Když se ženy domluví 22

Autor článku: Irena Fuchsová MOŘSKÁ NEMOC I. Seděli jsme s matkou v kavárně a já se jí snažil už hodinu přesvědčit o tom, že Natálie je pro mě jediná pravá žena na světě.

„Je fantastická, mami! Já vím, že mi nevěříš, ale ona je jako ty!“
Moje matka přikývla.
„Nepochybuji o tom, Vladimíre. Víkend je dost dlouhý na to, aby se dva lidé poznali. Mohu tě o něco poprosit? Žijte spolu, ale neberte se. Zatím.“
„Vezmeme se, mami, a budeme spolu žít.“
Byl jsem tvrdohlavý.
„Já ji miluju, ona miluje mě. Svůj byt pouštět nebudu. Nastěhuju se k Natálii a brácha se u mě může učit na zkoušky. A co svatba, mami? Přijdete?“
„Kdy to máte?“
„Příští týden. 13. května. V pátek.“
Byl jsem nadšený! Nádherný termín!
Matka se zahleděla před sebe. Bylo mi jasné, že ode mě odplula myšlenkami, jako bych byl vzduch.
„Co je, mami?“

Usmála se.
„Ale nic. Jenom jsem si na něco vzpomněla. Víš, když ses narodil, Vladimíre, stal se v porodnici takový zvláštní případ. Jedna maminka byla zklamaná, protože se jí narodil blonďatý syn! Ano. Zklamaná. Chtěla černovlasého. Prý se dostala na oddělení, kde byli novorozenci a začala přendávat cedulky, co měly děti kolem ručiček! A mě až teď, po pětadvaceti letech napadlo, jestli tehdy nevyměnila mého černovlasého chlapečka za svého blonďáčka! V naší rodině totiž nikdy žádný blonďák nebyl! Nikdy!“
„Ale mami!“ Prohrábl jsem prsty blonďatého ježoura a ušklíbl se. Co na mě ještě vytáhne, proboha?!
„Vladimíre, 13. května v pátek a po víkendové známosti, může mít svatbu jenom idiot. Nikoli můj syn.“ Zvedla se od stolku a já se rozesmál.
„Mami, miluju tvůj humor! Miluju tě!“
Chápavě přikývla a lehce mě políbila na tvář.
„Proto si bereš Natálii, viď? Měj se hezky, synu.“
A byla pryč.

Usmál jsem se. A mám to za sebou. Kdepak, Natálii mi nerozmluví nikdo! Ani maminka!
A to ještě neví, že na svatební cestu jedeme lodí! Nikdy jsem se na žádné lodi neplavil a Natálie také ne. Bude to naše lodní premiéra! Nebude to nádherná svatební cesta, plná erotiky, překvapení a novomanželských zážitků?
Svatba proběhla normálně.
Bráškovi jsem dal klíče od svého bytu. Šeptem mi poděkoval za líbánky, které chtěl v mém bytě prožít s novou kočkou.
Políbil jsem matku.
„Než se vrátíš, zjistím adresu tvé pravé maminky!“ Spiklenecky na mě mrkla a objala s úsměvem Natálii.
Stiskl jsem ruku otci.
„Já tě mám rád, i když nejsi náš,“ sdělil mi laskavě a i on si k sobě Natálii přitáhl.
A pak jsme jeli na letiště. Za několik hodin jsme přistáli a autobus nás dovezl do přístavu, kde čekal náš velký hotel na lodi. Ubytovali jsme se v pokojíčku, který nebyl velký, ale nebyl ani malý. Bylo tady všechno, co člověk potřeboval. A potom, my dva jsme před sebou měli svatební noc, trvající tři týdny, takže jsme stejně nic nepotřebovali. Hlavně, že tu byla postel.
A ta byla, řeknu vám! Postel králů! Dostal jsem chuť hned ji vyzkoušet!
„Natálie?“
„Ano?“

Moje manželka se na mě s úsměvem otočila. Ukázal jsem pohledem na postel a zakňučel jako pejsek. Rezolutně zakroutila hlavou.
„Nepřipadá v úvahu. Musím vybalit.“
„Natálie! Dneska jsme měli svatbu!“ Klekl jsem si před ní a objal její dlouhé štíhlé nohy.
„Dimírku…“
Ano! Moje žena mi říkala Dimírku! Není to rozkošná zdrobnělinka Vladimíra, co říkáte?
„Dimírku, ty děláš, jako bychom před sebou neměli tři týdny! Dovedeš si to představit? Tři týdny! Teď pěkně vybalím a pak máme před sebou tři týdny! A ty se zlobíš, že teď s tebou nechci…“
Ne! Proboha! Nezlobím se! Vstal jsem a pevně ji objal. Políbili jsme se. Viděl jsem na ní, že nebude klidná, dokud ty svoje hadry nevytahá z kufru a tak jsem od sebe své opravdu silné vzrušení odehnal na sto honů. Ale zas tak úplně zadarmo jsem ji z náruče nepustil.
„Co se mnou teď nechceš?“

Na moji nevinnou otázku zakroutila hlavou, ale držel jsem ji pevně.
„Co se mnou teď nechceš? Nechám tě na pokoji! Ale musíš mi říct, co se mnou teď nechceš!“
Měli jsme spolu takovou hloupoučkou hru. Nevím, proč mě vzrušovalo, když… no… taková blbost… prostě se mi líbilo, jak Natálie nazývá naše milování.
„Tak řekneš mi to? Prosím! CO se mnou teď nechceš?“
Sklopila oči a pak to konečně zašeptala.
„Nechci s tebou luxovat, Dimírku. Teď s tebou nechci luxovat.“
Luxovat! Moje žena se mnou nechce luxovat!
Ustál jsem vlnu vzrušení, která mi po těch slovech projela celým tělem, pustil jsem svoji ženu a šel na obhlídku lodi. Cítil jsem, že mě čím dál víc vzrušuje představa Natálie, mé manželky, zavřené se mnou v naší kajutě, ponechané na pospas mému přirození, které jí nedá pokoj a nedá a bude do ní vrážet a vrážet, podporováno pohyby lodí a zvětšeno na nebývalé rozměry! Vzrušovala mě snad představa hloubky pod naší postelí? Tušené určité nebezpečí?
Strach? Ohrožení života? Nebo moje nová role ochránce, ale i majitele své ženy?
Možná tohle všechno ze mě dělalo o hodně většího muže na nejpodstatnějším místě, na kterém si všichni chlapi zakládáme. Všichni, i když někteří tvrdí opak.

Nemohl jsem se prostě dočkat, až ho tam Natálce vrazím!
Když jsem se vrátil do kajuty, měla Natálie všechno uklízené, byla nastrojená na večeři jako královna a hlavně byla evidentně spokojená! Musím si někam napsat, že manželkám se musí občas ustoupit!
Večeře byla skoro stejně nádherná jako Natálie. U stolu jsme seděli s mladými lidmi, kteří měli před svatbou. Připadali jsme si jako zkušení pardálové a hrdě se přiznali k tomu, že za chvíli prožijeme na této lodi první noc v našem manželství!
Během večeře ohlásil kapitán začátek naší cesty a po mírném zhoupnutí celé jídelny se loď vydala na naši svatební cestu.
Bylo to velkolepé! Dokonalé! Božské!
A najednou se mi zhoupl žaludek. Začal se protahovat způsobem, jaký jsem neznal! Jako když mám v břiše Vetřelce 9!
Zatěkal jsem očima po jídelně. Hledal jsem nejkratší ústupovou cestu. A Natálie mi v tu chvíli položila ruku do rozkroku.
Strnul jsem. Chtěl jsem jí očima naznačit, že je mi zle, ale ona se na mě nedívala. Usmívala se na naše spolusedící a její prsty pod stolem byly čím dál aktivnější…

Vstal jsem.
„Promiňte… Promiň, Natálie! Je mi zle…“
Vytřeštila na mě oči. Chudinka. To určitě nečekala. Poprvé na veřejnosti udělala něco, co bych jako její manžel měl přinejmenším ocenit dárečkem se třemi nulami a já místo toho vstanu, prohlásím, že jdu zvracet a prchám…
Ano, opravdu jsem prchal! Vyběhl jsem z jídelny a utíkal k naší kajutě. Nesnažil jsem se hledat WC. To by mě zdrželo. Běžel jsem ze všech sil. Byl jsem celý zpocený, zdálo se mi, že běžím jako ve zpomaleném filmu, ale konečně se mi podařilo doběhnout ke dveřím, odemknout a z posledních sil otevřít dveře na toaletu…
Když jsem se za chvíli se zavřenýma očima svlékl a dopadl na postel, přišla Natálie. Mlčela a to bylo jenom dobře. Asi vytušila, jak mi je. Měl jsem pocit, že se kamsi propadám a bylo mi srdečně jedno, koho tady nechám. Propadal jsem se sám a měl jsem co dělat sám se sebou.
Natálku mohl klidně vzít čert…
Odněkud z dálky jsem slyšel její hlas.
„Takže ty se neomluvíš?“
Ten hlas se třásl vztekem.
Být mi jenom trochu lépe, asi bych vytřeštil oči, ale znovu se mi zvedl žaludek, vyskočil jsem, třemi skoky doběhl na WC a dopadl na mísu. Bylo to příšerné. K posteli jsem se vracel s údery v hlavě, žaludek jak vytahanou ponožku a před očima tmu.
„Budeš na mě ještě dlouho hrát svý nepodařený divadýlko s nevolností?“
Hlas Natálky zněl vzteklo- kysele. Znovu se mi zvedl žaludek, a k tomu mi v hlavě začal mluvit neznámý hlas.
„Vidíš, kreténe! Maminka i tatínek měli pravdu!“
Pokusil jsem se otevřít oči.

„Natálie… je mi zle… promiň…“
Stála přímo nade mnou.
„Jaké promiň?! Slyšela jsem dobře? Jak to myslíš, promiň? Já mám mít dneska v noci svatební noc!“ Artikulovala každé slovo a mě každá slabika sekla do hlavy jako tupá sekyra. „Já jsem se dneska ráno vdávala! Tak si nehraj na příšerně nemocnýho, buď tak laskav! To na mě totiž neplatí, chlapečku, pokud to ještě nevíš! Zvedej se a jdeme tancovat! Ti dva u stolu ví, že jsme novomanželé a já před nimi nechci a nebudu vypadat jako kráva, o které si budou myslet, že hned po večeři šla šoustat! Já chci slavit! Aby mě každý viděl, jasný?! Já jsem totiž dneska měla svatbu, jestli jsi na to náhodou zapomněl, ty jeden hnusnej simulante!“
Znovu jsem se zvedl a znovu jsem zaklínil hlavu do mísy záchodu.
Vedle mísy byla nádoba, kterou jsem si dal k posteli. Končil jsem sice v příštích minutách s hlavou v této nádobě, ale moje tělo, zaplaťpánbůh, mohlo zůstat na posteli.
Natálie někam odešla a mně to bylo srdečně jedno.
Za chvíli přišel do kajuty lodní lékař. Po lécích, které mi naordinoval, se můj zdravotní stav zlepšil asi o setinu. Ležel jsem na posteli slabý jako moucha, která přelétla Saharu. A těsně vedle postele stál můj jediný a největší přítel na světě.
Plastová nádoba.
Nevím, jak Natálie trávila následující dny. Nezajímal jsem se o to.
Do kajuty se chodila převléknout, nalíčit a na odchodu u dveří procedila vždy to samé.
„Nechceš nic, viď?“
Mizela dřív, než jsem stačil cokoli říct.
Za pár dnů jsem se přece jenom trochu vzpamatoval. Když Natálie odešla k večeři, vstal jsem, oblékl se a šel za ní. U našeho stolu seděli ti dva mladí a právě se líbali.
„Kde mám manželku?“
Podívali se na sebe a chlapec se usmál.
„Už s námi nesedí. Řekla nám, že vám není dobře a že tu má známé. Přesedla si.“
Ukázal pohledem na jeden ze stolů. Natálie se tam výborně bavila ve společnosti pěti lidí. Při pohledu na ni se mi opět zvedl žaludek! Když jsem pohled odvrátil, udělalo se mi dobře, ale jakmile jsem se na ni podíval, chtělo se mi zvracet!
Šokovalo mě to! Natálie na mě působí jako mořská nemoc!
Nebudu vás napínat. Šel jsem za kapitánem a poprosil ho o jinou kajutu. Naštěstí mi mohl vyhovět, protože se jeden pasažér nedostavil k odplutí. A protože to byl docela fajn chlap, se vším jsem se mu svěřil. Vypili jsme jednu lahev u něho a druhou u mě, když mi šel pomoct přenést moje věci do nové kajuty.

A to byl konec našeho manželství. Věříte, že jsme už s Natálií na sebe nepromluvili ani slovo?
Mně se při pohledu na ni zvedal žaludek a jí možná také. Co já vím. Musel jsem pro ni být ohavné sousto- zkazil jsem její první svatební noc, zkazil jsem její první svatební cestu…
Fuj, co jsem to za zrůdu?
Rozvedli jsme se hned po našem návratu.
Když jsem odpoledne po rozvodu přišel ke svým rodičům, pohladila mě maminka po blonďatém ježkovi.
„Vladimíre, víš, že pradědeček z maminčiny strany byl stejně krásný blonďák jako ty?“

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz