Opravdové čtení není jednoduché

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jsou různí čtenáři. Občasní, kteří si „něco přečtou“, nesystematičtí, kteří čtou všechno bez určitého plánu a pak jsou takoví, kteří mají v čtení systém, ale nejsou to ještě studující čtenáři, kteří na základě četby shromažďují nějaké tématické informace. Například lidé, kteří píší literaturu by měli být znalci žánrů a studovat je, hledat a nacházet vlastní osobitost a originalitu.

Ano, opravdové čtení je velice náročná činnost, je spjata se studiem literatury a literární vědy. A v dnešním boomu informací není opravdu nic jednoduchého si vymezit autory, kteří čtenáře myšlenkově, literárně i žánrově posunují. Ale autoři nemají většinou takový záměr, neboť do žánrové řady je řadí literární teorie a věda. Ale existují literární směry a školy, do kterých se autoři vřazovali svým způsobem psaní. Například romantismus, klasicismus, realismus. A tak každý takový směr má své zástupce, autory, o nich můžeme předpokládat, jakým duchem se ponese jejich dílo. A podle toho je vyhledáváme. I samozřejmě podle své nálady. Někdy máme chuť na Huga, jindy na Dumase, jindy zase na Hrabala. Aby nás umělecké dílo dokázalo chytit a současně jsme si k němu vytvořili vnitřní vztah i nadhled, musíme o něm něco vědět. V jaké době bylo napsáno, v jakém stylu a proč hlavní osoby jednají v určitém etickém vztahu mezi sebou.

Co víme o autorech?

Životopisy jsou velmi zdlouhavé a je také důležité vědět, kdo a s jakým záměrem představuje veřejnosti určitého autora. Samozřejmě, že pokud máme ve své knihovně regál, kam životopisy ukládáme delší dobu, vidíme sami, jak se přístupy k autorům dobově mění. Některé životopisy se uchylují k výkladu doby, v kterém autor žil, srovnává jeho názory s názory autory životopisu, který některé jeho vlastnosti a postoje vyzdvihuje a o jiných se nezmiňuje a nebo se zmiňuje kriticky, a tím nás , čtenáře může odrazovat od čtení některých dílek, která se však, postupem času stanou zase populární. Ale to není nic nového, to bylo vždy a bude, protože čtení knih má na lidi větší vliv, než by se jim zdálo. Nejen, že se zžívají s hlavními postavami, s kterými srovnávají své postoje a životní situace, ale také nasávají ducha doby, v kterém je dílo napsáno.

Johan Wolfgang Goethe a Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii

Z literatury jsem maturovala dvakrát – na gymplu a na knihovnické škole. A myslela jsem si, že jsem „sešrotovala“ co se dalo, ale to byl omyl. Tato pohádka byla vydána v Praze, v roce 1937 jako druhý svazek Anthroposofických rozprav – Iniciace a její obrazné vylíčení – a nakladatelství Votobia ji vydalo v Olomouci roku 1995 ISBN 80-85885-98-9. Pokud pohádku čteme, vnímáme nějaký děj, v kterém se pohybují jakési bytosti, které mezi sebou jednají a konají. Víceméně, není to příběh, jak bychom očekávali.

Anthroposofismus

Navazuje v přírodovědeckém bádání na Goethovo studium fenoménů bez vyslovování předčasných hypotéz, které jsou často překážkou poznání. „Stejně jsou jen dočasnými konstrukcemi, které budou obvykle opět vyvráceny“, jak víme od Karla Poppera. Anthroposofie také odmítá hranice poznání stanovené kdysi Kantem: „Věc o sobě je poznatelná, budeme-li o poznání usilovat hlouběji a budeme-li při respektování veškerých pravidel logického vědeckého myšlení schopni pokročit dále“.

Zkoumá vývojové zákonitosti a člověka a o jejich vzájemném vztahu

Anthroposofie, založená Rudolfem Steinerem, spojuje všechny skutečné poznatky moderní vědy o vývojových zákonitostech světa a člověka, o jejich vzájemném vztahu, o jejich funkčním uspořádání, ale také o duchovních světech a jejich vzájemné souhře se světem hmotným, o poznání duchovního světa, který je v tradičních církvích prostředkován jen prostřednictvím víry. Avšak přijímání, konzumace těchto poznatků ještě není anthroposofií. Tyto poznatky nejsou samoúčelem, nejsou cílem, ale prostředkem.

Směr, který vede k etickému individualismu

Anthroposofie chce tedy v člověku probouzet schopnosti, morální fantazii, síly, které jsou mu předurčeny, jejichž získání není automaticky dáno a vede jej k etickému individualizmu, protože jeho etika vychází stále vyšší měrou z individuálních impulzů, např. karmických důsledků vlastních činů a stále méně ze společenských, právních, církevních a jiných norem.

Samozřejmě, že na trhu se vyskytuje takových knih mnoho a mnohdy se čtenář, který má v plánu si přečíst autora, ani nedobere k účelu, proč kniha byla sepsána. A právě pro to velké množství literatury, vydané po roce 1990, je třeba se o knihách informovat a pokud nám bude nějaký směr vyhovovat, tak víme, proč si je kupujeme a čteme. Číst se dá všechno, člověk nemusí být s autorem vnitřně v konfliktu, v odporu a v nevíře. Ale může si otevřít vrátka k dalšímu poznání, aby věděl, čím svět žije a že není rozhodně černobílý. A při dalším přijímání informací už ví, z kterého koutu přicházejí.

Často vyléváme s vaničkou i dítě anebo zavrhování některých knih

Každá doba přináší své tendence, svou filozofii, své směry myšlení, nazírání na svět, způsoby vnitřní i vnější komunikace a způsoby konání. Jinak by nebyl pokrok. Ale ne všichni lidé obratem změní směr svého myšlení, lavírují mezi minulostí a přítomností, porovnávají a naslouchají svému nitru. Co je nejlepší pro získání klidného sebeprožívání? Jak nejlépe nastavit svou mysl, aby se mi svět jevil krásný, abych vždycky měl ten level, o který se mohu opírat v době nedostatku, v době nejistoty, vnitřní rozkolísanosti. Ne všichni jsou schopni číst filozofické knihy, psychologické knihy, složitou literaturu, přes kterou se musíme prokousávat a jsme ještě víc nervózní a knihy házíme do kouta. A tak činí často i společnost, která se ubírá jiným směrem a samozřejmě, že se opírat o myšlenky, které její směr zajišťují a podporují. A tak za tímto vlakem zůstávají na jednom nástupišti myšlenky, ideje, city, příběhy, krásy a ošklivosti, které však stále budou svým způsobem proplouvat řečištěm lidských myšlenek, ale už nejasně. Tak nějak, mlhavě. A pak je někdo najde a začne o nich hovořit a psát. Někteří se chytnou a objeví, že jim tyto myšlenky i pohledy dokreslují mezery v komplexnějším pohledu na svět.

Jsou lidé, kteří posuzují a lidé, kteří hloubají

Každá myšlenka má svou sílu a své poslání i své místo. Zařazuje se k ostatním, které nám táhnou myslí a jsou buď v konfliktu anebo v souladu. Své názory buď přijímá od lidí, tedy takových, kteří jsou mu v jeho naladění blízcí a nebo ze studia či z médií. To jsou zdroje, neopominutelné a důležité. Knihy nás učí přemýšlet nad problémy. Knihy nás učí jak sladit své myšlenky a nebo jak argumentovat vůči autorovi či s ním vnitřně komunikovat. A člověk se může tak celý život něčemu učit, měnit své postoje a názory a nebo chápat, jak přemýšlí druzí lidé a proč si myslí něco jiného, jak jsou zaměřeni anebo liknaví v názorech a myšlení.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet