Když se ženy domluví 17

Autor článku: Irena Fuchsová VÁŃA ŘEZÁČ. „Podívej se, podívej se rychle! To je on!“ Hubeňoučká prodavačka ukazovala své kolegyni na nenápadného brýlatého pána, který se pomalu šinul po prodejně s lustry, lampičkami a lampami. Co chvíli se zastavil, opatrně se rozhlédl, pak rychle narovnal ohebnou část lampičky vzhůru do stropu, zamilovaně se na ni podíval a pokračoval k další.

Lampičky za ním zůstávaly stát vzpřímené jako květy. Druhá prodavačka vykulila oči.
„Co blbne?“
Hubeňoučká pokrčila rameny.
„Nevím. Ale chodí sem už tři dny. Dopoledne i odpoledne. Někdy i těsně před tím, než zavřeme. Přidělává nám jenom práci, protože musíme lampičky zase dávat dolů. Šéf nás vždycky seřve, proč si to nehlídáme. Nejdřív jsme mysleli, že to dělají děti, ale pak jsme přišli na něj! No podívej se! Podívej se! Už zase!“
Pán došel na konec prodejny, kde bylo několik desítek různých lampiček s ohebnými ramínky. Zkušeně, jemně, ale zároveň rychle, je všechny během několika minut narovnal a spokojeně se vracel.
Lampičky za ním stály v řadě a všechny koukaly jedním směrem. Přesně jako v písničce o slunečnicích, které každý den, otáčí svou hlavu za sluncem…
Hubeňoučká prodavačka mu zastoupila cestu.
„Promiňte, pane, ale nechtěl byste to narovnat zpátky?“
Její kolegyně ji s obdivem sledovala. Kdepak, Hanička má sice padesát kilo, ale kuráž má na metrák, fakt že jo!
Pán se zarazil a zkoumavě se na Haničku podíval.
„Co prosím?“
Hanička se nedala.
„Říkám, jestli byste nechtěl ty lampičky, co jste teď otočil nahoru, dát zase dolů, jak byly!“
Pán se široce usmál.
„A to bych rád, to bych opravdu rád! Mohu?“
Hanička se zarazila. To nečekala. Ale rychle se vzpamatovala.
„Vy dokonce musíte! My to za vás dělat nebudeme!“
Pán se s úsměvem vydal znovu po prodejně a tentokrát v klidu a pomalu dával lampičky do správných poloh.
Vtom přišel do prodejny šéf. Toho divného chlápka zaregistroval okamžitě a zvědavě povytáhl obočí na Haničku. V rychlosti mu vysvětlila situaci a šéf si šel podivína prohlédnout zblízka.
Pán, který v jeho prodejně ohýbal lampičky, byl slušně oblečený, nevypadal jako blb a manipulace s lampičkami mu dělala vyložené potěšení. Nezdálo se, že by jim ubližoval. Choval se k nim jemně a s láskou.
Hergot, pomyslel si šéf prodejny, ten chlap je úchyl! Laská se s lampičkama jako se ženskejma! Vsadím se, že je vzrušenej jak mladej kluk! Hanička, která šla za ním jako stín, ho jemně zatahala za rukáv.
„Když dá ty lampičky takhle nahoru, tak vypadají jako kytičky, že jo, pane šéf?“
Jó, holka, kdepak kytičky, to jsou ztopořený péra, pomyslel si šéf, ale nahlas s Haničkou souhlasil.
„Máš pravdu, Haničko. Jako kytičky. Vidíš, to mě nenapadlo! Jako kytičky.“
Ale co s tím chlapem? Aby mi sem chodil každý den a ohejbal lampičky a holky je zase ohejbaly zpátky, to nejde…
„Můžete jít se mnou do kanceláře, prosím,“ oslovil brýlatého pána, který právě narovnal do správné polohy poslední lampičku. Pán se na něho polekaně podíval.
„Ale já nic nevzal!“
Šéf ho rychle uklidnil.
„Já vím, že ne. Jenom vám chci něco poradit.“
V kanceláři poradil panu Váňovi Řezáčovi, jak se onen brýlatý podivín jmenoval, aby si dal inzerát.
A Váňa Řezáč to udělal.

Ing. 42/178, štíhlý, svobodný, movitý, se silným vztahem k elektrospotřebičům, nabízí
manželství ženě, podnikající v prodejně ELEKTRO. Zn.:Nejlépe v Pardubicích.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/