Sociální reforma v Německu od roku 2002 do roku 2006

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Problém sjednocení Německa si vyžádal důslednou sociální reformu, která znamenala největší sociální revoluci, kterou německá společnost nezažila od dob nacistického Německa. Tento článek zobrazuje situaci od roku 2002 do roku 2006 a jeho smyslem bylo podat přehled o sociální reformě nazvané Hartz I.-IV.

Náhlý a prudký nárůst nezaměstnanosti

Pád komunismu dal východním Němcům dosud nepoznanou svobodu a následné rychlé sjednocení s bohatším západním sousedem také velké ekonomické možnosti. Ale s nimi přicházely i sociální jistoty a zároveň nejistoty, kterou dosud obyvatelé NDR dosud neznali. Najednou stát negarantoval či nevynucoval práci a také ji proto všem nezajišťoval a podniky na východě Německa začaly pro svou konkurence neschopnost krachovat. A stalo se, že tisíce lidí se ocitaly bez práce. Ale na zároveň, západní Německo již tou dobou bylo sociálním státem. Zajišťovalo svým obyvatelům blahobyt a pečovalo o jejich existenci ve chvíli, kdy se o sebe nemohli postarat sami.

Nadměrné zatižení státního rozpočtu

Široké sociální jistoty platily pro milióny východních Němců a kvůli hospodářskému vývoji v nových spolkových zemích se tato skutečnost stala jednou z příčin nadměrného zatížení státního rozpočtu. Byly potřeba reformy. A tak nakonec byly přijaty Hartzovy reformy.

Ekonomická situace ve Východním Německu po sjednocení

Zatímco jiné postkomunistické země se těžce propracovávaly trasformacemí ke kapitalismu, Východní Německo se stalo takřka ze dne na den součástí tržní ekonomiky, nutno zdůraznit fungující tržní ekonomiky západního Německa. Po sjednocení měny v nereálném poměru 1:1 dokonce nezažilo ani hyperinflaci, která na začátku 90. let postihla všechny ostatní postkomunistické demokracie jako Československo, ale především Polsko, kde se inflace pohybovala i ve čtyřciferných číslech. Síla a stabilita západoněmecké ekonomiky zajistila, že se inflace nepřehoupla více než přes 4 procenta. Východoněmecké podniky pak většinou padly do rukou západních zájemců, kteří je buď restrukturalizovali, nebo rovnou zavřeli a dvě třetiny asi 14 tisíc státních podniků byly privatizovány, reprivatizovány či převedeny do komunálního vlastnictví. Na tři tisíce pak bylo zlikvidováno.

Ústavně právní systém

I ústavně-právní systém pro východní Německo byl převzat ze západu. Tak východní Německo nemuselo tolik experimentovat jako politici v dalších postkomunistických zemích. Ovšem, nevýhodou bylo, že se nevytvořily nové politické elity, protože Problémem je, že se nevytvořily nové politické elity, protože politikové z východního Německa se prostě připojili ke strukturám západního Německa. Zdánlivě Východní Německo tak mnohem rychleji než ostatní postkomunistické země dospělo k reformě systému na demokratický a tržně-ekonomický. Ale to bylo vykoupeno tím, že si obyvatelé nových spolkových zemí navykli na to, že vše zařídí bohatší západ a spoléhali tak na transferové platby a také na štědrou podporu ve všech směrech.

Potřeba reformy pracovního trhu

Největším problém byly nakonec transfery, které západní část Německa posílal. Problémem, který pak nakonec vyústil v reformy pracovního trhu, se ukázaly být i transfery, jež západní část německého státu posílala na východ. Celkem už dosáhla zhruba 1,5 biliónu dolarů. To znamená, že ročně zamířilo na východ přes sto miliard dolarů, které měly pomoci srovnat východní části krok se západní. Nicméně transfery se minuly účinkem, nespnily očekávání, totiž podpořit růst ekonomiky na východě země. Vzhledem k tomu, že velká část podniků byla zavřena nebo restrukturalizována, stala se až pětina obyvatel východní části nezaměstnanými. Tím pádem velkou část transferových plateb spolykaly podpory v nezaměstnanosti. Ekonomika východních zemí tak sice disponovala velkými prostředky, nicméně nebyla schopna vytvářet nová pracovní místa, protože kvůli velkým finančním tokům do sociálních dávek nezbývalo na podporu podnikání. Tak se pak dá hodnotit tok plateb ze západu na východ z hlediska dopadu na ekonomiku západních zemí. Přítěž, kterou představovalo východní Německo, znemožňovala využívat miliardy eur na jiné politiky – například právě politiku zaměstnanosti. Investiční pobídky, jichž mohli investoři využít v jiných postkomunistických zemích, mohly být financovány právě z tohoto 1,5 biliónu dolarů. A také – kvůli pracovnímu právu západní části nemohla východní část země využít ani toho, že by podobně jako Česko, Slovensko, Polsko nebo Maďarsko disponovala tak zvaně levnou avšak kvalifikovanou pracovní silou.

Petr Hartz

Komise začala pracovat na jaře roku 2002 a na konci srpna přišla s konceptem reformy, jejímž hlavním mottem se stalo Fordern und Fördern (tedy Požadování a podporování). Tedy požadování více aktivity po nezaměstnaných, aby se snažili si najít zaměstnání namísto, aby se nechali živit státem. A na druhé straně efektivnější podpora ze strany státu, aby jim toto hledání usnadnil. První tři zákony (Hartz I-III) prošly poslaneckým hlasováním bez povšimnutí a Hartz tak zatím nebyl veřejným nepřítelem číslo jedna. Sjednocovaly několik úřadů v jeden a celkově zjednodušovaly fungování pracovního trhu a hledání práce. Do ulic vyhnal lid až čtvrtý díl reformy, který sáhl na peníze nezaměstnaným – sjednocoval některé dávky a především je citelně škrtal. Wolfsburský manažer se tak stal postrachem a nenáviděným kapitalistou. Pád mocného manažera přišel ještě v roce, kdy poprvé začaly jeho reformy v Německu platit.

Hartz IV.

Základním principem reformy Hartz IV je tedy zjednodušení třístupňového systému vyplácení podpor, kdy měl nezaměstnaný postupně nárok na dávku podpory v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld), dávku pomoci v nezaměstnanosti (Arbeitslosenhilfe) a sociální dávku (Sozialhilfe), na systém dvoustupňový, ve kterém po dávce podpory v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld – ALG I) následuje tzv. druhá dávka podpory v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld II – ALG II) – (podrobněji viz dále). Vypočítávání původních dávek probíhalo podle následujících vzorců: Podpora v nezaměstnanosti se vyplácela až po dobu 32 měsíců a vypočítávala se z poslední výplaty, již nezaměstnaný pobíral. Výše byla stanovena na maximálně 67 procent původní mzdy. Pokud ani po uplynutí této doby nezaměstnaný nenašel práci, nastupoval systém pomoci v nezaměstnanosti. Ta se opět odvíjela z původní mzdy a byla stanovena na maximálně 57 procent. Pokud by takto klesl nezaměstnaný pod úroveň životního minima měl nárok ještě na sociální dávky, které je dorovnávaly. Kromě toho pobírali nezaměstnaní příspěvky na děti či bydlení – tento systém prošel v rámci Hartzovy reformy rovněž, nicméně byl zachován. Důležité je však říci, že nový systém více kontroluje dávky určené na bydlení. Stát za nezaměstnané v některých případech až zcela přebírá náklady spojené s bydlením. Nicméně je přesně vymezeno, jak velký byt si mohou nezaměstnaní dovolit. Například čtyřčlenná rodina má nárok až na 85 metrů čtverečních.

Hartz 1-4 Zákon prto moderní služby na pracovním trhu

Reformy na trhu práce, které navrhla Hatrzova komise, vyústily v sérii čtyř zákonů. Jejich oficiální jméno je „1. až 4. zákon pro moderní služby na pracovním trhu“, nicméně do obecného povědomí vešly jako Hartz I až IV. Oba první zavádějí jen marginální úpravy do fungování pracovního trhu. Hartz III platí po schválení obou sněmoven německého parlamentu od ledna 2004 a je přípravou na Hartz IV. Jeho jádrem je přeměna Úřadu práce (Bundesanstalt für Arbeit) v moderní Agenturu práce (Bundesagentur für Arbeit – BA). V rámci této změny mají být zřízena tzv. centra práce (Job-Zentern), která spojí činnost několika úřadů. Měla by v budoucnu poskytnout nezaměstnaným péči a služby, které dříve zajišťoval Úřad sociální péče (Sozialamt), Úřad práce (Arbeitsamt) a některé další úřady. V Job-Centrech by se o dlouhodobě nezaměstnané měli starat speciálně proškolení poradci (Fallmanager). Počet nezaměstnaných připadajících na jednoho úředníka by měl klesnout z 350 na 75. Centra by se měla zvláště zaměřovat na nezaměstnané nad 50 let. Samospráva a zemská správa úřadů práce/agentury práce byla nahrazena centrálním řízením a celý systém se řídí pomocí ústředně vyhlašovaných cílů. Komplex reforem Hartz IV přináší podstatnou změnu do vyplácení dávek v nezaměstnanosti. Změna se týká v prvním kroku tak zvané podpory v nezaměstnanosti (Arbeitslosengeld I). Tu dostává každý nezaměstnaný od chvíle, kdy přijde o práci. Dříve se podpora vyplácela až po dobu 32 měsíců a počítala se z poslední pobírané mzdy, kterou nezaměstnaný v posledních dvou letech pobíral alespoň dvanáct měsíců. Nově reformy zavádějí pobírání první podpory na maximálně 12 měsíců, respektive 18 měsíců u lidí starších 56 let. A to podle následujícího vzorce:

Na ALG I má občan nárok jen po určitou dobu, která se odvíjí od toho, jak dlouho v posledních třech letech pracoval.

Na ALG I má občan nárok jen po určitou dobu, která se odvíjí od toho, jak dlouho v posledních třech letech pracoval.

Zdroj: http://gesetze.bmas.bund.de/Gesetze/gesetze.htm

V případě lidí, kteří už završili 55. rok života je to:

Zdroj: http://gesetze.bmas.bund.de/Gesetze/gesetze.htm

Podpora v nezaměstnosti II

Největší novinkou celého balíku tak zvaných Hartzových zákonů je Podpora v nezaměstnanosti II (Arbeitslosengeld II – ALG II). Dlouhodobě nezaměstnaní, kteří již nemají nárok na vyplácení ALG I, pobírají automaticky ALG II.

Příjemci ALG II mají nárok na hrazení nákladů na bydlení a vytápění. To za ně přebírá Agentura práce. Elektrickou energii hradí nezaměstnaní sami. Nový zákon však v tomto případě počítá s tak zvaným přiměřeným bydlením a předepisuje maximální rozměry bytu, který mohou nezaměstnaní obývat. U čtyřčlenných rodin je to například 120 metrů čtverečních v bytě, který je v osobním vlastnictví. U nájemních bytů jsou rozměry o něco nižší. Konečné slovo však mají ale obce. Ty mohou rozhodnout, jak velká část nájmu bude nakonec agenturou hrazena. Nejčernější scénáře, podle nichž se měli nezaměstnaní, především na východě Německa, masově stěhovat do nerekonstruovaných panelových domů, se tak nakonec zřejmě nevyplní. V případě, že se nezaměstnaní musí stěhovat do menšího bytu, mají lhůtu 6 měsíců a náklady na stěhování a kauce na nový byt je hrazena Agenturou práce (BA). V praxi jsou nezaměstnaní k opouštění bytů nuceni jen ve výjimečných případech. Navíc je možné získat příspěvek na zařízení prvního bytu, na ošacení v případě narození dítěte a na dětské školy v přírodě (Klassenfahrt). Za všechny osoby pobírající ALG II přebírají placení sociálního pojištění úřady na spolkové úřady. Než však je přiznán nezaměstnanému nárok na ALG II, musí žadatel také žít z vlastních úspor do té doby, než dosáhnou určité hranice. Do tohoto majetku se počítají bankovní konta, cenné papíry, stavební či penzijní spoření, auta, pozemky a byty v osobním vlastnictví. Pro osoby narozené po roce 1948 je to majetek v hodnotě 200 eur na rok života, maximálně však 13 tisíc eur. Pro osoby narozené před rokem 1948 je to 520 eur na rok a to až do výše bezmála 34 tisíc eur. Životní pojištění je pak osvobozeno do výše 200 eur na rok života. V rodinách s nezletilými dětmi je nově povolen přiměřený automobil. To dřívější zákon neumožňoval. Každý člen domácnosti tak může mít auto do maximální hodnoty pěti tisíc eur.

Povinnosti příjemce ALG II.

Zákon pak zavádí nové povinnosti příjemcům ALG II. Pro to, aby mohli pobírat druhoudávku v nezaměstnanosti, musí dlouhodobě nezaměstnaní aktivně vyhledávat práci a především aktivně komunikovat s úřady práce, které jim mohou nařídit přijmout bezmála jakoukoliv práci a hlavně je poslat i na veřejně prospěšné práce, které dostaly název 1 Euro Job – neboli práce za jedno euro. Podle pravidel, která nastavuje Hartz IV musí dlouhodobě nezaměstnaný přijmout jakoukoliv legální práci, která je mu nabídnuta. Odmítnout ji smí teprve v případě, že nabízená mzda je o více než třicet procent nižší, než je místní průměr v daném zaměstnání. To je velká změna oproti původní úpravě, kdy nezaměstnaní mohli odmítat práci s odůvodněním, že je pod jejich kvalifikaci nebo že dojezdová vzdálenost je příliš velká. Odmítnutí práce je pak sankcionováno, a to velmi podstatně. V případě odmítnutí patřičné nabídky je nezaměstnanému snížena ALG II o 30 procent na tři měsíce. Pakliže nezaměstnaný odmítne práci opakovaně v době kratší než jeden rok, pak se dávky snižují o dalších třicet procent až k nulové hodnotě. Při druhém odmítnutí se navíc seškrtávají všechny ostatní sociální dávky. dobu 3 měsíců. Pakliže odmítne práci mladý nezaměstnaný – do 25 let – pak jsou mu dávky pozastaveny zcela. Získá pouze speciální poukázky, za které si může koupit potraviny. Vzhledem k tomu, že mladí lidé jsou okamžitě po nahlášení jako nezaměstnaní posláni na praktikum, učení či rekvalifikaci, aby neztratili své návyky, znamená odmítnutí takového praktika totéž co odmítnutí nastoupení do práce.

Přivýdělky

Systém podpory ALG II umožňuje nezaměstnaným také přivýdělek. Nicméně se řídí určitými pravidly a především při vyšších sumách musí nezaměstnaný z přivýdělku jeho podstatnou část odevzdat státu. Nárok na ALG II tak není ohrožen, pokud si nezaměstnaný přivydělá až 1500 eur hrubého měsíčně. Nicméně z této částky odvádí státu takovou „daň“, aby jeho čistý příjem navíc nebyl vyšší než 200 eur. To například znamená, že při výdělku 400 až 800 eur si smí nezaměstnaný ponechat pouhou pětinu sumy. Při nižších částkách je to pak více, naopak při vyšších méně. V současnosti se uvažuje o změně tohoto systému tak, aby byli nezaměstnaní více motivováni si přivydělávat a tím neztratili pracovní návyky (viz další podkapitolu). Druhou možností, jak si přivydělat jsou tak zvané Ein Euro Jobs – neboli zaměstnání placená jedním až dvěma eury za hodinu. Často jsou zřizovány jako veřejně prospěšné práce a nezaměstnaný je na vyzvání nesmí odmítnout. Pracovní místa vytvořená jako 1EJ musí být zřizována ve veřejném zájmu a v žádném případě nesmí nahrazovat klasická pracovní místa. Zřizovat je mohou především neziskové organizace. 1EJ je možné zřídit na maximálně však devět měsíců a jejich součástí musí být školení pracovníka s minimální dotací 120 hodin. Obvyklá pracovní doba je šest hodin denně a je možné nařídit práci ve směnném provozu a o víkendu. Hlavním smyslem 1EJ je obnovení pracovních návyků nezaměstnaných a jejich integrace do pracovního trhu. Spolková vláda jenom na zřízení těchto pracovních míst vyčlenila v roce 2005 celkem 6,35 miliardy eur. Tyto prostředky budou použity pro nezaměstnané a pro instituce, které budou 1EJ zřizovat.

Reforma Hartz IV představuje největší zásah do pracovního trhu od dob poválečného Německa. Dá se však naznačit, v kterých oblastech v některých bodech byla úspěšná a v některých byla odsouzena k neúspěchu od počátku. Jakkoliv bylo prospěšné sjednocení dávek v nezaměstnanosti a sociálních dávek v jednu dávku, tento krok nemá za cíl nic jiného než ušetřit prostředky ze státního rozpočtu a dává impuls nezaměstnaných k hledání práce. Nicméně rozhodně nepodporuje tvorbu nových pracovních míst. Tím pádem byl plán zaměstnat dva milióny ze čtyř miliónů nezaměstnaných nereálný už při jeho představování. Navíc z makroekonomického hlediska omezení kupní síly nezaměstnaných, které nevyhnutelně se snížením dávek přichází, poškodí maloobchod a tím celý růst hospodářství, tedy i schopnost ekonomiky vytvářet nová pracovní místa. Naopak může vyústit až v odbourávání nadbytečných pracovních pozic.

Reformní kroky Hartz I – II byly zavedeny 1. ledna 2003
Hartz III platí od 1. ledna 2004
Hartz IV probíhá od 1. ledna 2005.

Použitá literatura
Die Berliner Mauer: Geschichte der Berliner Mauer: 196341989,
Čech, Z.: Pakt stability a růstu: problém stabilizačního pravidla nebo fiskálních politik,
Ein brisantes friedenpolitisches Dokument: Der 2+4 Vertrag,
Deutschland von 1990 bis 2000: Die neuen Bundesländer – Rot4Grün kommt zur Macht,
Die Berliner Mauer: Geschichte der Berliner Mauer: 194541961,
Halusa, M.: Der Stabilitätspakt wird dehnbar, Die Welt, 15. 1. 2005
Die Berliner Mauer: Geschichte der Berliner Mauer: 194541961
Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet