Důchodce a duchovní život – Džapa

Autor článku: František Benda Džapa je slovo sanskrtské a znamená opakování. V našem prostředí je opakování známo spíš jako matka moudrosti a vztahuje se zpravidla na memorování cizojazyčných slovíček nebo nějakých formulek, a to tak dlouho, dokud neutkví v paměti natolik, že z ní pak mohou být později kdykoliv vyvolány.

Setkáme-li se s tímto výrazem ve východní literatuře, jedná se patrně o popis koncentračního cvičení, jehož je dlouhotrvající opakování nedílnou součástí. Zde nemá za úkol uložit do paměti nějaký nový poznatek, nýbrž něco zcela jiného, a to udržet v mysli určitý jednoduchý pojem tak, aby v ní kromě něj už nic jiného nebylo. To je úloha poněkud odlišná a kdo se rozhodne pro tuto disciplínu, záhy zjistí, že se ocitl ve zcela jiném, dosud neznámém myšlenkovém světě.
Dost přehlíženým prvkem je další popis, kdy učitel uloží žákovi určitou úlohu a vyzve ho, aby na další konzultaci přišel až ji zvládne. Bývá u toho zmínka, že mu to může trvat týden, měsíc nebo také i několik let. To čtenář blahosklonně přejde a čte si spokojeně dál, místo toho aby knihu zavřel a vytvořil si prostředí pro vlastní cvičení. Na týden, na měsíc a možná že i na déle.
Tady už přestává legrace. Musí se jednat o velké nadšení, aby se člověk k takovému kroku rozhodl a ještě větší vytrvalost, aby v něm také vydržel pokračovat.
Na poloze těla ani na způsobu dýchání zde zřejmě příliš nezáleží, i když je některé školy dost přísně předpisují. Vše má být přirozené a nenásilné, tak, aby neodvádělo pozornost. Ta má dost co dělat jinde – udržet v mysli právě pouze onen jeden zvolený jednoduchý předmět.
Netrvá dlouho aby se zjistilo, že to všechno je pěkná otrava. Mysl má tolik nápadů! – a ty všechny je náhle nutno odsunout stranou. U většiny z nich je to celkem snadné, neboť očividně nemají s nastoupenou cestou nic společného, takže co s nimi? Horší je, přijde-li náhle do mysli vyřešení nějakého problému, který nás třeba už dlouhodobě zaměstnává. Pak nezbývá – místo s ním bojovat – cvičení přerušit, udělat si krátkou poznámku a k načatému postupu se znovu vrátit.
Pomocí může být uvědomění, že nejde ani tak o zapamatování si něčeho jako spíš o převýchovu vlastní mysli, aby se dokázala odtáhnout od dosavadního způsobu myšlení a naučila se vplynout do stavu soustředěného ticha. Různé směry, které v tomto duchu pracují, pro takový stav mají vlastní vysvětlení; jde o to navrátit se (nebo se aspoň přiblížit či nasměrovat) k jakémusi původnímu stavu, kdy se dění života teprve začalo probouzet z mlčenlivého, nepohyblivého prazákladu a jednoduché základní výrazy se ještě nestačily rozhořet do oné zázračné pestrosti jak ji známe dnes.
Ať už někdo z poznavších pronikl v tomto úsilí jakkoli hluboko, lidská skořápka se i jemu neustále připomíná svými nároky, které jej při cvičení trvale vyrušují, takže stav hlubokého soustředění je nutno
neustále obnovovat. Plavec, který ustane ve svých tempech, utone. Hladina se nad ním zavře a vše je po starém. Jako by se nic nestalo. Modlete se, neustále se modlete, vyzývá obdobně sv. Pavel, a také v životopisech Krista i Buddhy se dočítáme, že často poodešli stranou, aby se mohli věnovat své modlitbě nebo meditaci.
Mysl se ale záhy projeví jako vychytralý společník. Je sice známo, že se nedokáže soustředit současně na dvě nebo více věcí, což nahrazuje svou schopností rychle přeskakovat z jedné na druhou, čímž vznikne dojem všeobsáhlosti, ale to je pouze zdání. Ve skutečnosti je rozptýlená a v takovém stavu toho mnoho nedokáže. Tak se může stát, že vedle hlavního soustředění, kterému se upřímně věnuje, se do ní paralelně jakoby stínově vtírají ještě jiné děje, čekající na chvíli nepozorné slabosti, aby do ní pronikly, ovládly pole a strhly veškerou pozornost na svoji stranu, která bývá – bohužel – pestřejší a poutavější než zdánlivě nudné, monotónní cvičení. Tak začíná trvalý souboj, který – při pečlivém dodržování původního předsevzetí – se může protáhnout i na značnou dobu.
Cvičící se při něm snadno může dopracovat k ambivalentnímu pocitu, že neustále stejné opakování vlastně nikam nevede, neboť žádné očividné výsledky se nedostavují, přičemž ale současně cítí že svým počínáním se vlastně ocitl na jakési cestě, která je smysluplná a je sama sobě dostatečnou náplní.
To je také vysvětlení proč se říká, že např. jóga je cesta, nikoli ovšem taková, po které se někam dojde a dál už se neví co, nýbrž cesta, sice zdánlivě bez cíle, ale uspokojující mnoho na první pohled ne zcela souvisejících, někdy až odtažitých jednání. Už jenom to, že se jí odpradávna věnovalo tolik výtečných mozků (a mnoho jich v tom i v současnosti úspěšně pokračuje) vypovídá, že to není prázdná chiméra, ale osvobozující světlo na konci tunelu, které se vyplatí sledovat.

Autor: František Benda, Foto: Internet