Dnes je 20.09.2024, Svátek má Oleg, zítra Matouš

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Chaloupky pod stromy bíle ojíněnými

Publikováno: 14.02.12
Počet zobrazení: 1017
Autorka článku: JUDr. Irena Novotná
Vždycky říkám, že se mi v Česku líbí a že je tu plno poezie. Proto tu žilo a tvořilo tolik básníků a spisovatelů, kteří nemohli jinak než popadnout pero a tváří v tvář krajině, nebi i zemi napsali báseň. O řekách, o studánkách, ženách i mužích, dětech, o lásce, o starých lidech.

Protože tato země má svou vznešenost, jelikož po ni chodili a v ní žili králové i kmáni, lidé, kteří se vzhlíželi v Bohu i lidé, kteří ho nehledali. Když zajdete do nějaké hospody, o pouti, pak tam hraje česká muzika, lidé hodují a zpívají. A nenechají se zahnat do kouta, je horší, když mlčí než když zvedají své hlasy. Taková byla historie země, české země, bohaté na krásu, umění i lásku, chudé na zlaťáky …

Jihomoravský kraj se rozprostírá na krásném kousku naší země. Ať jedete po dánici nebo se motáte po silních, všude je na co se dívat, zvláště teď v zimních měsících. Vesnice, schoulené mezi lesy, kolem se rozprostírají pole, nyní pocukrované. Na první pohled na idylka, kterou z paměti nevyženete. Zde jsem prožila hezký kousek života. A protože pocházím z Královéhradeckého kraje a jelikož jsem v něm prožila dětství, vždy ho ráda obejmu očima i v duchu, protože dětství je lepší, než to další pokračování života, v němž už se člověk potkává s dobrým i horším. Měla jsem také to štěstí, že jsem měla své předky po otci z kraje Středočeského, a tak tam znám každý koutek, každý hrad, historii i stromy i vody a po matce pak z Karlovarského kraje . A tak si mohu říci – viděla jsem v životě krásu této země, již rovno není, i když jsem procestovala velký kus světa a viděla také mnoho podivuhodných věcí.

Ale do minulosti se vracet jen pro poučení

Dnes je všechno jinak a člověk to musí přijmout. Vždycky je chléb o dvou kůrkách, vždycky se může něco změnit a zvrátit se do polohy, s kterou člověk nepočítal, ale kdo je rozumný, tak ví, že bohatství nemá tak velkou váhu, jak si lidé myslí, ale nejvyšší váhu má život sám, prožitý v pokoji, klidu a cti. A do dějin vejdou činy lidí, které můžeme obdivovat na pozadí činů těch, kteří páchali zlo a útisk. A tak to bylo s Lomikarem a Kozinou, Zikmundem a Janem Husem, všechno se opakuje s úžasnou pravidelností v každém věku. A to ne proto, že by se snad nahrávalo úmyslně na jednu nebo na druhou stranu. I když někteří dějepisci chtěli trochu šimrat své chlebodárce pod nosem, ale i ty drobné nesrovnalosti v dějinách nakonec vyrovnal čas a nespravedlnost se utkala s představou, co je pro lidi spravedlivé.

Co se vám lépe vybaví?

Je to možná výchovou, je to možná způsobem nahlížení na svět, ale mně se lépe vybavuje babička s chrastím na zádech, než kníže na koni. Literatura, kterou jsme četli v dětství i myšlenky, které jsme sdíleli v knihách v našem mládí, kromě těch tendenčních, byly o sociálním řádu. Je to přirozené, když celé generace našich předků, kupodivu i těch, které se jinak řadily do vyšších vrstev, procházely, díky neustálým nepokojným časům, problémy, které vyvrcholily Bílou horou a pobělohorským obdobím, masáží reformace a protireformace, které zažívala celá Evropa. Málokdo dnes zná dějiny z tohoto úhlu pohledu, ale přesto jsou pro lidi v Evropě důležité, protože mají jistý odkaz a stále nás drží nějak za šosy. A tak někdy opakujeme více chyby než ty moudré časy, protože nic nového nemáme zatím nachystáno. Minulost a vzpomínky a to, co do nás bylo vloženo zavrhnout nemůžeme a ani neumíme. Přítomnost má tolik otazníků, že je třeba ji řešit, abychom do budoucnosti nelitovali nerozvážných kroků.

Ale v tom je vidět modernost myšlení …

že ideál života nevidíme v bídě a strádání, jako tomu bylo v minulosti, protože když na bídu a strádání nahlíželi spisovatelé, spatřovali v ní akt duchovní očisty a v bohatství pak hřích a zatracení. I když na obou stranách mohou být darebáci, zloději a násilníci nebo lidé s vysokou spirtualitou, kteří dobře chápou, v čem vězí pokrok a cesta do úměrně spokojeného žívota. A odkud přichází nový pohled na život moderního a historicky zkušeného člověka, který dobře chápe, že není cesty zpět, že všechny ty vzpomínky na minulost, i když je s nimi spojeno to nejhezčí, co člověk smí prožít ve své nevinnosti, nevyžadují už činy, ale vytváření projektů a modelů a z nich vzešlých i zákonů, které na určitý okamžik ustálí určitou úroveň i mravní pohled na svět, než se půjde zase dál. Nyní, v našem věku už můžeme myslet na to „jít dál“. Pokud překonáme předsudky o tom, „jak by to mělo bejt a není“ a nebudeme je motat do svých programů pro přítomnost i tu budoucnost.

A klidně můžete mít chaloupku i klestí v ošatce na zádech …

Můžete mít klidně chaloupku v horách, zasněženou až po střechu, sklep plný marmelád a zavařenin na zimu, z komínu může stoupat klidně dým, pokud vám to právní předpisy nezakazují, u ní můžete mít zaparkované moderní i luxusní auto, chodit klidně můžete v kroji toho kraje, pokud vás dole ve vsi pustí v něm do hospody, ale přesto víte, že předsudky jakéhokoliv druhu se už o nic nezachytí, aby pokračovaly a staly se tahem k nějaké sociální revoltě. Spíš bychom měli přemýšlet nad tím, přátelé, jakou cestou se dát a spojit to materiální i duchovní. To duchovní, a tím nutně nemyslím náboženství, zase vytvoří něco úžasného v umění, abychom ho nespojovali s každou čmáranicí, s každým tónem, který vyletí někomu z hrdla. Rozhodně to nebude prioritně cesta peněz, abychom neopakovali to, co nás uvrhlo do dluhů, v historii a dnes, ale metoda, jak s prostředky zacházet, aby sloužily právě těm věcem a ideálům, které nás, na svých vlnách povedou cestou k demarkační čáře budoucnosti.

Myslím, že se nemusíme zbavovat vzpomínek, ani poezie, ani jiného umění, které nás provázelo, že bychom neměli strkat knížky našich básníků a spisovatelů minulosti do druhé řady za přiručky o asertivitě, o PC a emailech a internetu. Česká literatura se opravdu nemá za co stydět! Neměli bychom se zbavovat zdrojů tradic, ale musíme být moderní a jít cestou, která nám přinese nové ovoce. I když stále se ukazuje, a to mne velmi těší jako fandu a milovníka české historie i umění, že Čechové, i přes všechny úklady času jsou historický národ a cítí to tak. Nezadržitelně přichází čas změn v myšlení a soudech, čas nové doby, s kterou se střetává minulost a proto možná i ta krize. Tentokrát však, jak si myslím, její překonání není pouze jen „na těch nahoře“.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: