Důchodce a duchovní život – Oba světy

Autor článku: František Benda Je nepochybné a snadno doložitelné, že svět, nebo život, jak je známe z každodenní zkušenosti, beze zbytku a nepřetržitě zahrnují naše smysly smrští nejrůznějších informací. Nakládají na nás tolik povinností, že rovněž nepřetržitě a beze zbytku dokáží vyplnit veškerý náš volný čas.

Vlastnost naší mysli je ale taková, že i když někdy nastane situace, ve které se toho právě moc neděje, takže by si mohla vlastně od všeho toho zmatku odpočinout, sama si – snad aby nevyšla ze cviku – vykonstruuje nějaký, třeba malicherný, ale pro ni přece jen problém, jen aby neupadla do nečinnosti. Z té má jakési podvědomé obavy. Uspokojení jí zřejmě přináší pouze pocit plné zaměstnanosti. Propad-nout se do něj není zas tak obtížné – postarají se o to každodenní hmotné zájmy, které se v myšlení dravě derou do popředí. Někdy je zabírají natolik neústupně, až se zdá, že nic jiného ani vlastně nemůže existo-vat.
Jenomže ono existuje. Tichý hlas, který se nevtíravě ozývá za vším tím kolotem, není nikterak proni-kavý, zato jeho tichost je vytrvalá a nepřetržitá. Vytrvalá natolik, že snadno prolne mezi občasnými pře-stávkami hmotných zájmů. Ty nejsou kontinuální. Mají krátký život, ale po každém z nich hned nastupuje jiný, obdobného charakteru. Jejich síla je v jejich množství, slabost pak v krátkodobé život-nosti. A také v nenasytitelnosti, v neuspokojitelnosti.

Na to mnozí (a často bohužel dost pozdě) přijdou až v důsledku svých prožitých životních zkušeností, takže k nim tichý hlas pak spíše dolehne. Je to hlas, který se neřídí hmotnými a snadno uspokojitelnými požadavky, který ale přináší útěchu a uspokojení tam, kde křiklavé návody světa už dávno selhaly. Jde o hlas duchovních hodnot, které navzdory občasnému opovrhování a odsunu na vedlejší, zdánlivě nedůležitou kolej, v tichosti vyčkávají až přijde jejich čas.

K nim se dají docela dobře přiřadit i hodnoty etické, které se od nich příliš neliší, až na to, že jsou více upnuty ke světu hmotnému. Duchovní hodnoty jsou ale vysloveně nadnesené; hmotného světa se buď netýkající vůbec, nebo pouze v několika málo styčných bodech.
Navzdory jejich nepřesnosti volí je mnozí – vedeni touhou se jim cele věnovat – tím, že odcházejí do samoty, a to buď do naprostého odloučení, nebo do izolovaných skupin se stejným myšlenkovým zaměře-ním. Zde se snaží odpoutat od světských vazeb. Taková snaha, je-li upřílišněná, někdy zabíhá až do neuvěřitelných podrobností, občas i hraničících s ohrožením jejich života.

Život poustevníků je společností většinou respektovaný, někdy obdivovaný či dokonce dávaný za vzor, ale v žádném případě není hromadně následovaný. Dokonce se ani nezdá, že by takový způsob
života své svěřence vybavoval jakýmisi zvláštními schopnostmi nebo přednostmi a stavěl je tak nad úroveň lidí ostatních.

Názory se zde různí. Zastánci hmotného světa tvrdí, že duchovně zaměření jsou od skutečnosti odtrženi, takže nejsou schopni její problémy dokonale chápat a následně ani řešit, kdežto nadšenci pro hodnoty duchovní upřednostňují svůj nadhled bez zbytečného omezení světskými závazky.

Běžný život se ale také nepyšní nějakou mimořádnou nebo všeobecnou spokojeností. Jeho trvalým znakem je vždy nový kvas a změny, přinášející – ne vždy vítanou – citovou proměnlivost. Neustále je nutno se něčemu novému přizpůsobovat, něco opravovat, něčeho se vzdávat nebo zbavovat.
Je proto nasnadě, že oba tyto světy po sobě neustále žárlivě pokukují, snažíce se přivlastnit si od sou-seda něco, co by se pak dalo doma s výhodou použít. Taková spolupráce se osvědčuje víc než vzájemné nevražení a osočování.

Světu, tonoucímu v neustálém napětí a neutuchajícím přílivu rozličných (dost často zcela zbyteč-ných) informací, může jedině prospět občasný závan meditativního klidu, provázený kritickým nahlédnu-tím do průběhu vlastních myšlenek. Kdy jinak je korigovat? Vedle toho se zase žádnému poustevníkovi nikdy nemůže povést zcela se odtrhnout od světa, ze kterého vyšel. Provázanost mezi jednotlivými lidmi a jejich činnostmi je již natolik silná, že naprosto se vyčlenit je prakticky nemyslitelné. Navíc i eremita si může upravit moderně život tak, aby měl více času na svá hluboká rozjímání, o dosažitelnosti jinak nedostupných pramenů pomocí moderní techniky ani nemluvě.

Je nemálo těch, kdo nakukují k sousedům v nezáludné snaze se něčemu přiučit. Mnozí z nich pak touží a plánují někdy i dalekosáhlé změny, ale jen zřídka se někteří skutečně pokusí zavést do svého života nějaký nový prvek, který by dokázal podstatně změnit jejich chování – jakkoli se mu dříve obdivo-vali či po něm přímo toužili. Mnohem příjemnější – často používané, ale prakticky neúčinné – je pouze se vžívat do představ, jak by to bylo (nebo dokonce jak to bude) krásné a ušlechtilé, až se nám ten vytoužený sen splní.

Jen ten první krok, ten tam zpravidla chybí.

Autor: František Benda, Foto: Internet