Důchodce a duchovní život – O spokojenosti 2

Autor článku: František Benda Vyjde-li se ze zkušenosti, že vše, s čím se můžeme setkat, dříve či později ukončí svoji existenci, stejně tak jako že o vše, o čem se domníváme, že vlastníme, můžeme kdykoliv přijít, máme pramálo důvodů ke spokojenosti.

Chceme-li se těmto nebezpečím vyhnout, nabízí se jediná cesta: co nejvíce omezit své vazby k tomuto světu, nic nemít, nic si nepřát. To vypadá jako logický vývod, ovšem jako doporučené chování je zcela neuskutečnitelný, alespoň pro běžného člověka. Historie sice zaznamenává řadu osobností, které se takovým návodem řídily, ale to šlo o případy zcela mimořádné. Pro člověka našich dnů se hledá cesta schůdnější. Vychází rovněž z poznatku, že jakékoli připoutání ke světu přináší pouze další komplikace v životě. Proto se zájem zaostřuje ani ne tak na majetek a činy, jako spíš na postoje a vztahy. Pak není obtížné dojít k závěru, že mnoho důvodů k nespokojenosti prýští ze dvou nedomyšlených postojů: z představy, že by se věci měly odvíjet podle našich záměrů, a z našeho pocitu vlastnictví.

Vyvíjejí-li se události jinak, než bychom si přáli, nebo to alespoň očekávali, může to do značné míry překazit naše plány a znehodnotit všechny předcházející úvahy. Stejně neblaze působí pocítíme-li se z nějakého důvodu zkráceni ve svých předpokládaných vlastnických právech.

Oba postoje vycházejí z naprosto neoprávněných předpokladů, takže k odstranění nesouladu v tomto smyslu se právě doporučuje radikální oproštění a puštění z rukou všeho, o čem se domníváme, že máme. Míra dosažení této výzvy je pak současně měrou získání vnitřní spokojenosti.

Zkušenost poukazuje na to, že takový názor není zcela scestný. Lidí, kteří by se rádi podobným způsobem zřekli činnosti či majetku, jistě nebude mnoho. Je ale dost těch, kteří toho navzdory svým přáním nedosahují, ať již v důsledku své povahy, nebo nepříznivým osudem. Možná že jich je dokonce většina. A přece se mezi nimi dá najít mnoho takových, kteří si přesto nestěžují, nebo se dokonce cítí šťastni. Je to spokojenost jak má být. Postižení a stěžující si jsou spíš ve středních a vyšších vrstvách, ačkoliv jejich mnohostranné zabezpečení by jim mohlo zajistit potřebný klid. Zdá se ale, že jsou natolik vázáni, že kvůli tomu ztrácejí smysl života. Jakoby nemírné rozptýlení zabraňovalo potřebnému soustředění sil.

Znamenalo by to tedy konec se stížnostmi, hněvem, závistí, žárlivostí a z nich pocházejícím pláčem, reptáním a dokonce i s přáními. Všechny síly uchovat pro tvůrčí práci – zájemci o její výsledky se vždycky najdou, i když se o tom třeba nedozvíme. Nadbytečná přání probouzejí zbytečně fantazii a oslabují skutečný projev.

Spokojenost je způsob prožívání vztažený na životní situace podle toho, jak přicházejí. Je vždy spojen s postojem pokory, víceméně se podrobující přicházejícím událostem tak, aby nedocházelo k ne-zvládnutelným myšlenkovým bouřím. Nesmí vylučovat tvůrčí nebo společenskou iniciativu. Jinak hrozí nebezpečí, že se zvrhne v pře-hnaný asketismus, libující si v různých druzích utrpení, který má ovšem blíž k sobectví než k pokoře, i když se v něm jisté uspokojení také vysledovat dá. Jeho zaměření se spíš týká samostatné spásy jedince než spolupráce v širším měřítku.

Pocit spokojenosti se může dostavit tehdy, jestliže člověk cítí, že má dostatečně zajištěno vše, o čem se domnívá, že nutně potřebuje pro svou existenci. Má-li navíc něco z toho, co nepotřebuje nutně, může se cítit protěžován, k čemuž se snadno přimísí pocit nadbytečnosti. Člověku je ovšem vlastní touha po majetku. Ono „mít“ má široký záběr – nemusí se vztahovat pouze na movitosti nebo cinkající kov. Slibuje si od něj zajištění a spokojenost, čehož on – při dodržení jistých podmínek – skutečně schopen je. Současně s ním ale strká zcela dobrovolně hlavu do chomoutu, ke kterému je pevně připoutána řada starostí, existujících paralelně vedle pocitu hmotného zajištění.

Krajní hodnotou orientace na vlastnění je chamtivost. Je to projev nenasytitelnosti jakéhokoliv přání, aplikovatelného v nejširším měřítku. Mít čehokoliv více. Fyziologický hlad se dá ukojit alespoň na čas, než se ozve znovu. Hlad po rozšíření příjemna je neukojitelný. Jakákoliv zvýšená konzumace čehokoliv nedokáže zaplnit vnitřní prázdnotu, nudu, osamělost nebo depresi. Navíc hrozí poškození onoho dobrého základu, pokud ještě nějaký máme.

Přitom zdánlivě nebožské věci a vztahy nejsou hříšná lákadla, před kterými by bylo nutno v hrůze prchat. Naopak – jsou to vstupenky na stezky poznání. Jsou zdrojem poučení, které se ovšem nedostaví pokud na ně nevstoupíme. Příležitostí k produchovňování se tak může stát libovolná část našeho dne nebo majetku.

Z toho vzniká problém, zvlášť citlivě prožívaný v současné době, kdy se prohlubuje ekologické myšlení. Je to ambivalentní přístup k řadě vlivů, které se nenahraditelně zabydlely v našich životech, ale
u kterých pozorujeme, že jejich používání vede k neblahým důsledkům. To, že se možná už nebudou týkat naší generace, jim na závažnosti vůbec neubírá. Jde hlavně o využívání technických vymožeností a spotřebovávání energetických zdrojů, i když obdobné problémy by se daly vysledovat také v oblastech kultury a civilizace vůbec. Některé věci prostě současně chceme i nechceme, toužíme po nich, i když se jich do budoucna bojíme. A zřeknout se jich je tak obtížné, ne-li dokonce již nemožné. Jsou to jevy s vlastní dialektikou, milované i nenáviděné současně. Příkladem je samo získávání životních zkušeností. Kdo po nich touží za cenu prožití nějakých katastrof? Když už k nim došlo, prosím. Nedá se nic dělat. Ale navozovat je uměle?

Bohatství a předměty jsou nevinné, neutrální. Teprve v oblasti lidských zájmů se z nich mohou stát přízraky: ďábelské či andělské. Škodlivá může být i žízeň po nich. Inteligentní přístup k nim ale dokáže jejich význam zmnohonásobit. Chudoba, obzvláště vnucená, je naopak všestranně na překážku. Nicméně duchovno se dokáže prosadit i v boji o holý život.

Není nutno se zříkat nevinné zábavy, spojené s nesobeckostí. Úsilí o vnitřní rovnováhu má také své zákonitosti a povinnosti. Nesobecky lze dělat cokoliv. Pozor pouze na ovoce činů – toto nebezpečí číhá neustále, na nebi i na zemi.

Smysl života lze nalézt i navzdory utrpení, i když toto není bezpodmínečně nutné.

Autor: František Benda, Foto: Internet