Když se ženy domluví 26

Autor článku: Irena Fuchsová ŠTRŮDL. Je příjemné nedělní odpoledne, venku ošklivo, štrúdl voní na stole, Bobo spí v obýváku, hraje mu k tomu televize, já uklízím kuchyň a těším se, jak za chvíli zasednu k počítači. Připravím si otázky k rozhovoru s hercem, se kterým se mám po neděli sejít a pak zkusím napsat další povídku pro Jahůdku, což je erotický časopis, v jehož redakci pracuju.

Spokojeně jsem naposledy přetřela utěrkou linku. Zasednu k počítači a nevstanu, leda až půjdu před zprávami s Anetkou před barák, aby se vyčůrala.
V televizi se právě ptali herečky a zpěvačky Hedy, princezny Hedy, jak se jí před padesáti lety začalo říkat, jestli je pravda, že její největší koníček je vaření. Nečekám na odpověď a s patřičnou grimasou odpovídám za ni.

„Vaření? Ale kdepak. Jak jste na to přišli? Můj největší koníček je píchání.“
Panečku, kdyby takhle odpověděla, tak je slavná dalších padesát let! Co, padesát let? Je slavná na věky, protože tohle ještě nikdy nikdo neřekl, tohle…
„Věruško?! Co jsem to slyšel?“

Bobo nelenil a vstal. Svým třetím uchem mě uslyšel i ve spánku a vytáhlo ho to za mnou, jako to přitáhne Anetku k misce s čerstvým uvařeným masíčkem.
„Věruško! Tos řekla schválně, viď? Kvůli mně?“
Ach, Bobo, na tebe jsem ani nevzdechla, pomyslela jsem si a vzápětí se mi při pohledu na jeho vyboulené slipy protočily panenky. To mu to nestačilo ráno? Už chce zase!?

V téhle domácnosti člověk fakt nemůže pracovat nahlas! Tiše sedět u počítače, to ano. A vlastně i u počítače si musím dávat pozor, aby Bobo nestál náhodou za mnou, protože to se mi už několikrát nevyplatilo, a místo abych doháněla redakční resty, skončili jsme v posteli!
No já vím, kdybych byla Bobo a viděla svou manželku, jak mastí do počítače erotickou povídku, tak ji asi taky přefiknu! Ale zrovna teď jsem si mohla dát pozor! Jak jsem mohla udělat tu blbost a říct, že největším koníčkem princezny Hedy je…

Jako bych nevěděla, že se Bobo vzruší při každém mém silnějším slově, protože taková slova běžně nepoužívám.
Ale to víte, když připravuju rozhovory pro časopis, který se do kostela nenosí, nebo když mám v hlavě námět na erotickou povídku, tak se prostě musím psychicky připravit! Musím odhodit zábrany a říct, co mě napadne, padni komu padni…
„Bobo…“

Když jsem viděla, že mu slipy ještě o kousek povyrostly, rozhodila jsem bezmocně ruce. Já se tomu asi opravdu nevyhnu!
„Cos to říkala o Hedě?“
Prošel těsně kolem mě k oknu a zatáhl žaluzie. Vzdychla jsem, což Bobo pochopil jako „dechové tlumení“ mých vášní.
„Řekla jsem, že její největší koníček je píchání.“
„Ale Věruško! Jak tohle o ní můžeš říct? A tvůj koníček? Řekni, co je tvůj největší koníček!“
Kdybych ti to řekla, Bobo, ztratíš veškeré sexuální ideály, které o mně máš, pomyslela jsem si s úsměvem.
Také se usmál a rukama začal hledat mé tělo- když totiž zatáhl žaluzie, byla v kuchyni skoro tma.
„Řekni, Věruško! Co máš nejradši ty? Řekni… řekni…“ Horkým dechem žadonil, ale já na jeho otázku odpověděla radši v duchu.
l) Bramborový salát a řízek.
2) Vylidněný byt.
3) Jakoukoli knihu od Ireny Fuchsové.
Tyhle tři věci mohu mít jednotlivě, ale když mě potká štěstí a sejdou se najednou všechny tři… ježiši, když je mám všechny dohromady, tak… tak to je… to je…
„Nádherný!“
„To jsem rád, že se ti líbí!“

Bobo mě objal a já teprve teď ucítila, že svírám v ruce něco tvrdýho. Ani jsem se nemusela dívat, co to je. Během své duševní onanie nad tím, co mám nejradši, si Bobo stáhl slipy a strčil mi do ruky svého Bubu.
„Věruško… už čeká… Bubu čeká… čeká… Bububububu… Věruško, bojíš se? Řekni, čeho se bojíš nejvíc?“
Fakt, nebýt to můj muž, řekla bych, že se mě snaží přefiknout infantilní idiot! Co mám na takovou stupiditu odpovědět? Naštěstí mě zachránila má erotická fantazie.
„Bobo… ty přece víš, čeho se bojím nejvíc… bojím se, aby tvůj Bubu nebyl moc velkej! Napomeň ho trochu, klacka!“

Kdepak, já fakt nevím, jak může být autorka erotických povídek tak blbá. Sotva jsem to dořekla, Bubu zvětšil svůj objem, Bobo mi rychle sroloval kalhotky a sukni ke kolenům, pak mě chytil, donesl ke stolu a láskyplně mě na něj položil. Těsně vedle štrúdlu.
„Řekni, co máš nejradši, Věruško?“

Tak já ti to tedy řeknu, když už jsem to takhle vymňoukla a ty to chceš mermomocí slyšet!
„Nejradši mám píchání, Bobo! Píchání s tebou,“ upřesnila jsem rychle, protože jsem konverzaci na toto téma nechtěla protahovat.
Bobo si mě přitáhl za zadeček na kraj stolu, Bubu mě několikrát pročísl a pak do mě lehce pronikl. Moje myšlenky se rychle přizpůsobily jeho rytmu.
„Truhlář… co… co… dělal… tenhle stůl… jejejejejejeje… je náš… známý… jednou… u…u… u nás byl… a uculoval se… když… když… se nás… ptal… jak… jak nám… stůl… vyho… vyho… vyhovuje! Ti dva… do… do… dodododo… dobytkové… se… určitě… domlu… domlu… domlu… domlu… domlu… domlu… domlu…“
Začala jsem mít před očima růžově zelenou mlhu.
„Ne… nejde to… přemýšlet… souvisle… Bobo… když… se… do toho… dá… dá… dá… dá… do toho dááááá… do toho dáááá… do toho dáááá… Štrúdl! Proboha, neležím na něm?“

A to byla moje poslední souvislá myšlenka. Bobo a Bubu se rozpáradili tak, že jsem přestala přemýšlet nejenom o tom, jestli ležím vedle štrúdlu nebo na něm…
„Bobo! Bobo! Bobo!“
Strop na mě padal, stůl mě vynášel vzhůru, byla jsem přišpendlený motýlek, kterému se doprostřed těla zaráží sladká vývrtka jménem Bubu. Naposledy jsem hlesla a strop na mě spadl…
Pak jsem nám udělala čaj, a když se Bobo s mísou štrúdlu, který zázrakem přežil bez úhony, rozvalil u televize, sedla jsem si konečně k počítači.

O herci jsem toho věděla dost a dát dohromady otázky k rozhovoru pro Jahůdku, byla hračka. Napsala jsem, co jsem potřebovala, vytiskla to, a pak jsem se konečně chtěla pustit do povídky.
Měla být o ženě, která má starého muže a mladého milence. Mladá žena ovšem netuší, že její muž jí toho mladého platí. Napsala jsem název „Sex za tisíc“ a rozjela se.
Byly čtyři hodiny a Anetka přešlapovala u dveří. Její panička ji okřikla. Chtěla s ní jít ven až kvečeru, to chodí venčit svého jezevčíka i on…

Dál jsem nepokračovala, protože jsem ucítila, že Bobo stojí za mnou.
„Věruško, právě jsem dočetl poslední Jahůdku. Ta tvoje povídka je dobrá…“
Začal mi masírovat ramena.
„Pojď se na něco podívat…“
Nerada jsem vstala, protože hlavou jsem už byla zalezlá v počítači, ale na druhou stranu, co mi to udělá, když se na to něco půjdu podívat. Je neděle, venku prší a Bobo se nudí.

Šla jsem za ním do pokoje a ve dveřích jsem strnula.
V pokoji byly zatažené závěsy a na stěně svítila lampička. Chyběl stolek, který normálně stojí před gaučem a místo něho tam stála dvě křesla. Vypadalo to jako ve vlaku! Proboha! Bylo to kupé!
„Věruško! Nastupovááát!“
Bobo mi svým řevem potvrdil, že hádám správně. Protočily se mi panenky, dneska už podruhé. To se mi snad zdá!
V poslední Jahůdce jsem totiž měla kromě rozhovoru s Alanem Michlou i povídku Tunel. O dívce, která má milence, jistého Novotného, o kterém teprve při náhodném setkání ve vlaku zjistí, že je ženatý, i když jí tvrdí celý rok opak. A protože v tom kupé je s nimi i jeho manželka, dívka si počká, až vlak vjede do tunelu a pak…

Pak? Vím já, co se v té tmě opravdu stalo? To jsem nechala na čtenáři. Dívka sice potom jeho manželce řekla, že ji ten její úchyl ve tmě tunelu brutálně přinutil k orálnímu sexu, ale znáte podvedené a tudíž naštvané holky! Bůhví, jak to všechno bylo.
„Ááá!“
Hrůzou jsem zaječela, protože teprve teď jsem si všimla monstra na gauči! Co to je, proboha?! Seděla tam ženská v mém kabátu a s mým kloboukem na hlavě! Bobo si vedle monstra spokojeně sedl a ukázal na křeslo proti sobě.
„Věruško! Rychle! Sedni si! Za chvíli je tunel! Já jsem Novotný! A tohle…“ Ukázal na monstrum vedle sebe a zaculil se. „To je Novotná. Moje žena. Divíš se, že jsem jí zahejbal s tou vynalézavou a originální dívkou? A ta vynalézavá a originální dívka jsi ty! Sedni si proti mně! Prosím tě! Přesně jako v té tvé povídce! Tak dělej! Sedni si, Věruško! Už bude tunel!“

Neměla jsem sílu na odpor a tak jsem si sedla. Proboha, on si vzal dokonce kalhoty! Vzdal se svého nedělního oblečení! Sundal pohodlné slipy! Tak to mu nemůžu zkazit radost, hračičkovi, když se takhle obětoval! Kterou že to mám hrát? Novotnou? Ne, Novotnou ne. Tu druhou.
Vyděsila jsem se podruhé. Tu druhou?! Ale to už Bobo ukázal palcem na monstrum po své levici.
„Stará spí! Neboj se, všechno je, jak jsi napsala!“ Pak vítězně zahoukal. „Věruško! Připrav se! Vjíždíme do tunelu!“

Vyskočil, zhasnul lampičku, žuchl zpátky do křesla a už jsme byli v tunelu…
V půl sedmé jsem dopsala povídku o starém chlápkovi, který platí milence své mladé ženě.
„Bobo, pojď si něco přečíst!“
„Nová povídka do Jahůdky?“
„Ano!“
„Tak to si přečtu rád!“
Když natahoval ruku po povídce, zkoumavě se na mě podíval.
„Věruško, ale dneska už ode mě nic nečekej!“
„Ne? Ale to je škoda…“
Zklamaně jsem se pohladila od ňader k bokům.
„Já bych ještě… docela… ještě jednou…“
„Počtvrté?!“
Bobo se upřímně vyděsil a já se podivila.
„No a? Při psaní jsem se nějak rozrušila…“
Bobo těžce vzdychl. Já také.
„Co se dá dělat. Jestli máš problémy mě uspokojit, Bobo, přečti si tu novou povídku. Třeba tam najdeš radu, co máš dělat, když své ženě nestačíš.“
Tak. Já ti dám, Věruško, připrav se, vjíždíme do tunelu!

Vítězně jsem kolem něho prošla, vzala vodítko, zavolala na Anetku a šly jsme se projít.
Když jsme se za půl hodiny vrátily, první, čeho jsem si všimla, byla pětistovka položená na mých pantoflích. Vedle ležel lístek.
Věruško, domluvil jsem ti to s mladým Moravcem ze sedmého patra. Je sám doma a říkal, že mu stačí pěti kilo. Můžeš za ním jít hned. Zvoň třikrát. Dvakrát po sobě. Crr crr crr! Crr crr crr! P. S. Myslím, že na Zlatíčka budeš doma. Tvůj milující Bobo.
Umyla jsem Anetku a šla si sednout vedle něho ke zprávám. Podíval se na mě.
„Ty nepůjdeš k Moravcovi? Je to sice počítačový šílenec, ale je mladý! Domluvil jsem ti to. Kluk na těch pět stovek čeká! Říkal, že si za ně koupí měsíční jízdenku do školy! Opravdu tam nejdeš?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nejdu. Chodím k němu každý čtvrtek, když jsi na kuželkách. A zadarmo.“
Natáhla jsem k němu ruku s pětistovkou, ale Bobo si ji nevzal.
„Nech si ji, Věruško. Dneska si ji zasloužíš. Dneska ses překonávala.“
„Jóó?“ Potěšeně jsem se usmála. „To jsem ráda, že ti můj štrúdl chutnal, Bobo…“
Pak jsme se dívali na zprávy a mě napadlo, že kdyby všichni prožili takovou krásnou neděli jako my dva, nemusely by být na světě války…

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz