Když se ženy domluví 23

Autor článku: Irena Fuchsová BOBO s. r. oóÓ! Když se Bobo rozhodl, že bude podnikat, nebyla jsem proti. Když mi nabídl, abych přestala chodit do práce, což byl v mém případě sekretariát ředitele v jednom z posledních, napůl rozkradených, zadlužených a dodělávajících podniků ve Městě, zajásala jsem.

Konečně si budu dělat, co budu chtít!
Bylo mi čtyřicet jedna.
Děti jsme neměli. Ne že bysme je nechtěli, ale třikrát jsem ve čtvrtém měsíci potratila a po čtvrté se mi už nepodařilo ani to…
Bobo byl hodný člověk. Nikdy mi neřekl hrubé slovo, byl tolerantní, laskavý, inteligentní. Rozuměli jsme si ve všem podstatném a shodný názor jsme měli i na všechno nepodstatné.
Nikdy mi nic neodmítl. Věděla jsem, že se na něho mohu ve všem spolehnout. Nikdy by mi nebyl nevěrný, stejně jako bych nikdy nebyla nevěrná já jemu. Vím, o čem mluvím, oba máme své za sebou a nic nového hledat nepotřebujeme.
Milování s ním bylo nádherné.
Bobo byl prostě boží člověk, který se narodil pro mě a já pro něho.
A teď měl firmu, která brzy začala prosperovat, protože Bobo dělal všechno naplno, s nadšením a s láskou. Bohužel už na mě neměl tolik času jako dřív.
Strašně mi chyběl.
Sice to ještě pořád nebylo tragické. Nepatřil k podnikatelům, co dřou jako debilové a nevidí, že začal duben a všechno kvete, nebo že ve Městě otevřeli nové Fitcentrum či novou galerii.
Zajímal se o všechno jako dřív. Jednou za měsíc jsme šli do divadla, na koncert, na vernisáž, občas jsme se sešli ve Městě a šli si zaplavat do Areálu snů nebo na masáž k Bystrozrakému, jak se říkalo slepému masérovi Marcelovi, došli jsme si na pizzu, občas jsme šli na plesy, když kamarádi něco slavili, přinesli jsme jim dáreček a tak bych mohla pokračovat.
Zdánlivá idylka, nebýt toho, že Bobo tohle všechno dělal ve spěchu, při ruce minimálně tři mobilní telefony, které většinou zvonily, když něco začínalo být hezké…
Nikdo se mi nemůže divit, že jsem začala přemýšlet.
Zatrnulo vám, pánové? Běhá vám mráz po zádech, když si vzpomenete, co všechno se na vás navalilo, když vaše drahá polovička začala přemýšlet?
Za všechno si můžete sami. Jedno staré přísloví říká, vše co vás potkává, vychází z vás. A je to pravda!
Peníze nejsou všechno a my jich měli dost. Bobo si mohl klidně dát pohov, třeba i na rok a mohl se mi věnovat a já nemusela začít přemýšlet!
I když je pravda, že se také říká, něco zlého pro něco dobrého…
…A tak jsem se jednoho dne vypravila k Bobovi do firmy.
„Vaše paní.“
Bobova sekretářka mě ohlásila a tvářila se rozpačitě. Musela jsem ji totiž deset minut přemlouvat, aby mě k němu pustila.
Zavřela jsem za sebou dveře jeho kanceláře a opřela se o ně.
Bobo se zvedl od stolu a s ním se zvedl i jeho zákazník.
Bobo nás představil. Zákazník se diskrétně přesunul k oknu a Bobo mě objal kolem ramen.
„Nelo, co se stalo?“
Byl vyděšený, protože do jeho kanceláře jsem nikdy nepřišla bez ohlášení.
„Nic, nic. Buď klidný, Bobo. A nezlob se, že jsem přišla. Ale spěchá to. Víš, jak jsem ti před měsícem říkala, že bych si mohla zařídit v zadní části vily studovnu, pracovnu, ateliér… a časem bych tam mohla pořádat setkání u kávy, besedy, pozvat někoho zajímavého…“
Bobo mi skočil do řeči.
„Nelo, udělej si tam, co chceš! Má to svůj vchod, svoji příjezdovou cestu, je to nevyužité, je to prázdné, je to tvoje. V čem je problém?“
„Je to prázdné.“
Bobo se usmál.
„Kolik?“
Řekla jsem částku, Bobo přikývl a zvedl telefon.
„Paní Kubátová, prosím vás, připravte příkaz pro banku, převod z mého účtu na účet mé manželky. Částku vám řekne.“
Pak mě políbil na tvář a já spokojeně vyšustila ze dveří.
Paráda!
A tak jsem si začala plnit svůj dětský sen.
Když jsem byla ve třetí třídě, ptala se nás paní- vlastně tehdy to byla soudružka učitelka- čím bychom chtěli být.
Když přišla řada na mě, řekla jsem, že bordelmáma a protože jsem si nebyla jistá, jestli soudružka učitelka a spolužáci ví, kdo je bordelmáma, vysvětlila jsem jim to.
„Bordelmáma má baráček, kde bydlí krásné ženy, které v tom baráčku nikdy neuklízí, jako uklízí naše maminky! Nevaří, nechodí nakupovat, neumývají nádobí, neperou špinavé prádlo, ani nežehlí. Jenom leží, jedí, koupou se, čtou si, jsou krásně oblečené, namalované a voní.
A všude kolem nich je strašný bordel. A bordelmáma chodí mezi nimi, kouří dlouhou cigaretu a dohlíží, aby ty krásné ženy opravdu nic nedělaly, a aby ten strašný bordel byl v celém baráčku pořád a čím dál větší.
A tatínkové se tam chodí na ty krásné ženy a na ten strašný bordel dívat, protože doma vidí maminku, jak pořád něco dělá a proto je doma pořádek a ne strašný bordel. A tatínkové se někdy rádi podívají na krásnou ženu, která jenom leží a jí bonbony, protože naši tatínkové občas rádi vidí strašný bordel.“
Byl z toho tehdy ve škole skandál, maminku s tátou sprdly všechny možné stranické i nestranické výbory, stáli na koberečku u ředitele, mě nepřijali do Pionýra a soudružka učitelka mě odmítla vzít na školu v přírodě, protože bych prý nepříznivě působila na spolužáky. A poslali mě k psycholožce, abych jí také řekla, čím chci být.
Když jsem začala mluvit, psycholožka začala rudnout. Vypadalo to, že se dusí.
Vyběhla ven a zavolala deset svých kolegů, před kterými jsem musela zopakovat svou definici bordelu, oni se začali také dusit a pak všichni vyběhli ven a já byla půl hodiny v ordinaci sama a z chodby jsem slyšela hýkání a bečení…
Časem všechno utichlo, ale můj sen ve mně dřímal, aby vybuchl jako sopka v mých jednačtyřiceti letech. Dala jsem se do budování, před sebou jeden jediný obraz.
Sedím v hale svého bordelu, jsem bordelmamá a kouřím cigaretu v dlouhé špičce…
Tři pokojíčky, do kterých se šlo z haly, jsem zařídila útulně a jednoduše. V každém byla kulatá postel, dvě křesla, malý stoleček, miniaturní lednička a bar. U každého pokojíčku byla koupelna a toaleta. Původně jsme s Bobem tuhle část vily plánovali pro naše děti a jejich kamarády, ale ne všechny plány se vždy uskuteční.
Když nemám děti a nemůžu bejt máma, tak ať jsem aspoň bordelmamá.
Své hnízdečko erotiky jsem nazvala LAGUNA.
Hala navazovala na krytou terasu, kde bylo plno květin. Mohla jsem jít i na balkon, kde jsem se mohla opalovat… pokud bych zrovna neměla co na práci… ale to víte, když jsem chtěla mít v každém pokojíčku krásnou ženu, která nebude nikdy uklízet, nemohla jsem se flákat mezi kytičkami nebo na sluníčku.
Starost o LAGUNU jsem totiž jako správná bordelmamá měla na triku já.
Sehnat krásné ženy nebyl problém. Brzy jsem jich měla sto sedmdesát dva. Byly to studentky, prodavačky, ženy na mateřské dovolené, úřednice, učitelky. Mezi mé krásné ženy patřily i podnikatelky, které tento džob považovaly za ideální relaxaci, za kterou ještě dostanou dobře zaplaceno.
Mé krásné ženy byly ženy svobodné, vdané, rozvedené, vdovy. Mladé, starší, štíhlé, silnější, zdravé a s odpovídajícím IQ.
Všechny jsem měla v počítači, a když zavolal zákazník, byla jsem mu schopná během pěti minut zavolat zpátky, že to, co chce, na něho v Laguně čeká!
Vše bylo absolutně diskrétní. S každým zákazníkem jsem se nejprve setkala osobně. Po naší schůzce získal svůj kód, kterým se mi před každou návštěvou hlásil.
Jak jsem sháněla krásné ženy?
Chtělo to umět se kolem sebe koukat a v pravý čas položit pravou otázku pravé ženě. Zkušenosti a cit jsem měla. Nezapomeňte, že jsem už ve třetí třídě chtěla být bordelmáma!
A jak jsem sháněla klienty?
To bylo ještě jednodušší. V diáři Boba.
Všichni mí klienti byli zákazníky Bobovy firmy. Na tom přece není nic špatného. Naopak. Klient, spokojený s prací mé Laguny, skýtal stoprocentní záruku, že zůstane i nadále spokojeným zákazníkem Bobovy firmy.
Bobo o tom nevěděl.
Nebyl se v LAGUNĚ ani podívat. Řekla jsem mu, že tam budu zvát přítelkyně a známé a masérky a pedikérku a kadeřnici a švadlenu a návrhářku, a když jsem ho chtěla zasvětit do nejmenších podrobností, přestalo ho to zajímat, políbil mě a zeptal se, jestli nepotřebuju další peníze.
Byl rád, že mě má z krku.
V LAGUNĚ jsem měla nonstop provoz. Naši klienti mohli být kdykoli podle svého přání obslouženi, protože moje krásné ženy měly určené hodiny, kdy musely být na telefonu. A při jejich počtu a při dokonalém rozvržení služeb, byla pro mě maličkost klienty uspokojit.
V praxi to vypadalo tak, že mohli kdykoli zatelefonovat a moje krásné ženy mohly v kteroukoli hodinu nastoupit.
Bobo si rychle zvykl na to, že jsem mizela do své části vily a zase přicházela a stejně tak lehce mizel a přicházel on.
Všechno klapalo.
Tedy… všechno ne.
S Bobem nám to klapat přestalo.
Naše milování za nic nestálo, a když jsem začala mít pocit, že se do toho Bobo nutí, přestala jsem být aktivní a rozhodla se, že vyčkám, až krize přejde…
…Jednou jsem čekala s Anetkou na pana Vágnera, jednoho z našich pravidelných zákazníků.
Bylo krátce před půlnoci, když se 4 x ozval jemný zvonek.
Pan Vágner byl přesný.
Šla jsem otevřít.
Za dveřmi ale nestál pan Vágner sám. Byl s ním ještě jeden muž, který měl přes hlavu přehozený nějaký hadr. Udělala jsem odmítavé gesto, ale pan Vágner prosebně sepnul ruce.
„Mamá! Mamá, prosím! Vím, že jsem nedodržel úmluvu, ale je to můj nejlepší přítel. Dal jsem mu přes oči šátek, aby neviděl, kam ho vezu. Když ho zavedete do pokoje, nebude vůbec vědět, kde je. A promluvit si s ním můžete potom.“
Nezdálo se mi to, ale pan Vágner byl prověřený klient a idiota by nepřivedl. A muž s hadrem na hlavě mi byl něčím sympatický. Stál tam tak bezbranně! Tak nešťastně!
A tak jsem se výjimečně slitovala.
„Dobře. Anetko, odveď si pana Vágnera. A vy, pane, pojďte se mnou. Odvedu vás na pokoj a tam počkáte, až za vámi přijde vaše společnice, ano? Budu se snažit, abyste nečekal déle než dvacet minut.“
Pevně mi stiskl ruku, kterou jsem mu podala, abych ho dovedla na pokoj a zašeptal chraplavým hlasem.
„Přijďte za mnou vy.“
„Já jsem bordelmamá, pane. Nechodím na pokoj s klienty.“
„Já chci vás.“
Nespokojeně jsem sykla a vedla ho k pokojíčku. Nechal se vést jako pejsek. Postavila jsem ho doprostřed pokoje, rozsvítila lampičku a pohladila ho po ruce.
„Pane?“
„Ano?“
„Až odejdu, můžete si ten hadr z hlavy sundat, ale prosím, z pokoje nevycházejte. Máte tady všechno, co potřebujete.“
Nečekaně mě chytil za ruku, zvedl ji k ústům a políbil mě do dlaně. Jeho dech byl horký a já ucítila prudké vzrušení.
Rychle jsem z pokoje odešla a začala hledat v počítači. Dívek přicházelo v úvahu několik a všechny bydlely poměrně blízko… Lenička… Janička… Jitunka…
Přitiskla jsem si políbenou dlaň k ústům. Točila se mi hlava. Uvědomila jsem si, že jsme se s Bobem milovali naposledy před dvěma měsíci. Myslela jsem si, že mi to nechybí, vytěsnila jsem sex ze svého myšlení, a stačí jeden dotek mužské ruky a třesu se, jako bych muže neměla roky…
Vypnula jsem počítač.
Pootevřela jsem dveře pokojíčku.
„Zhasněte, prosím, lampu.“
Sotva jsem to zašeptala, byla v pokojíčku tma.
Vešla jsem dovnitř.
Udělala jsem dva kroky a silné paže mě objaly. Jemné dlaně mi přejely po tváři, po vlasech a objely celé tělo. Zvedl mě a přenesl na postel.
Byl už svlečený, a když jsem se dotkla jeho těla, vzrušením jsem přestala dýchat. Byl připravený! Byl tak krásně připravený!
Pomalu mě svlékal a přitom mě líbal všude, kde mě odkryl. Každý jeho dotyk mě vzrušením prohýbal, uhýbala jsem jeho prstům, abych se k nim vzápětí rychle vracela.
Konečně jsme byli oba nazí.
Příjemně voněl a jeho vůně mě oblévala jako mořské vlny hladký útes. Líbal mě na obličeji, na prsou, líbal mi břicho, otočil mě a zlíbal mi záda až k zadečku a odtud pokračoval po nohách, aby byl najednou zase u mých očí a pak do mě konečně vnikl a já se k němu vzepjala.
Pokojem se rozlehl můj výkřik.
Byl to nejrychlejší milostný akt na světě.
Oba jsme vyslali své orgasmy proti sobě, ty se o sebe roztříštily silou, která nás přivedla do bezvědomí, a bylo po všem.
Za okamžik, skoro vzápětí, jsme začali znovu!
A pak ještě jednou.
Bylo to… bylo to…
Nemám slov, vážně. Kdybych to chtěla shodit, řekla bych, že se
bordelmamá utápěla ve víru vášní.
Kdybych to shodit nechtěla, řekla bych pravdu. Když bylo po všem, rozplakala jsem se, protože takhle jsem se chtěla milovat s Bobem a ne s cizím chlapem, který do mé LAGUNY přišel s hadrem na ksichtě…
Plakala jsem. Pak se rozsvítila lampička. Nade mnou se skláněl můj Bobo.
… Nepovažovali jsme to za nevěru.
Oba jsme při milování mysleli na toho druhého, oba jsme se v pokojíčku sešli, protože se nám stýskalo po tom druhém, protože jsme po sobě toužili, protože já chtěla Boba a Bobo chtěl mě.
Jenom jsme se nemohli najít! Ale hledali jsme se! A našli se.
A jak to dopadlo?
Bobova firma prosperuje stále stejně dobře. Moje Laguna, které jsme od naší první nezapomenutelné noci začali s Bobem říkat BOBO s. r. oóÓ, prosperuje také.
A v počítači mi přibyl nový klient. Když zavolá, bordelmamá jde na plac.
A chodí často a ráda.

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz