Důchodce a duchovní život – O spokojenosti

Autor článku: František Benda V proměnlivém života běhu snad každý prožije určité období, které může s klidným svědomím nazvat spokojeným. Starosti jakoby na čas utichly, to, co považujeme za příznivé, k nám obrátí svou laskavou tvář a my si spokojeně vydechneme.

Začátek tohoto vítaného období dost často ani nezaznamenáme – vplyneme do něj naprosto nepozorovaně, aniž bychom si všimli nějaké pozoruhodnější změny. Prostě se cítíme dobře. Zato konec takovéto idyly se do naší pozornosti vetře naprosto dokonale. Je to období, kdy se vedou vážně míněné debaty je-li život vyplněn většinou zmatky a nežádoucími zvraty s občasnou přestávkou na odpočinek, nebo je-li život naopak podobný procházce růžovým sadem, narušené občas jevem, který do této selanky nezapadá.

Podobné dlouhodobé nepravidelné střídání protichůdných vlastností můžeme nalézt u řady jevů, které mají vliv na náš život. Při pečlivém sledování vyjde najevo, že není vlastně důvod domnívat se, že některý z nich má navrch, že je důležitější nebo častější. To ovšem znamená, že můžeme jen těžko rozhodnout, která z možností je pro náš život významnější – abychom se jí mohli přinejmenším držet. To by nám mohlo přinést nějaké výhody, které bychom dokázali příjemně využít. Nepodaří-li se nám takové hledisko nalézt, nezbude než se s průběhem věcí smířit a přizpůsobit se nezbytnosti.

Přizpůsobování je činnost násilná; znamená rozhodnout se pro jednání, které bychom si byli asi těžko jinak zvolili. Jsme-li k němu ale přinuceni a rozhodneme se podřídit, znamená to, že volíme mezi dvěma možnostmi a vybíráme tu méně bolestnou nebo více schůdnou. V každém případě to ale znamená, že za sebou necháme leccos, co zůstalo nedořešené, nezakončené, čeho jsme se museli vzdát. Zkrátka: kdo chce volit nejlepší, musí opustit i dobré.

Takto podložená spokojenost má velmi blízko k odevzdanosti osudu, která nepředpokládá jakékoliv výboje ve snaze jej změnit. To je ovšem v rozporu s křesťanskou výzvou: „Tlucte a bude vám otevřeno“, stejně jako „proste a bude vám dáno“ (Mat.7,7; Luk. 11,9). Zřejmě to má naznačit, že člověku se vyplácí se smířit, ale nikoli vzdávat. Snažit se se většinou vyplácí.
Obdobně mluví Bhagavadgíta (II, 66-67): „Člověk s myslí nestálou nemá klidu, a nemá-li klidu, odkud může očekávat štěstí? Neboť srdce, které jde potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici“.

Spokojenost, spojená se smířením se s vlastním osudem, je zaměřena na současný stav věcí. Probírání minulosti nic nenapraví – nanejvýš může vyvolat hořkost z neuskutečněných záměrů, zatímco nahlížení do budoucnosti pomocí různých přání a tužeb sice dokáže osvěžit neurčitými nadějemi, ale současně znamená jistý druh omezení, neboť zužuje potenciální okruh možností vývoje a v případě jiného průběhu než očekávaného může navodit nežádoucí rozladění. Soustředěním pozornosti na jedno jediné vše ostatní uniká.

Spokojenost se současným stavem neznamená v žádném případě zastavení nebo sterilitu. Nikoli pasivitu, ale osvobození se od nespokojenosti a vazeb. Pouze zájem o současnost naopak umožňuje rozvinutí života; brzdí jej teprve sobecké snahy o jeho nadbytečné rozšiřování, ke kterému podvědomě tíhneme. To je otázka nutně spojená s každým posouzením, je-li předmět, k němuž směřuje, skutečně dostatečně neosobní. Rozhodování je zde velice obtížné, neboť neosobní cíle ani zdaleka nestimulují vnitřní síly tak, jako cíl, slibující bezprostřední odměnu. Ale uspokojivým výsledkem neosobní činnosti je koneckonců rovněž ovoce činů, byť je kvalitativně jiný. Naprostou jistotu v hodnocení poskytuje pouze černobílý svět; běžná, živá a mnohobarevná skutečnost v žádném případě jednoznačná není.

Při dlouhodobém sledování, které životní stavy přispívají nejvíce k duchovním prozření, jež je považováno za nezbytný předpoklad pocitu spokojenosti, se dospělo k ne příliš přitažlivým závěrům. Jakoby duchovní svět tomu živému moc nepřál. Ať už do svého životního údělu někdo spadl bez vlastního přičinění, nebo si jej vybral záměrně, k duchovnímu prozření často vedou: nemoc, chudoba, osamění, chlad, hladovění, mlčení – samé stavy, kterým se zdravý člověk brání, nebo od kterých prchá. Teprve ti, kteří – mnohdy proti své vůli – takovými zážitky prošli, dosvědčují, že při jejich prožívání se jim otevřely některé nečekané průhledy a oni o něco zmoudřeli. Navozovat je uměle se ale chce jen málokomu. Výsledek je totiž vždy nejistý. Asketové jsou sice všeobecně uctíváni, ale jen zřídka následováni.

„Práce bez ovoce činů“ je terminus technicus, často se objevující v orientální duševědné literatuře. Týká se činností, které je nutno v současné společnosti bezpodmínečně vykonávat, ať už je vnitřní zaměření jakékoli. Práce má být prováděna proto, aby byla vykonána (zpravidla pro všeobecný prospěch), a ne proto, aby vykonavatel za ni získal nějakou, byť zaslouženou odměnu. Nelze ovšem pracovat pouze pro všeobecné blaho. Od dob, kdy byla zavedena dělba práce, je mnoho lidí nuceno vydělávat si svou prací peníze, za které si posléze opatřují vše, co potřebují k životu. Pak je ovšem nutno pravidlo upřesnit v tom smyslu, že musí jít pouze o odměnu přiměřenou, neboť i Kristus praví: „Dělník si zaslouží svou mzdu“ (Luk. 10,7).

Zdá se tedy, že nejslibnější cesta k pocitu spokojenosti vede tam, čeho se lidé v podstatě obávají: k omezování činností a prostředků, které jsou k životu zdánlivě nezbytně potřebné.

Autor: František Benda, Foto: Internet