Důchodce a duchovní život – Oběť

Autor článku: František Benda Od Sokrata prý pochází přirovnání světa k tržišti, na kterém se pohybují v podstatě dva druhy lidí: jedni prodávají, druzí kupují.

Pak jsou tam ještě různí čumilové, kteří mají jiné zájmy, a také filosofové, kteří bystře sledují nejen co se nabízí k prodeji, ale také za kolik, i to, jak kupující s novými věcmi posléze naloží. Bez zajímavosti není ani zjištění, co nová věc s majitelem posléze udělá, jak vstoupí do jeho života a jak mu jej pozmění.

Prodávající i kupující mají obdobný cíl: buď aby získali peníze (za prodané zboží) nebo si opatřili nové věci (za vydané peníze). Na konci tohoto procesu je v obou případech vznik nějakého druhu slasti, požitků, radosti. Je to radost ze zisku, ať již peněz nebo nové věci.
Po slasti touží i velice primitivní živočichové. Podle své přirozenosti vyhledávají teplo nebo stín, vlhko nebo sucho, derou se ke slunci, zavrtávají do země nebo ponořují od hladinu.To všechno pro ně znamená určitý druh zisku.

Jedině člověk dospěl do stavu, kdy může pocit slasti zakoušet i při něčem jiném než při získávání. Moudrému nebo zkušenému přináší stejné (ne-li větší) potěšení i obdarovávání, což je vlastně zbavování se nějakých statků (věcí, peněz, času, energie, prestiže), čili pravý opak získávání.

Zbavuje-li se někdo něčeho, co je nositelem slasti, ve prospěch někoho jiného, a to bez jakéhokoliv nároku na odměnu, dá se mluvit o jistém druhu oběti. Oběť je tedy vydávání něčeho, co nám bezesporu patří, na co máme nezadatelný a nezpochybnitelný nárok, ve prospěch někoho jiného, často velmi vzdáleného nebo dokonce i zcela neznámého. Vždy vlastně znamená ztrátu, jenomže nikoli takovou, které bychom želeli, nýbrž tu, kterou dobrovolně a vědomě postupujeme.

Není obětí péče rodičů o dítě, neboť k tomu je příroda dostatečně vybavila aby zajistila postupné předávání života a jeho rozvoj. Není obětí pracovní vypětí, poctivost, dochvilnost či plnění povinností, neboť za to dostáváme plat. Není obětí oddanost vlastním koníčkům a zálibám, neboť ty jsme si sami zvolili a dokázali bychom bez nich patrně docela dobře dál žít.

Obětí je vykonat něco, co není naší povinností nebo do čeho se nám třeba ani moc nechce, zpravidla zcela anonymně; zbavit se něčeho, co je nám milé, případně něčeho, bez čeho se nám další život třeba částečně zkomplikuje, a to ve prospěch někoho, o kom si třeba v koutku duše myslíme, že si to ani nezaslouží, že kdoví jak s tím naloží, a že možná vůbec nepochopí, jak pro nás bylo těžké se toho vzdát. Východní filosofie mluví v tomto smyslu o jednání bez ovoce činů, tj. bez jakékoliv odměny, i když příjemný pocit, že jsme něco podobného dokázali udělat, svým způsobem přece jen typem odměny je. Neměli bychom si jej ale příliš připouštět.

I oběť se – ostatně jako vše – pohybuje v jistých mantinelech. Je mnoho věcí, které velice snadno oželíme, kdežto pro jiného mohou mít velký, možná i rozhodující význam. Jiná oběť nás může přivést na hranice existenčního minima a přesto ji podstoupíme rádi, protože jsme si vědomi jejího dosahu.
Jsou však i oběti, které mohou člověka uvrhnout hluboko pod navyklou životní úroveň, takže musí od základu změnit své zvyklosti, myšlení i chování. Jakkoli se to zdá podivné, volilo tuto cestu mnoho lidí, neboť se zjistilo, že odchod ze světa prožitků (vzpomeňme na tělesné požitky, hmotné a finanční zabezpečení i sebeuplatnění na stupíncích moci) přináší dříve netušené hodnoty ve světě ducha tím, že odstraní řadu tzv. světských vazeb, které jsou hlavní překážkou na duchovní cestě.

Není snadné se vzdávat čehokoli, o čem se domníváme, že byť i nepatrně přispívá k naší životní spokojenosti. Dokonce lpíme i na věcech, o kterých víme, že nám někdy překážejí, nebo že jsou nám občas i protivné. Navzdory tomu je považujeme za svůj majetek, a neradi se s nimi loučíme.
A přece víme, že vše, co máme, je nám pouze dočasně svěřeno, že o to můžeme kdykoli přijít. Jen málokdo dokáže předběhnout osud a vzdává se majetku dobrovolně předem.

Jediná věc, na kterou si můžeme činit právoplatný nárok, která nám skutečně patří, a o kterou nás nemůže nikdo připravit, jsou naše vlastní myšlenky. A právě u nich nás zkušenost poučí jak je obtížné se jich zbavit.

Při relaxacích či při pokusech o meditaci se o to musíme znovu a znovu pokoušet a nedat se odradit prvotním neúspěchem.

Pochopení principu oběti může zde být zdatným pomocníkem. Myšlenky lze v duchu obětovat tomu Nejvyššímu v co věříme nebo alespoň doufáme. Jednodušší cesta je říci si: „Vždyť já tuto myšlenku vlastně ani k ničemu nepotřebuji“ – potom je snadnější ji odložit. Náročnější cesta tkví v tom uvědomit si, kam tato určitá myšlenka směřuje a vzdát se právě toho, čím se zabývá. Ať už nás blaží něčím, na co se těšíme, nebo děsí jakýmsi hrozícím nebezpečím, je dobré ji obětovat na oltář onoho našeho Nejvyššího. Co obětujeme nás už dále neobtěžuje.

To není útěk ze skutečnosti, nýbrž hluboký, třeba jen velice krátkodobý sestup do hlubin vlastního nitra, do oné komůrky, kde jsme pouze my sami, kde můžeme v klidu a bezpečí odpočívat až do chvíle, kdy se budeme musel vrátit ke svým povinnostem.

Autor: František Benda, Foto: Internet