o ty, kteří jsou na nás v důsledku partnerství závislí; atd., atd. Celkově pak z tohoto nového stavu vzejde poznání, že vedle situací, které se otáčejí výhradně kolem mého Já, existují paralelně, mnohdy se dokonce prolínajíce, ještě situace, citlivě se týkající světa ne-Já. Ty mají rovněž své opodstatnění a své vlastní zákony – dokonce některé takové, že na naše Já vůbec neberou zřetel, protože jsme pro ně nezajímaví.
Jestliže jsme měli se světě vlastního Já problémy, jejich řešení zůstalo víceméně doma, pod pokličkou. Okolní svět se o nich nemusel vůbec dovědět. Člověk sice sám sebe občas překvapí nějakým neočekávaným nebo ukvapeným rozhodnutím, ale buď se v tichosti opraví, nebo případné nesrovnalosti snadno ututlá.

Autor: František Benda, Foto: Internet