Jdi od toho koně dál, ať tě nekopne

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná To mi říkával dědeček, když zapřahal do bryčky, (i když měl auto) a já jsem zvědavě přihlížela a chtěla jsem si také šimlíka pohladit. Ale to se nesmělo. Nesmělo se chodit ke slepicím, když kvočny seděly na vejcích, stát vedle někoho, kdo řeže motorovou pilou, mluvit na někoho, kdo zrovna sekyrou rozsekává velký špalek anebo se motat kolem babičky či kuchařky, když nosí hrnce z horkou vodou a nebo vaří na rozpálené plotně.

A taky lítat tam, kde jezdila auta, nebo zemědělské stroje, když se vozily z lesa klády naložené na vozy, někde se potulovat blízko rybníka anebo ochutnávat bobule, co kolem rostou. Babičky, prababičky, pratety a dědečkové nás učili bezpečnost v prostředí, kde se pohybujeme a dost citelně nás trestali, když jsme něco prováděli, co jsme měli zakázáno. Je to nějaká historie? Ne, psal se rok 1964 !!! Ale mimo prázdniny jsem byla ve městě – vyrostla jsem v Hradci Králové. Tam zase bylo nebezpečné se pohybovat kolem, jinak magického Labe, přecházet ve městě vozovky, i když tam nebýval zase takový provoz, pohybovat se v blízkosti lešení, když se opravovaly domy a bavit se s cizími lidmi …

A prostředí, v kterém se pohybujeme se změnilo …

Ne, že bylo bezpečnější, ale naopak, je mnohem dramatičtější. Ale když čtu zprávy, že nějakou rodinu porazil autobus, že někdo vylezl z auta na dálnici za provozu a byl přejíždějícími vozy smeten a usmrcen, že někdo spadl v zimě ze skály a zabil se, že nějaké dítě přebíhalo silnici a usmrtil ho projíždějící nákladní vůz, nejenže cítím soucit a lítost nad obětmi i těmi, kdo v tu chvíli drželi v ruce volant, ale napadá mne, jestli někdo v posledních letech slyšel něco o tom, co je to bezpečný pohyb a kdy se vydává do nebezpečí a rizika těžkého úrazu nebo usmrcení.

… dámy, co vedou tak důležitou řeč, že zapomínají vstoupit na přechod …

Paní Janečková (fiktivní osoba) přechází vozovku mimo přechod. Paní Lhotová (fiktivní osoba) ji uvidí na chodníku a běží za ni s tak úžasnými novinkami, že se ani neráčí podívat, jestli nejede náhodou zprava nebo zleva nebo z obou stran auto. A v tu chvíli jsou nejen ony samy v nebezpečí úrazu nebo zabití, ale také posádky vozů, které na ně blikají a troubí. Místo, aby rychle přešly, tak se zastaví uprostřed vozovky a diví se, co se děje. Padla nějaká ostřejší slova ze strany řidičů, řekla bych skoro na žalobu. Když přešly, ještě se nějakou dobu dívaly „za těmi sprosťáky“ a kroutily hlavami. To je teda svět, co si ti mladí všechno nedovolí! ) Byla jsem toho svědkem, a ony jsou původkyněmi mého článku.

… lidé se vrhají pod tramvaje, protože je jim každá minuta drahá

Lidé vystupují z tramvaje a nečekají, až odjede, aby mohli přejít na druhou stranu ulice, k obchodům. Vrhnou se hned před čelní část tramvaje, na kolejiště a ani se nepodívají, jestli z druhé strany zatím nepřijíždí v protisměru jiná tramvaj. Ta zazvoní. Lidé se leknou, zastaví se v chůzi, a v tu chvíli se ta, u které ještě stojí, začne rozjíždět … no, dál radši nebudu tu situaci popisovat, ale za takové ohrožení provozu veřejných dopravních prostředků bych chodcům sázela pokuty. Jestli přejdou o minutu dřív s rizikem usmrcení anebo počkají tu minutu, než se uvolní kolejiště – to nehraje objektivně roli, ale pro ně ano, protože je víc zajímá řeznictví a cukrárna, kam pílí, než vlastní život.

Všetečné dětské prstíky, nápadité hlavičky, a co z toho může vzejít

Myslím si, že by se rodiče měli více soustředit na výchovu dětí ohledně jejich vlastní bezpečnosti. Nenechávat je samotné, kde jsou elektrické přístroje v jejich dosahu, nebo vařící voda na sporáku, lékovky, co se ledabyle válí v kuchyni na stole, v koupelně nebo na stole v obýváku. Dále nože, nůžky, špičaté předměty, odhozené rozpletené svetry s jehlicemi, háčky na ruční práce, jehly, co se všude povalují, krabička s hřebíky, kterou nikdo neuklidil, ač všechny obrazy již krásně visí na zdech, mokré podlahy v kuchyni, v předsíni a koupelně, romantické hořící svíčky v jejich dosahu, kabely a dráty, a jiné záludnosti.

… hračky podobné přístrojům, bonbóny podobné lékům

Dětem se nejen musí pořád vysvětlovat dokola (jakož i starším lidem a některým mladým), co je to vlastní bezpečnost, proč se něco nesmí a nebo nemá, ale, bohužel, je třeba po sobě všechny takové věci uklízet z jejich dosahu. Bohužel tedy pro ty, kteří mají upřené oči na monitory a právě s někým chatují, zatímco jejich dítka ve vedlejších místnostech pustoší byt a prohlížejí si věci, které se všude povalují, protože neví, co to je, ale je to zajímavé. Tak zajímavé, že to nejdřív strčí do pusy. Nevím, koho napadlo dělat bonbóny podobné lékům! Nebo hračky, které se podobají nebezpečným věcem v reálu. To by jim někdo musel vysvětlit, že tohle je hračka a to zase věc, s kterou smí pracovat pouze maminka nebo tatínek. To nejsou mé výmysly, to je skutečnost. Bohužel! Pak se něco stane a je hádka tak na rozvod. Kdo vlastně měl na dítě dávat pozor? No, všichni, kdo se bytě pohybují.

Malí pyromané

Musím vyprávět, v této souvislosti, zvlášť jeden příběh, pro uvědomění si, že s dětmi není žádná legrace, když je ztratíte na chvíli z očí. Dvojčata. Pětiletí chlapci. Nebezpeční, jak neřízená střela, když jsou sami. Jinak chytří, hodní, povídaví, zábavní, když jsou v kolektivu rodiny a známých. Věrní diváci televizních pořadů, sběrači informací a trochu také malé drbny.

…. asi z nich budou hasiči, myslí si rodina

Mají zálibu v ohníčcích všeho druhu. Několikrát dostali na zadek, že si schovávají sirky do různých skrýší. Ale oni asi nebudou hasiči až vyrostou, jak jim to předpovídají. Spíš agenti, počítám. To se projevilo brzy po tom, co je tatínek vyplatit zase za nějaké odcizené sirky, které si schovali do své „mrtvé schránky“, kterých mají více, jak mi pak vyprávěl. Právě dostavěli krásnou vilku, je před vánocemi. Babička ještě nedorazila na hlídání, oba měli nastoupit službu, protože každý z nich pracuje v jiném zdravotnickém zařízení. A jak tak běhali po domě a chystali se, jejich malá domácí štěstíčka se vytratila.

… ne hasiči, ale tajní agenti

Šli se podívat na ten nový kotel, co měl včera tatínek zapálit. Jak mu maminka vyčítala, že neumí ani zapálit kotel a že se nebude koupat ve studené vodě. Mezitím přijela babička, všichni ji vítali, mezitím se oblékali a najednou babička prohodí, že cítí nějaký kouř. Všichni začali větřit a tatínek běžel hned po pachu a objevil je v kotelně. Tam už pomalu hořelo! Všude byl rozsypaný prášek na praní, děti usmolené, ještě však nepřidušené. Všem došlo, že se snažily něco zapálit, pak se lekly a začaly hasit Arielem oheň, jak to viděly v televizi (přeci hasili nějakým práškem, ne?), a tím ho vlastně posílily. Novému domu po kolaudaci neposloužily. Už bylo pozdě je trestat, jen dát věci do pořádku – hlavně, že nevybuchl plynový kotel. A bylo po vánocích. A tak babička je musí chodit hlídat, občas vznese kritické slovo do prostoru a je tam pořád dusno, i když je dům už v pořádku a krásně uklizený. Ale ti dva agenti už dostali školení a přestali krást sirky. Rodiče je konečně zaměstnali jinými věcmi a začali si jich pořádně všímat.

Prevence a až pak Intergrovaný záchranný systém

Asi bychom měli začít brát bezpečnost a ochranu hodně vážně. U starších lidí, kteří nedoslýchají nebo špatně vidí či mají psychické potíže, u mladších lidí, kteří nemají návyk sami, natož, aby ho pěstovali u svých dětí, lidí středního věku, zatížených starostmi a třeba i nemocemi, kteří nemají dost velký postřeh, a všech lidí, kteří se neumí soustředit a vybírat si, co je prioritní. Jestli telefonovat na přechodu a nebo dávat pozor, aby nevlítli pod auto, když se nedívají kolem sebe. Určitě by například pomohlo, aby místo reklam a všelijakých nabídek obchodních center chodily do schránek brožurky s touto tématikou, které by vydávali příslušné organizace. A samy uspořádaly nějakou veřejnou přednášku anebo využívaly k tomu televizi a rozhlas. Ta obecná ztráta sebezáchovy mi nejde vůbec na rozum!

Nedá se nic dělat, než začít přemýšlet, jak si tyto věci nejen uvědomovat, ale také pro to udělat maximum. Dřív, než se něco stane, co se nedá napravit.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet