Když se ženy domluví 20

Autor článku: Irena Fuchsová TUNEL. Říkají o vás, že jste naivní, rozumná, chápavá, romantická idealistka, roztomilá bohémka a navrch přibalí, že jste hodná? A víte, co to všechno znamená? Že jste BLBÁ.

Těžko říct, kdy přestanete být blbou a co vám k tomu pomůže.
Mně stačilo koupit si jízdenku a nasednout do vlaku. Ale začalo to tím, že jsem si dala inzerát. Protože jako blbá vysokoškolačka neoplývám penězi, byl krátký.
Mladá spisovatelka hledá. Zn.: Přítele.
Dostala jsem třicet čtyři odpovědí a pověsila je na šňůru v koupelně. Osm dopisů jsem vyřadila hned. Pisatelé byli divný, mladý nebo starý. To byl případ Boučanského.
Bylo mu pětatřicet! Proti mým, dvaceti, dědek.
Během měsíce jsem zjistila, že i ostatní jsou divný, mladý nebo starý. Nakonec jsem vyhrabala z první hromádky Boučanského a napsala mu.
Půl roku jsme si psali. Když řeknu denně, nebudete tomu věřit. Ale bylo to denně.
Zamilovala jsem se. Do člověka, kterého jsem znala jenom z dopisů.
A on se zamiloval do mě. Psal povídky. Já také. Zajímal ho doktor Švarc, o kterém jsem se snažila dát dohromady knihu, a mě zajímal scénář, který dopisoval on. Psali jsme si o psaní, o životě, o sobě. Poznávali jsme se. Brzy jsme si byli neuvěřitelně blízcí! Jako bychom spolu vyrůstali. Jako bychom byli dva lidi v jednom těle. Jako bychom se už tisíckrát milovali!
Jmenoval se Jan.
Žena se s ním nedávno rozvedla. Nikdy mu nerozuměla. Byla to Pipina Papriková. Zajímalo ji, kolika způsoby se dá udělat slepice na paprice, ale bylo jí srdečně jedno, jestli má její manžel na konci scénáře hlavní postavu osvobodit od předsudků nebo vrhnout do citové samoty.
„Hlavně, Jeňánku, aby ti zaplatili!“
To bylo jediný, co ji na manželově literární tvorbě zajímalo.
Děti neměli a tak si udělala z Jeňánka svého syna. Když od ní chtěl mít pokoj, a to bylo často, rozněžnil ji větičkou Ano, mami?, pronesenou pokud možno dětsky ustrašeným hláskem. Ona se blahem rozplynula, šla si sednout k televizi a on si mohl psát, číst nebo svobodně přemýšlet.
Můj Bághý…
Jan byl totiž skaut. Od dětství měl přezdívku Baghýra a jenom já mu směla říkat Bághý.
Před třemi lety jejich soused ovdověl. Měl dvě malé děti a Pipina Papriková mu s nimi chodila pomáhat a jednoho dne u nich zůstala. Na furt. Evičku a Adámka vyměnila za Baghýru. Rozvedli se, Baghýra byl dlouho sám a pak odpověděl na můj inzerát.
Protože v S. nechtěl zůstat, začal měnit svůj byt za byt v Praze a to bylo samozřejmě velmi časově náročné. Naštěstí jezdil do Prahy každý týden služebně, někdy i v sobotu, zařídil, co jeho firma potřebovala a pak chodil po inzerátech. A v noci byl u mě v mém podnájmu. Domů jezdil až ráno.
To, co jsem s ním zažívala v noci, to jsem ve svém krátkém dvacetiletém životě ještě nepoznala.
Jasně, že jsem už s kluky souložila! Na trávě. Na lavičce. V chodbách. Na půdách. I jsem s nimi spala v posteli. U nich doma nebo u mě.
Ale s Bághým jsem se poprvé ve svém životě milovala!
S Bághým jsem se naučila při milování křičet!
Bághý mě naučil po milování toužit!
Dřív jsem se styděla dát najevo, že dole něco cítím, že je mi krásně, že mám orgasmus! Dusila jsem to v sobě- nedivím se všem těm klukům, že se na mě po prvním… hm… po prvním nepodařeném kontaktu vykašlali!
Ale s Bághým…
Připravil si mě jak chleba se sádlem, posypal cibulkou na droboučko nakrájenou, posolil a pak se do mě zakousl! Připadala jsem si malá, bezmocná, křehká!
A nebylo to jenom proto, že Bághý byl vysoký a mohutný! Chlapa chlapem nedělá výška. Chlapa chlapem dělají maličkosti. A Bághý byl složený ze samých nádherných maličkostí!
Ale nejvíc se mi na něm líbilo, že při milování nikdy nikam nepospíchal.
Ptal se mě, co cítím, jak mi je, jak bych to chtěla. Ptal se mě, kdy budu, šeptal mi, abych se nebála, že na mě počká, že nebude dřív, dokud nebudu já, že budeme spolu, oba najednou!
Připadala jsem si jako na nádraží! Čekám na vlak s tisícovkou lidí a jsem klidná, protože vím, že v pohodlí nastoupím a budu mít celé kupé jenom pro sebe! Nikdo ho neobsadí! Bude v přeplněném vlaku čekat na mě!
Pomalé, klidné, sladké čekání na orgasmus. Jistota orgasmu.
Také mi říkal, co mám dělat, ukázal mi to, vysvětlil mi, co při tom cítí a pak, když jsem to udělala, mě miloval tak, že jsem zůstávala bez dechu ležet na podlaze. My jsme totiž na podlaze většinou končili.
Taky chtěl, abych mu ho brala do pusy. Strašně to chtěl. Ale já se styděla. Dala jsem mu na něj pusu a hned jsem ucukla. A když jsem někdy vydržela o dvě vteřiny déle, cítila jsem, jak rudnu a honem jsem mu zabořila hlavu do chlupatých prsou a on mě hladil a říkal mi, holčičko moje, máme před sebou celý život, já na tebe přece nepospíchám, ale bylo to strašně krásné, nechceš to zkusit ještě jednou a vydržet trochu déle? Většinou jsem nechtěla.
Ale příště jsem to zase musela zkusit a Bághý byl šťastný i za to málo. Tohle mu totiž nikdo nikdy nedělal. Paprikové Pipině se to hnusilo. Považovala to za nenormální. Odporné. A nejenom tohle. Milovala se s ním jenom každou třetí středu v měsíci. A když měla ten den menstruaci, měl Bághý smůlu. Někdy si nezasouloužil třeba půl roku! A tak si teď se mnou všechno vynahrazoval. Byl jako mladej bejček.
A věkový rozdíl? Tss… Nebyl!
Trvalo to půl roku.

Bághý při svých služebních cestách pořád hledal vhodný byt v Praze, já chodila do školy, psala svoji knihu a naše milování bylo krásnější a krásnější.
Oba jsme chtěli děťátko, ale až v novém bytě, až dodělám školu a dopíšu doktora Švarce, a až Bághý dokončí scénář. Všechno nám klapalo. Byl to sen. Byli jsme nejnádhernější dvojka z Dallasu.
Až na tu kuřbu, jak říkal Bághý tomu, když jsem mu na něj dávala pusu. To mi zatím moc nešlo. Ale Bághý byl trpělivý.
Ty dny, kdy se to všechno semlelo, měl přijet v pátek a zůstat u mě až do neděle. Kdykoli jsem si na něj vzpomněla, ucítila jsem ho v sobě. Prolézal mi do celého těla, bobtnal ve mně! Šimral mě rafinovanou rozkoší až v prstech u nohou!
Když jsem přišla ze školy, myslela jsem si, že už na mě bude doma čekat. Ale místo něho byl na záznamníku vzkaz.
„Miláčku, prosím tě, neboj se o mě, ale já…“
Tý, tý, tý, tý… Konec. Asi porucha.
Když se neobjevil ani v sobotu dopoledne, šla jsem na nádraží, koupila si lístek do jeho města a nasedla do vlaku. Procházela jsem poloprázdným vagonem a nakonec jsem vlezla do kupé ke staršímu manželskému páru.
Ona boubelka, příjemná, usměvavá, hezky oblečená. Mluvila o dětech, jestli něco neprovedou, když je nechali samotné, o novém bytě, na který se byli spolu podívat, držela toho svého pořád za ruku a házela po něm zamilované pohledy. Bylo na ní vidět, že si to spolu v novým bytě aspoň třikrát rozdali na čerstvě nataženém koberci!
A on po mně pořád koukal. Bylo to trapné. Nevěděla jsem kam s očima, ale seděl proti mně, já neměla knížku ani časopis a tak mi nezbývalo, než na ně civět, poslouchat každé jejich slovo a uhýbat před jeho pohledem.
Ona zrovna pěla o tom, jak si zařídí ložnici a jak je šťastná, že se už konečně budou stěhovat a že by to měli stačit kvůli škole během prázdnin, děti se už nemohou dočkat… blablablabla.
Za chvíli jsem o nich věděla všechno.
Pak se on zvedl a jak kolem mě procházel, zavadil o mě rukou. Když se do kupé vrátil, šla na záchod ona. On seděl proti mně a koukal z okna. Najednou vystrčil nohu k mé noze. Stačil centimetr a dotkl by se mě, ale já rychle uhnula. Bylo to nepříjemné.
Ona se vrátila, půjčila si od něho kapesník, utřela si ruce, políbila ho na tvář a pak si sedla do kouta ke dveřím, zabalila se do kabátu a usnula.
Blížili jsme se k dlouhému tunelu, o kterém mi Bághý při milování často vyprávěl.
Když jedu za tebou tunelem, lásko, zavřu oči a představuju si tě. Dáváš mi na něj dlouhatánský polibek. Pak ho bereš celý do pusinky, úplně celý, až se skoro dusíš! A když jedu tunelem od tebe, zase zavřu oči a vzpomínám, jak jsi mi do něho jenom ťukla zlobivou pusinkou a hned jsi ucukla! Říkám si, příště to bude delší! Určitě! Příště ji chytím, a nacpu jí ho do pusy, ať chce nebo ne! Ať ji třeba zadusím!
Zavřela jsem oči a na vteřinku jsem ucítila Bághýho v sobě.
Bághý… můj Bághý…
Ruce mi sjely do klína.
Bághý…
Uslyšela jsem se a zděsila se. Otevřela jsem oči. Seděl jako svíčka a hltal mě očima. Ona spala. V kupé bylo horko. Cítila jsem napětí, které by se dalo krájet. Bála jsem se. Něco se stane! Vím to! On mi něco udělá! Ta jeho tlustá kráva spí a on mi něco udělá!
Musím pryč! Musím na chodbu!
Nepříjemný pocit z toho chlapa mě doslova dusil.
Sakra! Tunel!
Teď už bude tunel!
Musím z kupé pryč! Rychle!
Zvedla jsem se, ale nestačila jsem udělat ani krok a byla tma.
NE!
Ten hajzl! To hnusný zvíře!
Ve tmě po mně hrábl, strhl mě na zem, držel mě tak, že jsem nemohla křičet a tlačil mi hlavu do svého klína. V jednu chvíli mi ústa uvolnil a já se nadechla, abych začala řvát, ale to už mi vrazil do pusy něco obrovitého, co jsem nemohla vyndat, protože si mi sedl na ruce, a nemohla jsem ani ucuknout, protože mě držel vzadu za krkem a přirážel mě k sobě! Na něj!
Přirážel mě na něj!
Třeštila jsem oči v hrůze do tmy a najednou mi bylo všechno jedno. Snažila jsem se otevřít pusu co možná nejvíc, abych se ho dotýkala co nejméně, ale on mi v puse rostl a tak mi nezbylo, než ho stisknout, protože jsem pusu už víc otevřít nedokázala.
Jenom ať mě nezabije, prosila jsem tmu kolem sebe a on jako by vycítil, že přestávám klást odpor, rval ze mě blůzu, mačkal mi prsa, vyhrnul mi sukni a dral se rukama do kalhotek.
Bylo to šílený! Vlak burácel! Obrovské přirození v puse mě dusilo! Byla jsem jak zazátkovaná! A najednou jsem měla pusu plnou a musela jsem polykat… konečně!
Konečně světlo!
Odrazil mě od sebe a já začala řvát. Tedy, myslela jsem si, že řvu, ale místo toho jsem jen tiše kvílela. Schoulená na podlaze, prsa z rozervané blůzky venku, sukni vytaženou na břicho, kalhotky u kolen, pusu otlačenou, upatlanou…
Jeho žena stála a vytřeštěně se na mě dívala. Zapotácela se a pak zatáhla závěsy na dveřích. Bílá jako křída se chytla za srdce.
A on? Stál celý rudý u okna a nekoukal ani na ni ani na mě.
Natáhla jsem k němu ruku, která se třásla a druhou ruku jsem natáhla k ní.
„On… on mě přinutil… on chtěl… já musela…“
Zhroutila jsem se na zem a slyšela jeho vyděšený hlas.
„Cože? Jaký přinutil!? Co jsem chtěl?! Já nic nechtěl! To ona se na mě vrhla! Ona!“
Ukazoval na mě. Chlap jako hora ukazoval na prťavou, vyděšenou holku, polonahou, schoulenou na podlaze a třesoucí se jako zmoklé kotě!
„Ty prase,“ sykla jeho žena a rozpřáhla se. Dostal facku.
A druhou.
Nahnula se ke mně a já instinktivně uhnula.
„Nebojte se mě! Nebojte se! On vám už nic neudělá!“
Zvedla mě, utírala mi oči, pusu, pokoušela se zapnout mi blůzku, natahovala mi kalhotky. Bylo to, jako bychom byly v kupé jenom my dvě. Z něho byl malinkatý střapeček, který se zmenšoval čím dál víc!
Začala jsem plakat.
„Musím to hlásit… je to úchylák…“
Vyděsila se.
„Ach bože, dítě! To nesmíte! Nesmíte! Dám vám všechny peníze, co tu
mám, když to nebudete hlásit! Máme dvě děti. Co by tomu řekly? Co by tomu
řekli lidi?!“
Vzlykala jsem.
„Je to úchyl.“
„Není úchyl, slečno. Věřte mi, že není!“ Otočila se na něho. Dostal další facku. „Je to úchyl,“ vykřikla jsem zoufale. „Je! Strčil mi ho do pusy! Až dozadu!“
Plesk! Další facka. „Prase!“ Vjížděli jsme na nádraží. „Mám tady…“ Otevřela peněženku. „Sedm tisíc. Vemte si je. Vemte si je, prosím vás.“
Vzala jsem si je.
„Omlouvám se vám za něj. Strašně se vám za něj omlouvám.“
Napřáhla se znovu. Ucukl.
„Vypadni,“ procedila vztekle mezi zuby a ukázala před sebe.
„Padej přede mnou!“
„Ano, mami.“ řekl úchyl dětským, ustrašeným hláskem a já na něho za jejími zády mrkla.
Tak co? Kdo z nás dvou je větší lhář, Boučanský?
Vystoupila jsem z vlaku za nimi, nechala je zmizet v davu na nástupišti a pak jsem se šla podívat, kdy mi jede vlak zpátky do Prahy.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/