Když se ženy domluví 27

Autor článku: Irena Fuchsová JANIČKA. Mohl jsem nastoupit do jiného vagonu, mohl jsem dokonce jet jiným vlakem, ale já si vybral právě tenhle vlak a tenhle vagon. Prošel jsem ho skoro celý a na konci jsem se zarazil u kupé, kde seděli dva muži a Ona.

Každému se líbí jiné ženy.
Mně se líbí přírodní blondýnky s průhlednou, nádhernou pletí. Skoro hubené, s dlouhýma nohama, oblečené s odvážnou elegancí, pěstěné, inteligentní, s pronikavým pohledem a smyslnými ústy…
Přesně taková žena seděla v kupé a četla si.

Zarazil jsem se jako jezevčík, který si chce očuchat svoje místečko a nehne se, dokud to neudělá. Otevřel jsem dveře a zeptal se, jestli je tam volno. Oba muži luštili křížovky a sotva kývli, ona zvedla oči, přehodila si nohu přes nohu a nádherným, sametovým hlasem promluvila.
„Samozřejmě.“ A zase pokračovala ve čtení.

Sedl jsem si naproti a začal číst noviny. Záměrně jsem si jí nevšímal. Dost času, až se rozjedeme. Všiml jsem si, že měla boty kvůli pohodlí trochu vyzuté, a i když bylo vedro na koupání, měla punčochy. Je elegantní, ale nepřehání to. Co četla, nebylo vidět, protože měla knihu v obalu. I to se mi líbilo. Je sice pravda, že se říká, řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi člověk, ale proč bych měl cizím lidem ve vlaku říkat, jaký jsem člověk? Co je komu po tom?

Rozjeli jsme se. Ti dva, co luštili křížovky, byli blbci. Seděli u okna, jeden vedle ní, druhý vedle mě. Teď luštil už jenom jeden a toho druhého se pořád na něco ptal.
„Fando… hehehe… erotická pomůcka osamělé ženy… hehehe…“
„Pst! Oldo, nekřič!“ Napomenul ho Fanda, pravděpodobně s ohledem na Ni.
„Na kolik je ta pomůcka,“ zašeptal po chvíli a Olda začal počítat.
„Tři… šest… na osm!“

Fanda chvíli přemýšlel, pak se k němu naklonil a diskrétně zašeptal.
„To je přece… ten… no… robertek!“
Olda se sklonil nad křížovku a já si teprve teď uvědomil, co je to za časopis. Nei-Report.
„Počkej… počkej… jo! Vychází to! B a T tady je! Jasně, Fando! Je to robertek!“
Ona zvedla od knihy oči v sloup. Musel jsem se zasmát. Potichu, jenom pro sebe, ale asi mě zaslechla, protože oči znovu zvedla, ale tentokrát je zabodla do mé smějící se tváře. Blesklo mezi námi krátké spojení. Znáte to, ne? Cukl jí ve tváři stejný úsměv jako mně. I já zvedl oči v sloup a ona stejný pohyb zopakovala ještě jednou. A pak už definitivně sklonila oči ke čtení.
A já si v tu chvíli přísahal, že tuhle ženu nenechám vystoupit z vlaku jen tak. Aby odešla a já nevěděl, kdo to je? To tedy ne!

Silně jsem po ní zatoužil a nazvěte si to třeba primitivním pudem. Je mi to fuk! Stal jsem se primitivem. No a co? Toužil jsem se milovat s cizí ženou.
Ta představa mě zadýchala. Hltal jsem ji pohledem a nemohl se nabažit její dokonalosti. Byla bez chyby.
„Vole, cos mi to nakecal?! Ten robertek mi nevychází!“
Olda nečekaně zařval na celé kupé, až jsme sebou oba trhli. Ona zavřela knihu a dala ji do kabelky. Fanda se po nás omluvně podíval a pak se sklonil nad křížovku.
Složil jsem noviny a zadíval se na ni. Čas dozrál! Za deset minut bude první zastávka.

Olda s Fandou pročítali hesla kolem erotické pomůcky osamělé ženy, ale robertek se jim tam prostě nehodil. Když jejich debata začala být víc než stupidní, zpražila je moje kráska pohledem a celým kupé se rozlehl její nádherný, sametový hlas.
„Vibrátor, ty blbe!“
Olda i Fanda strnuli. Zůstali na ni vytřeštěně koukat, ale ona se na ně usmála a pokývla hlavou. Je to tak, jak jsem řekla, pánové! Sedí to! Všechno! Vibrátor i blb!
První se vzpamatoval Fanda.
„Děkujeme, slečno! Zkus to, Oldo! Vibrátor!“

Za chvíli jí poděkoval i Olda. Pokynula hlavou jako královna a začala se dívat z okna. Nespouštěl jsem z ní oči a ona to moc dobře věděla. Občas po mně přelétla jakoby náhodou pohledem, a bylo na ní vidět, že jí můj obdivný pohled není nepříjemný…
Ti dva blbci se začali rozčilovat.
„Sazba na pět! Vole, co je sazba na pět? To jsem v životě neslyšel!“ Olda praštil Nei- Reportem o sedadlo,

Fanda ho sebral, praštil s ním také a pak začal přemýšlet.
„Sazba… to bude určitě něco sprostýho! Je to přece v Nei- Reportu, ne?“
Oba přemýšleli. Ona se zavrtěla na sedadle, trochu se na mě usmála, a když debata o sazbě stále trvala, nadechla se a její nádherný, sametový hlas pohladil ty dva podruhé.
„Sazba na pět je tarif, ty blbe.“
Situace se opakovala, hoši poděkovali a já si byl víc než jistý jedinou věcí. Tu holku chci!
Z vlaku jsme vystoupili společně.

Svatbu jsme měli za dva měsíce.
Byl jsem nejšťastnější chlap na světě.
Třetí den po svatbě jsem Janičce udělal k snídani čaj a sobě také. Když přišla z koupelny a zjistila, že má čaj místo kakaa, na které měla chuť, což jsem samozřejmě netušil, pohladila mě nádherným, sametovým hlasem, který měl na mě stejné účinky, jako má hárající fenka na psa.
„Proč jsi mi neudělal kakao, ty blbe?“
Nepřišlo mi to vtipné, a tak jsem se nezasmál. Ale pozor! Janička se také nezasmála a mně došlo, že to myslí vážně.
„Proč jsi mi neudělal kakao, ty blbe?“

Má pravdu. Proč jsem jí udělal čaj? Proč jsem se nezeptal, na co má chuť? Byla to trapná situace a tak jsem se jí omluvil a slíbil, že se příště zeptám.
Odpoledne jsem koupil v předprodeji lístky do kina, a když jsem jí telefonoval do práce, její nádherně sametová odpověď nezněla spokojeně.
„Ale já chci jít dneska do divadla, ty blbe! Na komedii s Nárožným, do Činoheráku!“

Sakra! Udělal jsem stejnou chybu jako ráno! Měla pravdu! Proč jsem se nejdřív nezeptal? Omluvil jsem se jí a bylo mi úplně jedno, že všichni její kolegové slyšeli, jak mi řekla. Zasluhoval jsem si to!
Běžel jsem lístky do kina vrátit a večer jsme šli do divadla.
A tak bych mohl pokračovat, ale bylo by to zbytečné.
Janička je chudinka, protože až po svatbě objevila, co jsem netušil třicet let. A nejenom já, netušili to mí nejbližší, mí přátelé, můj zaměstnavatel, můj zubař, mí sousedé, mí bývalí spolužáci- netušil to nikdo, kdo mě do té doby poznal.
Objevila to Janička a dokázala to nádherně a sametově pojmenovat.
Jsem blb.

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz