Důchodce a duchovní život – Pozorování

Autor článku: František Benda Základní prvky, ke kterým dorazí rozbor průběhu myšlení, jsou: pozorující, pozorované a pozorování. Každý, kdo si uvědomí sám sebe a rozhlédne se po okolí, se automaticky stává pozorovatelem, tedy pozorujícím. Nemusí chápat způsob, jakým k tomu dochází; stačí si uvědomit, že jím je.

Být pozorujícím by bylo zcela bezpředmětné pokud by nebylo co pozorovat. Ale ono je. Vše, co vstoupí do mysli buď prostřednictvím našich smyslů (oka, ucha atd.) nebo vnitřní činností mysli, lze považovat za pozorované.

Pozorování je pak ona činnost, která se rozvine mezi těmito dvěma. Na jeho průběhu, způsobu a kvalitě pak závisí následné poznání a další život pozorujícího, neboť to ho zařazuje do života v jeho prostředí.
Žádný z těchto tří faktorů nemá ustálenou a trvalou formu. Vše kolem se – někdy pomalu nebo naopak někdy velmi rychle – mění. Některé pozorované předměty nebo děje se téměř neposunou ani za celou délku lidského života, takže mohou být považovány za téměř neměnné. Proti nim stojí naopak jevy, které jsou buď skryté, nebo tak rychlé, že je lidské oko nestačí ani sledovat, takže se často musí vyzbrojit speciální aparaturou, aby do nich mohlo byť jen nahlédnout, natož je s úspěchem pozorovat.

Ani my pozorující, tj. subjekt, snažící se o poznání, nejsme neměnní, ačkoliv se za takové rádi považujeme. Mysl může být různě deformovaná, někdy v důsledku ochoření nebo vlivem v ní probíhajících emocí, jindy vlivem zkušeností, získaných během života. Nejen že nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, ale i ten břeh, na který se posléze z řeky vracíme, se mezitím změnil.

V důsledku změn obou stanovišť, tj. toho, ze kterého úsilí vychází, i toho, kam dopadá, ani výsledné pozorování nemůže být trvalého rázu. Je závislé jak na kvalitě vlastního průběhu, tak na řadě vnějších okolností. Pak ale už nejde o pouhé konstatování vlastností pozorovaných objektů, nýbrž o pozorování živého procesu, dýchajícího a neustále se měnícího jako každá živoucí bytost.
To, že si změny všech těchto tří činitelů uvědomujeme a můžeme je částečně i regulovat, vedlo k závěru, že musí ještě existovat činitel další, který stojí kdesi v pozadí a žádnými změnami neprochází, takže jako jediný je schopen objektivního posuzování. Bývá nazýván různě, např. Já nebo Tichý svědek a je považován za součást Nejvyššího ducha. Že se neprojevuje ve všech bytostech stejně a dokonce i u jedince se jeho činnost v průběhu života mění, je dáno tím, že jeho nevtíravá činnost je snadno překrývána nebo odsunována světskými, hmotnými zájmy, kterým je v praktickém životě dávána přednost.

Spolupráci těchto tří jmenovaných činitelů bývá věnována pozornost jmenovitě při zkoumání vlastností a chování okolního světa. Pak se zajímáme hlavně o pozorované. Stejnou péči ale můžeme zaměřit i na střední člen, tj. na pozorování. Na jeho kvalitě závisí dokonalost popisu pozorovaného. V disciplínách, zabývajících se studiem průběhu myšlení, je toto pozorování středem zájmu.

Pozorované se projevuje jako samostatný objekt, který nevyvíjí ani nejmenší snahu nechat se pozorovatelem poznat do všech důsledků. Proto také zcela poznán být nemůže. Většinou se – už z praktických důvodů – spokojujeme pouze s pochopením těch vlastností, které nás zaujmou zcela zjevně, které potřebujeme, nebo které se nám líbí. Pokud bychom chtěli poznat více, museli bychom se snažit uchopit pozorované ve všech jeho důsledcích, tj. i záporných, což je už ale trochu jiná disciplína než pouhé pozorování.
Pozorované se na pozorování nijak iniciativně nezúčastňuje, a to zvláště tehdy, je-li zdánlivě neměnné.

Strom sice např. změní svůj šat několikrát do roka, ale stále je to strom. Během času vzroste a postupně i zanikne, ale vyrostou stromy jiné, takže náplň slova „strom“ přetrvává. V mysli pak už není pouze ten jeden jediný strom, který stál na počátku, ale pouhý pojem stromu, který je dostatečně zástupný pro všechny jiné stromy, aby pro další uvažování vyhověl. Naše myšlení tak většinou nepracuje s konkrétními představami, vztahujícími se k jednomu jedinému předmětu, nýbrž s pojmy, které se nezabývají jednotlivostmi. Myšlení tak dostane možnost rozprostřít se po širším světě pojmů, ovšem za cenu ztráty přehledu o jejich detailech.
Les existuje pouze z dálky. Zblízka jsou to pouze stromy, kapradí, mech a kopřivy. Avšak vůni lesa pocítíme teprve uprostřed nich, nikoli zdálky nebo jejich popisem či představou. Je nutná bezprostřední přítomnost mezi detaily.

Tomu všemu nadřazené Já (jinak také někdy zvané Tichý svědek nebo i jinak) pouze nezúčastněně přihlíží, čekajíc, až mu bude dána příležitost zasahovat do průběhu pozorování poněkud důkladněji. Zcela nezúčastěný postoj to ovšem není, neboť dokáže ovlivnit celkové zaměření mysli utajenou touhou po duchovním prozření.

Nedokonalé uchopení pozorovaného nejen že nevede k jeho pochopení, ale naopak dojde k paradoxu: pozorované se zmocní pozorující mysli a zabarví ji svou emoční náplní natolik, že jí dokonce vnutí i svou vlastní podstatu, ovšem pouze v té míře, které emoční průchody je mysl ochotna nechat otevřené. Jedině při dokonalém zvládnutí situace dokáže být mysl nad věcí a zabarvit se nenechá.

Nejživější částí tohoto procesu je tedy zcela zřejmě část střední, tj. pozorování. To je možné nasměrovat zcela konkrétně, podle toho, která část pozorovaného nás přednostně zajímá. Pokud se jedná o zastavení myšlenek, jsme zde na správné adrese. Platí-li že „jóga je zastavení změn mysli“, pak k tomuto zastavení musí dojít právě na tomto místě. Při snaze o usebrání je tedy záhodno kontrolovat jmenovitě tuto živou část a vyloučit z ní jakýkoliv pokus o její rozšíření, a to i v případě, že by se jednalo o důležitý metodický nebo duchovní záměr.

Při meditačním sezení se navíc vytváří taková situace, že tělo se zcela zklidní a jeho poloha je volena tak, aby zrak dopadal do míst, která nejsou pestrá nebo pohyblivá, takže nevyvolávají v mysli ani minimální odezvu. Myšlení se tak dostane do stavu bez vnitřní náplně, ve kterém se neuplatňují žádné z dříve získaných koncepcí. Pak opravdu stačí pouze hlídat onen prostor, ve kterém pozorování probíhá.
Aby do něj navzdory pečlivému sledování přece jen nějaká myšlenka nepronikla (k čemuž ostatně může dojít velice snadno), lze použít zástupného procesu, kterým je vyplnění tohoto citlivého prostoru předem vybraným neškodným mediem. Tím může být modlitba, mantra nebo trvalé opakování (džapa) některé představy. N

a výběru zdá se příliš nezáleží, ale duchovní zaměření mají přednost. To proto, že podporují další rozvoj myšlenky do duchovního prostředí. Jinak by se duchovní hrdinové rekrutovali z té většiny obyvatelstva, jejíž myšlenky se trvale nebo alespoň převážně pohybují v oblasti tělesných rozkoší, peněz či kariéry. To by pak bylo svatých!

Tento princip byl poznán už dávno a našel své vyjádření v pohádkovém popisu upisování se ďáblu krví za příslib úspěchu v některé z těchto žádoucích oblastí. Krev zde představovala medium, které je nositelem života a proniká tedy do všech oblastí lidského projevu. Kam jinam by pak mysl neustále směřovala?
Duchovně zapálení dělají tedy vlastně něco podobného, jenomže na vyšší, světlé, duši nepoškozující úrovni. Prostě se upsali jinému Bohu.

Autor: František Benda, Foto: Internet