Důchodce a duchovní život – O duchovnosti 2

Autor článku: František Benda Poněkud jiná je situace ve světě ne-Já. V něm stojí proti nám přinejmenším rovnocenní partneři, o kterých nikdy nevíme, jaké nám připraví překvapení. Abychom byli spravedliví, bylo by dobré si uvě-domit, že oni se namnoze žádné překvapení připravit nechystají.

Oni si – právě tak jako my – pouze prožívají své vlastní životy, které jim občas, při styku okrajových ploch s životy našimi, také zaskřípou. Ne vždy je to vhodná příležitost, abychom vyskočili ze svého auta s obviňováním, že do nás někdo naboural. Může to být přece úplně obráceně.

Některé věci se prostě dějí, takže nevíme-li si občas rady sami se sebou, tím méně rozumíváme jed-nání okolních lidí a musíme je tedy začít chápat jako existující a neodmyslitelnou složku světa ne-Já.
Nesrovnalosti a nepochopitelnosti tím ale bohužel ještě nekončí. Vedle lidských bytostí zde ještě existuje všude kol dokola nás obklopující svět, který nazýváváme neživou přírodou. Neživá ovšem není ani trochu – každá její částečka má svůj vznik, nějaký čas trvání, a pak pozvolný či rychlý zánik. Nelze to snad také nazvat životem? I tento svět má své vlastní zákony, své jisté povinnosti, a rozhodně není jeho vina, jestliže se s nimi naše záměry právě neshodují.

Takovéto byť hrubé rozdělení si lidé uvědomovali již dávno a vytvořili si doporučeníhodné postupy, jak s nimi vyjít. Dokonce našli i název (s pojmenovaným nepřítelem se vždy bojuje lépe): tři světy. Svět (mého) Já; svět ne-Já, tj. všeho ostatního lidstva kromě mne; a konečně svět třetí, svět (podle starých představ) bohů, ale pro nás raději svět přírody, neboť v našich moderních představách mají bozi úplně jiné starosti, než aby obhospodařovali přírodní dění.

Onen předpokládaný svět bohů stojí za pozornost. Vždy se zdálo výhodné přisoudit to, co neznám, nebo co nemohu ovlivnit, působení někoho nebo něčeho, co je mimo moji oblast chápání. Nejdříve to byly patrně očividné přírodní úkazy, za kterými by mohlo stát nějaké určité božstvo a vládnout jimi – podle lidského úsudku – naprosto nepochopitelně. Postupně se ale zástup takovýchto předpokládaných „patronů“ rozšiřoval, takže v současnosti – pokud by se tím někdo chtěl vůbec zabývat – by jich shromáždil nesmírné množství, a to často pro i zcela banální jevy a běžné úkony.

S představou nadřazené duchovnosti lze ale zacházet i jinak. Pohlédneme-li do malého zrcátka, uvi-díme v něm pouze malý úsek svého obličeje, dejme tomu pouze ono pozorující oko. Oddálíme-li zrcátko, nebo použijeme zrcadlo poněkud větší, uzříme také poměrně větší část sama sebe i svého okolí, a postaví-me-li se přímo před zrcadlo velké, můžeme se pozorovat v celé své kráse, s okolím také patřičně rozšíře-ným.
Pak už může nastoupit naše fantazie; dokážeme si představit zrcadlo stále větší a větší a ve stále se zvětšující vzdálenosti, až nakonec v onom obrovském, vzdáleném zrcadle není problém vytušit někde malinký, téměř se ztrácející bod, představující nás samé. Je to nyní sice pouze bod, ale při náležitém přiblížení, a tedy i zvětšení, bychom snadno poznali, že je to svět sám pro sebe, složitý a zajímavý. Náš svět. Obdobně se tomu má i se všemi ostatními „body“, ze kterých je tento úchvatný obraz složen.

Takováto představa nás nikterak nepřiblíží k poznání vesmírných zákonitostí nebo Boha. Může nás ale naplnit obdivem k řádu, který se za tím vším skrývá. Neboť zřejmě každý, i ten zdánlivě nejnepatrnější tvor v něm nachází své místo, své uplatnění, svou životní šanci a dráhu, po které se může (někdy i musí) pohybovat. Jen se k němu dokázat náležitě přiblížit.

Nemusí to být právě představa Boha, která by z takovéto úvahy mohla vyplynout. Lidem mohou po-máhat přežít i naprosto naivní personifikace. („Čím méně je kdo schopen cesty, tím bližší potřebuje
cíl“). Čím hlouběji ale o případném božství přemítáme, tím složitěji se celý proces zamotává, až se nako-nec – a jsou na to celé školy, sdružení nebo fakulty – dochází k závěru, že pojem Boha nelze ani postih-nout, ani vyjádřit. Jakýkoli pokus o pojmenování některé jeho vlastnosti nutně sahá pouze do zásobárny lidských pojmů, takže mu není možné přisoudit jinou vlastnost, než některou z těch, která je na skladě v našem polarizovaném slovníku. Proto je jednodušší smířit se s poznáním, že Boha prostě popsat nelze; nanejvýš je mu možno přiřadit vlastnosti, které nemá. Jedině tak jej nestahujeme do lidských pojmů a rozměrů.

Neposedně zvídavý lidský duch se snažil do této problematiky vnést svoji logiku, a i když stav sou-časného vědění její teorii příliš neodpovídá, nic lepšího zatím postaveno nebylo.

Kdyby nic jiného, vyplývá z ní představa jakési duchovnosti, která provází vývoj lidstva zřejmě od samého počátku. Ať už je pouhým lidským výmyslem, čistě rozumovou dedukcí nebo výsledkem správného tušení, je fakt, že pojem duchovnosti zde je a musí se s ním počítat. Existují na to dokonce speciální obory lidské činnosti a i zaměstnání, která se zabývají výhradně duchovní problematikou.
Je to tedy další prvek, který – vedle světů Já a ne-Já – musíme brát v úvahu. Že velké spoustě lidí je zcela lhostejný, nebo je dokonce vydražďuje, na věci nic nemění. Státy, které nemají moře, se také nemusí zaměstnávat námořní problematikou, což na faktu existence moří naprosto nic nemění.

Autor: František Benda, Foto: Internet