Důchodce a duchovní život – Obecné a zvláštní

Autor článku: František Benda Ráno před dnem bez mimořádných povinností máme jen zdánlivě svobodu v rozhodování co budeme dělat. I kdybychom si to sebevíce přáli, je řada činností, které si prostě z nejrůznějších důvodů nemůžeme dovolit.

Ale i v tom množství, které zdánlivě zbývá z toho, co si dovolit můžeme, jsme nuceni udělat přísný výběr, protože den má pouze pár aktivních hodin, a naše možnosti a schopnosti také nejsou neomezené. A nakonec se v malé části reálně uskutečnitelných plánů musíme rozhodnout pro pouze jedno jediné řešení. Nemůžeme sníst více obědů než jeden, nemůžeme sledovat současně více programů v televizi, nemůžeme číst najednou dvě knihy.

Tak se setkáváme s důležitou filosofickou kategorií – obecné a zvláštní. Z praktického života ji zná určitě každý. Z mnoha možností kam jet na dovolenou nakonec musíme volit jednu jedinou, jakkoli jsou lákavé i mnohé jiné. Mladí lidé se seznamují s několika různými partnery, ale k oltáři si smějí vést pouze jednoho, takže jich několik – možná stejně dobrých – zůstane stát stranou.
S obdobným případem se setkáme nad mapou. Ta nám předvádí řadu lákavých, zajímavých míst, kam by bylo možno vyrazit, ale ve skutečnosti se můžeme v daném čase vypravit pouze na jedno jediné a ostatní musíme oželet.

Mnoho poznáníchtivých lidí se zajímá o různé alternativní metody ve snaze proniknout do dosud neprobádaných tajemství. Obklopí se nejrůznější literaturou, chodí na vzrušující přednášky, stanou se z nich polyhistorové. Vědí o všem něco, ale tím pádem dohromady vlastně ne příliš mnoho.
To je nevýhoda souhrnných směrů, které se snaží obsáhnout co nejširší oblasti. Je sice pravda, že v každé knize lze nalézt alespoň jedno zrnko pravdy, které nás poučí nebo popostrčí o kousek vpřed, ale to neznamená, že strávíme veškerý svůj volný čas shromažďováním drobných jiskřiček, doufajíce, že se nám z nich jednou podaří sestavit velký plamen. Zcela vyloučené to není, ale tolik času zase nemáme. Ten je třeba využít k něčemu vážnějšímu a nadějnějšímu.

Na druhé straně ovšem číhá nebezpečí, že jestliže se budeme příliš úzkoprse držet jednoho jediného názoru, aniž bychom se porozhlédli, nejsou-li někde pravdě poněkud blíže, dost ustrneme a staneme se naopak demagogy.

Je to jako s rychlostí jízdy. Kdo stojí na místě, pozná je sice do všech podrobností, ale kromě něj již nic jiného. Kdo se rozjede do kraje, pozná mnoho nového, ovšem rychlá jízda mu neumožní řádné prožití všeho, co by se při pomalejším vnímání ukázalo jako zajímavé či poučné. Velmi rychlá jízda pak umožní shlédnout – ale jen opravdu zběžně – ohromující množství míst, ale nedosáhne se tím ničeho, než zcela neúplného přehledu.

To je otázka obecného a zvláštního. Pokud stojíme před nějakým problémem, nabízí se nám ve své obecné formě. První (jakákoliv) volba jej přemění na problém zvláštní: některé cesty jsou tím vyloučeny, některé se stanou nutností, a mezi několika je možno volit. A znovu musíme sáhnout po zvláštním.
Takový jednoduchý příklad obecného představuje nerozehraná šachovnice. Ale již první tah je zvláštní, neboť některé možnosti otevírá, jiné nepřipouští, a z několika je možno volit. Toto „možno“ je třeba změnit na „nutno“ – jinak není o čem dále mluvit.

Mysl se nejraději pohybuje ve světě obecností. Zabývá se teoreticky mnoha problémy s jejich možnými řešeními současně, aniž by se starala o podrobnosti nebo o pozdější praktický dopad. Snadno si představí i děje, které nemají vůbec naději na uskutečnění – neboť si v takovém snění libuje. Vůbec jí nevadí, že takto plýtvá časem a energií, že se zbytečně rozptyluje. Jsme sice ochotni uvěřit, že soustředěná mysl dokáže mnohé divy, jak o tom mluví četná literatura, ale odhodlat se sami k takovému soustředění – to se nám nechce. Patrně proto, že tušíme, že bychom museli opustit svůj svět snění a přikročit k nějakému kroku, který by rázem odsunul vše obecné a nastolil potřebu zvláštního, tj. nějakého určitého řešení.

Samozřejmě jsme dost často nuceni leccos řešit aniž jsme měli možnost se na to předem připravit. Takové problémy vytvářejí většinovou náplň běžného života. Vedle toho však tušíme, že existuje ještě svět jiný – možná kdesi nad ním nebo za ním; je to svět pojmů, které jsou posvátné, nadřazené, tabu – svět, který se bojíme vyjádřit. I naše přemýšlení o něm je velmi opatrné. Pociťujeme nebo prožíváme jej pouze ve chvílích citového povznesení: zamilování, nadšení přírodou nebo uměleckými díly. Jen zvlášť nadaní duchové si mohou troufnout jej popsat. Ostatní se bojí svatokrádeže.

Stejně se bojíme mluvit o posvátných věcech, neboť neotesaná formulace je sráží k zemi, a my jim chceme zachovat vznešenost. Cítíme, že jejich znesvěcením bychom poškodili sami sebe.

Svět obecností obsahuje všechny možnosti v dané oblasti a proto současně žádnou. Je totiž nutno učinit onen první krok, který přenese myšlenku z oblastí pouze tušených do světa každodenní reality. To ovšem zavazuje ke krokům dalším. Před takovým postupem se může objevit obava z vlastní neschopnosti – proto je snadnější zůstat u starého osvědčeného klišé, které sice situaci nijak nerozvíjí, ale zato z něj nehrozí žádné nebezpečí. Zůstávají stát na místě.

Kdo se rozhodl pro cestu poznání, musí se odhodlat k prvnímu kroku. Musí počítat s rizikem, ale také s nadějí na zisk. Špatné rozhodnutí lze časem napravit, přešlapování na místě je zcela neplodné.

Autor: František Benda, Foto: Internet