Důchodce a duchovní život – Brány

Autor článku: František Benda Občas se může stát, že potřebujeme například zavřít okno nebo napustit vanu. Křídlo okna pak jednoduše přibouchneme a zajistíme kličkou, do odpadu vany vložíme zátku – a je to. Úkony jsou to tak jednoduché, že už jejich přečtení trvá déle než provedení samo. Takže vlastně ani není proč se o nich zmiňovat.

Zdánlivě jednoduché úkony nabudou na složitosti tehdy, jestliže je přeneseme do jiné oblasti, která se nás týká více než otevřené okno či nenapuštěná vana.

Jde o stále znovu oživovanou důležitou oblast zpracovávání vlastních myšlenek. Okno zavřeme a místnost můžeme opustit; odpad vany ucpeme a můžeme napouštět vodu. Víc se s tím nezdržujeme – máme přece důležitější starosti.

Ne tak s myšlenkami: ty nepřicházejí odkudsi zvenku ani neodcházejí kamsi do neznáma, abychom jim v tom dokázali jednoduše zabránit. Nikoli – jsou produktem nás samých, takže není místa, kam bychom před nimi mohli uniknout, ani neznáme dveře, které bychom jim mohli jednoduše přibouchnout před nosem.
Pokud probíhá období relativního klidu, tj. že se nic mimořádného neděje, zdá se být vše v pořádku. Naše mysli jsou naprogramovány na příjem kladných hodnot. Radost, potěšení, úspěch, případně i ta trocha štěstí – to je jejich paleta.

Průběh skutečných událostí však toto zaměření nikterak nerespektuje. Čas od času nutně musí přijít náraz který dosavadní harmonickou stavbičku dokonale rozhází jako hrad z dětských kostek, a pak – babo raď.
Klidný tok myšlení se neočekávaně dostane do oblastí slapů, tornádo překvapení zpřehází pečlivě upravené přihrádky. Dveře se otevřou do tupého prázdna. Myšlenky se vyrojí v nadbytečném počtu; některé se poctivě snaží vyřešit novou situaci, jiné však – a těch bývá bohužel většina – znovu a znovu bolestínsky připomínají vše, co se stalo, takže místo aby přispěly k hojení rány, spíš ji nově rozdírají.

V takových situacích se člověk zpravidla cítí sám a bezradný. Dobře míněné rady jako zachovat si chladnou hlavu a zhluboka dýchat příliš nepomáhají, a také čekat, až se situace uklidní, není vždy dost dobře možné, neboť někdy je času namále.

Staří válečníci věděli, že formovat vojště je už pozdě je-li nepřítel přímo před branami. Proto se na podobné eventuality připravovali mnohem dříve, než k nim vůbec mohlo dojít.
Co ale s náhle pocuchaným myšlením? Do doby, než bude možno se chlubit jizvou je ještě daleko; teď je tu rána, která krvácí a bolí. I ta nejlépe míněná rada padne na neúrodnou půdu. Nezbývá než to přece jen vydržet a čekat, až se vichřice vybije a ustane.

Preventivní obrana spočívá v tom, že se snažíme proniknout do zákonitostí myšlení. Samozřejmě nemůžeme vědět odkud atak přijde a čeho se bude týkat. Co ale jsme schopni dokázat, je, že naučíme svou mysl snadno nepodléhat primitivním emocím. Bolestínství, žárlivost, závist, arogance, trvalá nespokojenost se vším a věčný pocit ublíženosti – to a jim podobné vlastnosti, které se nám vloudí do myšlení – pokud si je sami rádi nepěstujeme – jsou branami, které jsou neustále otevřeny vstříc komukoli a čemukoliv, co má úmysl nás poškodit. Pokud je u sebe včas neodhalíme, snadno nám dokáží otrávit celý zbytek života.

Není obtížné se domyslet jak proti nim bojovat a čím je nahradit. Ale to se přece chce jen málokomu. Zdá se, že mysl má ráda vzruch a dává mu přednost před harmonií a klidem, který se jí zdá nudný.

Autor: František Benda, Foto: Internet