Důchodce a duchovní život – Směřování

Autor článku: František Benda V převážné většině náboženství lze nalézt výzvy k odpoutávání se od světa, ke skromnosti, pokoře, k co největší jednoduchosti. Jakkoli jsou to mravní hodnoty všeobecně uznávané, běžně se setkáváme s tím, že tyto normy jsou bezohledně dalekosáhle překračovány.

To ovšem vede spíš k všeobecnému rozčarování než k nějaké zářivé naději do budoucna. Z toho vyplývá, že osvětová práce je jedna z nejnevděčnějších. Jakmile se podaří jednu vrstvu trochu vzdělat, doroste další a může se začít nanovo.

Ta nejhlubší náboženství (a kterépak si samo o sobě nemyslí, že takové není?) pak jdou ještě dále: na cestě ve svém odříkání dospívají až k pojmu naprosté nicoty. Ta měla být na samém počátku, a teprve z ní všechno postupně vzniklo. Však i Bible začíná podobným způsobem. Z nicoty vznikl zárodek života; ten se dravě rozrostl a důsledky jeho rozvoje pozorujeme – nikoli bez znepokojení – všude kolem sebe. Jakýsi vnitřní tah zpět k původnímu klidu v něm ale přetrvává a jakkoli většinou přehlížen a zanedbáván, občas propuká s překvapivou silou.

Tak vzniká paradox. Při usilovném a nepřetržitém vzdávání se tzv. světských vazeb (kam lze ovšem zařadit vlastně cokoli) se dospěje k naprosté hlubině nečinnosti, ze které zcela zjevně není úniku. Kdo by si při tom nevybavil černou díru astronomů?

Takovéto abstraktní uvažování se ovšem málo slučuje s nezbytnou denní praxí. Ani do sebe uzavřené introverty, stranící se všeobecného úsilí o stále větší, vyšší a výnosnější úspěchy, vidina hluboké nečinnosti příliš neláká. Nezúčastnit se obecného běsnění, to ano, ale vzdát se naprosto všeho – proč?
Otázka všezahrnujícího klidu tak není zcela zavrhovaná, spíš je pouze odsunuta někam mimo střed zájmu. Tam není nikterak sama. Podobných námětů je více; máme o ně sice jakýsi zájem, ale momentálně se nám jaksi nehodí ani na ně příliš myslet, natož je řešit.

Nemusí se právě jednat o zaníceného člena některé náboženské skupiny; stačí se podívat na běžného občana, který už při minimu životních zkušeností dojde k závěru, že v tom životě to není jen tak jednoduché, že by se občas vyplatilo popřemýšlet o způsobech jak jej vylepšit. Mechanismů na usnadnění monotónní práce a pomocných služeb poskytuje současný stav společnosti sdostatek – stačí po nich jen sáhnout. O etické nebo duchovní vylepšení se ovšem musí postarat každý sám, a to vlastním zájmem a prokázanou pílí. I k tomu se ale nabízí řada pomocných prostředků, byť nejsou tak snadno dosažitelné jako např. koupit si mlýnek na kávu nebo odnést šaty do čistírny.

Ti, kteří o to stojí, vyhledají si živé, tištěné nebo nahrané slovo. Těm, kteří mají k takové iniciativě daleko, se napomáhá různými výzvami a připomínkami ve sdělovacích prostředcích. Buď přímo zacílenými výzvami a návody, nebo kladením jakýchsi vábniček či návnad, s předpokladem, že přece jen někoho osloví a on se už bude dál starat sám.

Tím že někdo v dobrém slova smyslu podlehne vábení nebo dokonce nutkání, ještě není ani zdaleka vyhráno. Návodů jak postupovat se nabízí nepřeberné množství, ale vážný zájemce může – ne bez překvapení – záhy zjistit, že se mu ani jeden z nich nehodí. To proto, že jsou buď příliš obecné, nebo také proto, že různí autoři vlastně popisují a zevšeobecňují svůj vlastní, zvláštní postup, který pak ovšem může být pouze ojedinělý.

Pak je nutno se spolehnout pouze na onen vnitřní hlas, sice tichý, zato však vytrvalý, který je možná někdy vzrušujícími peripetiemi přehlušen, ale znovu se bezpečně ozve. Nepodává přímé návody, pouze probouzí a povzbuzuje.

Není proto třeba propadat beznaději, jestliže se někdy cíl schová za neprůhlednou překážkou. Ani v přírodě není často možno jít přímo po vytčené trase. Stačí dodržovat azimut, pravidelně jej ověřovat a vždy znovu se k něm vracet. Skálu je nutno obejít, kvůli přechodu přes řeku si třeba zajít na stranou ležící most a než se prodírat neprostupnou houštinou, raději se jí vyhnout.
Cesta se pak nepodobá úprku po vyhlazené dálnici jako spíš putování neznámým terénem, kde je nutno řešit každý krok případ od případu.

Může si pak někdo zde stěžovat na nudu?

Autor: František Benda, Foto: Internet