Důchodce a duchovní život – Mozaika

Autor článku: František Benda Všichni jsme na tom v podstatě stejně, nebo alespoň velice podobně. Díky archeologickým nálezům, které nám předvedly tvar a druhy činností dřívějších lidí, a také díky předávaným starým recepturám na léky a kosmetické přípravky můžeme směle předpokládat, že v dohledu několika posledních set – a možná i tisíc – let se ani vzhled, ani chování lidí v podstatě nezměnily.

Podstatně se také jistě nezměnily možnosti našeho vnímání vzhledem k okolnímu prostředí. Co se týče poznávání této pro nás tak důležité reality, příroda nám přidělila pouze omezený rozsah vnímatelných impulsů, které nás informují o tom, co se kolem nás odehrává. Někdy se nám sice nezdají právě dostatečné a snažíme se je zdokonalit, ale vcelku nám umožňují existovat docela uspokojivě. Občas se sice můžeme setkat s postesknutím, v čem všem nás předčí někteří specializovaní živočichové, ale oni mají proti nám zase jiné nedostatky, takže vlastně není co závidět.

Pokud se zjistilo, že naše smysly na něco prostě nestačí, byla vynaložena mnohá snaha na jejich vylepšení. Pomocí důmyslných metod a přístrojů se podařilo některé lidské smysly skutečně značně zjemnit, ale jejich používání je stejně vyhrazeno pouze odborné části obyvatelstva. Běžný člověk s nimi přijde do styku jen zřídka. Vedle toho známe mnoho živočichů, kteří nedosahují ani zdaleka našich lidských schopností, a přesto dokázali po nesmírně dlouhá období přežívat, tj. přizpůsobit svou fyzickou existenci přírodnímu okolí (dost čase velice nevlídnému, až nepřátelskému), uživit se a rozmnožovat se.

Jsme tedy ve svém poznávání odkázáni pouze na to, co máme, případně na to, jak jsme si ty své ne příliš rozsáhlé schopnosti dokázali vylepšit. Zůstává nevyřešenou otázkou, zda by mnohonásobně vybroušené poznávací metody přivedly k tak dokonalému poznání přírody, že by tím byla lidská zvídavost dostatečně uspokojena. Mnohé nasvědčuje tomu, že v tomto směru panuje čilé úsilí, takže se máme ještě na co těšit, i když konec je patrně daleko v nedohlednu.

Toho, co máme, zase tak málo není. Každopádně lidstvo za dobu své existence dosáhlo – navzdory stížnostem některých nespokojenců – pozoruhodných výsledků a prognóza rozhodně nezní, že by se s tím přestalo.

Pomalu, trpělivě, někdy pouze se střídavými úspěchy skládají nadšenci všeho druhu z drobných střípků velkou mozaiku poznání. Těch kousků je nesmírně mnoho. Na rozdíl od mnohých podobných skládanek nebo her chybí předloha, která by byla nápomocná a alespoň někdy napověděla co, kdy a kam se má umístit. I ty střípky se nacházejí dost často porůznu a pouze náhodně, načež se pak zkoumá jak je natočit a kam že vložit a také jestli vůbec do tohoto typu obrazu patří. Každý si tak skládá mozaikový obraz svého modelu podle toho, které části se mu podařilo nasbírat a které se mu hodí.

Ani pak ale není jejich místo definitivní; kdykoliv mohou být přemístěny jinam, nebo z celkového projektu zcela vyřazeny. Neboť chybovati jest lidské a světem – jak známo – vládnou závist a nevděk. Pravda je ale cennější, a tak občas musí dojít i k nepříjemným až bolestivým změnám.
Situace se podstatně zhorší představíme-li si, že bychom měli mozaiku skládat nikoli z plochých jednoduchých střípků, nýbrž z drobných krychliček, nesoucích na každé ze svých šesti stran zlomek jiného obrázku. Však takové případy známe z dětských hraček. Tato nepříjemná komplikace může vést k tomu, že celé drobné úseky našeho všeobjímajícího obrazu mohou dopadnout žánrově jinak, než by odpovídalo celkové koncepci. Vytvoří se tím nový model, sice co do svých vlastních vnitřních zákonitostí celistvý, ale do celku nikterak nezapadající.

Některé takto vzniklé dílčí celky mohou být velice lákavé, zvláště jsou-li prosazovány dostatečně charismatickou osobností. Jsou pak schopny přesvědčit, ovládnout a vést velké skupiny lidí po dlouhou dobu – než se přijde na něco lepšího, nebo než celý projekt zkrachuje.

Ne každý ovšem touží být zařazen do velkého celku. Není-li celková koncepce zcela jasná, nebo nabízí-li se více ne příliš odlišných řešení, uchyluje se mnoho lidí do uzavřeného soukromí, ve kterém se snaží vytvořit si svůj vlastní, privátní život. Jako kdyby si skládali svoji vlastní mozaiku, a to ze střípků, které mají po ruce a na námět, který je jim blízký, kterému rozumějí a který je láká. Takto vzniklá situace jim dokáže beze zbytku vyplnit jejich požadavky a uspokojit je třeba i na celý další život.
Jenom málokteří ale neúnavně vyhledávají možnosti nové, čímž postrkují kupředu poznání a pokrok. To vše je výsledkem žízně po životě, která nachází své naplnění jak ve vyhledávání nových možností, tak v jejich intenzivním prožívání.

Autor: František Benda, Foto: Internet