Životní styl, kultura, literatura

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Po roce 1989 se začaly plnit knižní regály literaturou, kterou jsme nikdy neznali, neviděli a ani o ní nevěděli. Dokonce ani nepřemýšleli. Pokud ovšem neměli lidé v rodině mystiky, okultisty, spiritisty anebo nábožensky zaměřené lidi, kteří se řadili do různých směrů a sekt a vytvářeli rozmanité spektrum obecně pojímané jako duchovní společnost.

Po nich zůstaly knihy, které jsou sice zajímavé, ale bez cvičení se v těchto naukách jen málo pochopitelné, nepřijatelné a nebo neodpovídající vnitřnímu zaměření současného člověka. Ale když si člověk začne doma plánovitě budovat knihovnu a shánět knihy, které si potom zařazuje do regálů, musí přemýšlet. Kdo jsem, jak jsem založen? Jakou stránku života, duše a osobnosti budu posilovat a jakou spíš jen sledovat?

Cítí se lidé ohroženi vlivy, které na ně doráží z prostoru jiných kultur a zemí? Dokáží si udržet, i při styku s těmito kulturami a vlivy svůj životní styl a obhájit svůj přirozený kulturní prostor, který je jim vlastní? Anebo se mohou postupem času stát jen trpěnou menšinou vůči převažující většině, které nebudou ze své pozice schopni čelit? Co znamená islám, judaismus a křesťanství? K čemu nám posloužil úplný odklon od kultury, která staletí ovlivňovala veřejný i soukromý život evropské společnosti? Jsme schopni jít do diskuse a čelit otázkám a vysvětlovat, kdo jsme, čím jsme, v co věříme a jaké hodnoty vyznáváme? Jsme ještě dost vzdělaní v naší kultuře a známe dostatečně její význam? Jsme schopni ji prosazovat? A nebo žijeme již v útlumu?

Chci pochopit, co je to křesťanství, ale nevím, co mám číst

Křesťanství není jen náboženství, je to i filozofický směr, ideologie, je to duchovní prožívání a samozřejmě i životní styl. Právě povrchní pohled lidem znemožňuje nahlédnout do nitra křesťanství, rozhodnout se, zda přijmout nebo nepřijmout některé způsoby života, chování konání a jednání, způsob výchovy a sebevýchovy ke křesťanskému stylu života a samozřejmě i pěstování osobnosti v tom nejširším slova smyslu. Křesťan nemůže žít mimo své prostředí, ale v tom, v kterém žije se může lépe identifikovat a porozumět širšímu okolí. Styl je i o zařízení obydlí, v kterém žije a tím nemyslím, že by měl být obklopen kříži a jinými předměty, ale promyslet si, jak by měl sladit své prostředí, aby odpovídalo skutečně jeho vnitřnímu životu. To je těžké, že? A tak se dostávám i ke knihám, umění, které posiluje a umí vytvořit v člověku takový vnitřní klid v sounáležitosti s tím, v co věří, co vyznává, jak chce žít, jak se chce chovat a jak se bude vně projevovat ve svých názorech, postojích, chováním, interakci s prostředím a v komunikaci s jinými lidmi. A k tomu mu pomůže sebevzdělávání se, hledání pramenů a jejich studium, žití v prostředí, které mu náleží a které ho nejen oslovuje, ale i on mu něco dává, něco určitého.

Lidé, kteří vědomě patří do judeo – křesťanského prostředí

Je mnoho lidí, kteří nejsou vírou vyhraněni, ale chápou křesťanství i judaismus jako své přirozené duchovní prostředí, přijímají etický a kulturní trend svého prostředí, spíš sledují duchovní podstatu a směry, nejvíce se věnují filozofii,přírodovědě, geografii, psychologii, informatice, politice, historii, ke svému povolání si shromažďují informace a pracují s nimi, stýkají se s lidmi různých oborů, kteří se také tak zaměřují, většinou mají stejný etický a filozofický náhled na život a na problémy, které vnímají, monitorují a vyjadřují se k nim. S lidmi ateistického zaměření se dokáží objektivně bavit o záležitostech náboženství a čtou podobnou literaturu, kupují si podobné knihy, ale většinou ne ty, na rozdíl od ateistů, které jsou příliš odtržené od jejich způsobu etického myšlení a vnímání, i když je znají a zařazují si je do svého šuplíčku – poznávání. Jejich knihovna obsahuje literaturu téměř všeho druhu. Žijí běžným životem a přizpůsobují se snadno podmínkám, spíš jejich život není přímo zaměřen na materiální hodnoty, i když je neodmítají a udržují si svůj životní standard. Také působí ve veřejném životě, rádi se zúčastňují různých projektů zaměřených na životní prostředí, na životní styl a jiné, které se týkají života obecně. Nevyhraňují se.

Rozeznáte věřící křesťany mezi ostatními?

Někteří křesťané patří k výše uvedené skupině, ale dodržují vyhraněnější křesťanský životní styl. Někteří z nich se věnují více svému nitru, svému duchovnímu směru, v jejich knihovně najdete knihy, které se ke křesťanství zaměřují, navštěvují kostely, shromažďují se ve farnostech, kde spolu rozprávějí a posilují svou mysl, ducha a duši. Většinou žijí jednoduchým životem, v kterém zachovávají svůj řád, křesťanská kultura je tak bohatá a rozmanitá, že se nepotřebují uchylovat k jiným kulturám, které se jim nabízejí. Také literatura je velmi rozsáhlá, takže mají kam sáhnout po dobré a až vynikající knize. Ty zase nečtou lidé jiných skupin, protože jim připadají moc „přetažené.“ A tím dokazují, svým svědectvím, jakou knihy mají velkou váhu v životě a vnímání člověka. Protože křesťana kniha posiluje, identifikuje se s ní, řeší své postoje a vnímání věcí a dějů v tom roztodivném světě, v kterém je obklopen nejrůznějšími směry myšlení, filozofie moderního zaměření. Křesťané vnímají i nové kulty, které se stále vynořují a ke kterým se uchyluje hodně lidí, kteří buď hledají anebo proplouvají. Ale nezabývají se jimi, protože přednostně sledují své nitro, své myšlení a své zaměření. Myslím, že většině lidem je jejich způsob života skrytý a někdy i nepochopitelný. A protože žijí jako většina, oblékají se jako většina, pracují jako většina, pohybují se v davu s tím rozdílem, že nepřemýšlí jako většina, nechovají se jako většina a uvědomují si svou identitu, která spíš působí do jejich středu, než navenek.

Každému, co jeho jest

Umění rozeznávat, co jsem, kdo jsem, kam se řadím a kde jsou ty prameny k mému sebepoznávání, učení a identifikaci mého nitra je součástí určitého osobního životního stylu, kterým se lidé od sebe liší a přitom chápou a vnímají do jisté míry ty druhé, kteří stojí na jiné straně jejich kulturního spektra. I když tři velké duchovní a náboženské skupiny, kromě zmíněných křesťanů i židé, muslimové, mají odlišné znaky, přesto spolu komunikují v běžném životě. Tedy, ovládají způsoby, jak spolu komunikovat, co si předávat, jak spolu spolupracovat. Ale svou kulturu a životní styl si ponechávají uvnitř svého prostoru. Nepřizpůsobují se. Neničí svoje zvyky, nevnáší většinou ani do ní cizí prvky.

Subkultury

Každá subkultura žije svým svébytným životem, kterým se příliš jednotlivé směry vzájemně neovlivňují, ale ovlivňují své okolí, které jejich podstatné znaky jen napodobuje, naslouchá jim a podle úrovně svého vnímání je identifikuje buď pozitivně, s jistým porozuměním nebo negativně. Ale většině lidí již neproniká do jejich nitra a stylu života, protože jim není vlastní a tak se ho nesnaží pochopit nebo ho nemohou porovnávat. Navenek se subkultura vyznačuje vzhledem svých stoupenců, specifickými zájmy, způsoby chování, životního stylu a samozřejmě i mají svou literaturu, hudbu, výtvarné umění, prostředí a své důvody, protože jim připadá všechno už přežité, staromódní, bigotní, hloupé a směšné, proč v tom nenacházejí hodnoty, etické rozměry, duchovní bohatství většinového duchovního a kulturního rozměru. A většinou vylévají s vaničkou i dítě, protože se jim nenabízí nic z toho, čím většina žije, jak žije, v jakých opravdových hodnotách, které vyznávají, takovým způsobem, aby mohli něco z toho přijmout a zamyslet se nad tím, jaký přínos jim by z toho vznikl.

Životní styl zaměřený na celou osobnost člověka

Mnoho záleží na výchově, vzdělání a zaměřování k přirozenému kulturnímu prostoru a kvalitě životního stylu většiny, který bude spíš typický pro prostor, v kterém lidé žijí, aby pochopili, jaké prostředí je jim přirozené a vhodnými prostředky jim bylo umožněno sebeprožívání, které vede ke spokojenosti, harmonii, sebejistotě a jistotě, že je každý v bezpečí, ve svém přirozeném duchovním i životním klimatu, a že najde pro své hledání, tápání, svůj duchovní život a růst velmi dobře promyšlenou a cíleně směřovanou oporu. A v tom může velmi dobře pomáhat nejen vhodně volená literatura, výchova ke vzdělávání a přijetí nutnosti sebevzdělávání, ale i vyhledávání takových prostředků, které jsou nejvhodnější k dotváření osobností a porozumění okolním lidem.

Dospělí, samostatní, odpovědní, sebevědomí a duchovní lidé

Je třeba, aby mladí lidé anebo ti, kteří dosud nedozráli, došli k dospělosti, jejímž podstatným znakem je samostatnost a odpovědnost k sobě samým. A právě v tom demokratickém, široce otevřeném duchovním, duševním a ideovém prostoru. Ten to sice umožňuje, dokonce se tak zaměřuje, ideově se nevyhraňuje, ničemu nebrání, ale přitom nemůže nabízet konkrétní způsoby, jak žít, aby byl člověk šťastný, spokojený, zdravý, harmonický a žil ve slušném životním standardu. Ale rozhodně mohou nabízet lidé, kteří si vlastní standard osvojili, a ví, jak druhé do něho pozvat. Knihou, hudbou, obrazem, řečí, chováním a svým příkladem. Cílevědomou činností, která však nějak podivně zaostává za přílivem nabídek z jiných koutů světa, které jsou lukrativní jen tím, že jsou nové anebo v přesile.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet