Když se ženy domluví 28

Autor článku: Irena Fuchsová VĚTVE. Les byl provoněný podzimním sluncem, které už moc nehřálo, ale zato rozehrálo stromy všemi barvami. Jitka si spokojeně odfoukla pramen tizianových, nádherně lesklých vlasů z čela a nacpala poslední větev do tašky.

Taky jsem si mohla vzít ruksak, napadlo ji při pohledu na tašku plnou roští. Takhle vypadám jako baba z Perníkové chaloupky! Ale pak nad tím jak vypadá, mávla rukou.
Před měsícem se rozešla s přítelem, se kterým se ještě zdaleka rozejít nechtěla, a dost ji to vzalo. Co ten blbeček chtěl? A teď ještě tohle! Kdyby se s ní nerozešel, mohl ji do lesa pro ty pitomý větve dovézt autem! Ale to ne! On se musel rozejít!

Vyšla z lesa, a protože z dálky viděla přijíždět autobus, rozeběhla se k zastávce. Běželo se jí blbě, protože jí taška překážela a do autobusu nastoupila celá červená, rozcuchaná a zpocená. A aby toho ještě nebylo dost, ta blbá taška se rozsypala!

Nějaký plešatec jí větve pomohl sesbírat a pak tašku nesl k místu, kde seděl. Tak to tedy ne, chlapečku, vzbouřila se Jitka. Nikdo se mnou už nebude manipulovat. Dost bylo manipulantů!
Vzpomněla si na blbečka, co se s ní rozešel, protože se mu nelíbilo, že ho nechtěla poslouchat, dostala vztek, vytrhla plešounovi tašku z ruky a šla si sednout dozadu.
Všimla si, že si ji chlapi v autobuse prohlížejí, ale zrovna dneska jí to bylo srdečně jedno. Hlavně, že má větve.

Plešatec, docela sympatický, sportovní typ, se po ní nenápadně nápadně točil. Hergot, to je kus ženský, myslel si. A na co asi má ty větve? Jak mi rvala tašku z ruky, člověk by pomalu čekal, že mě zmlátí! Zatetelil se. A to by bylo, panečku, to by bylo! Ta jedna větev byla obzvlášť pěkná, tou kdyby mě majzla přes zadek…

Třeba má salon, kde se tyhle věci dělají! Vobčas o tom někde píšou a píšou o tom tak dobře, že člověk má chuť se do nějakýho takovýho salonu podívat a vyzkoušet si to! Na tom přece není nic špatnýho, nechat si dát na zadek! Táta se mě něco natlouk a vo mámě ani nemluvím!
Plešatec si představoval Jitku, jak stojí v koženém, černém oblečku a řeže ho větvema, které vyčuhovaly z tašky. Jitka si jeho pohledů všimla, ale vodvázaná z nich nebyla. Oddychla si, když konečně vystoupila.

Usmíval se na ni z okna pomalu se rozjíždějícího autobusu, ale Jitka se schválně dívala jinam.
Znáte to. Když se na ženskou vykašle chlap…
Tramvaj jela za chvíli, ale byla dost narvaná a Jitka zase dostala vztek na blbečka, který se s ní rozešel, a který ji mohl do lesa vzít autem. Zpátky by byli za dvacet minut! Místo toho se musí s pitomejma větvema vláčet autobusem a teď ještě tramvají, která je plná úchylů…
A jako když to přivolá! Nebyla v tramvaji ani deset vteřin a nalepil se na ni vopruz v šedivém obleku, a když už pomalu cítila jeho vyoperovaný slepý střevo na svém zadku, otočila se a vrazila mezi něj a sebe tašku.

Tak a máš to! Mačkej se na větve, třeba se uděláš dřív, než kdyby ses mačkal na mě!
Chlap se nakrknul.
„Hele, zrzko, co ti na mně vadí? Nejseš náhodou úchylná?“
To neměl Jitce říkat! A zrovna dneska!
„A to jako proč bych měla bejt já úchylná, mladej? Stačí, že seš prasečí úchyl ty!“
Jitka zvýšila hlas a tramvaj pozornost.

Chlápkovi to nevadilo, naopak. To Jitku utvrdilo v tom, že je vopravdu úchyl a koukla po tašce, která větev půjde vytáhnout, aby ji vo něj přerazila. Úchyl se tetelil z nečekané pozornosti tramvaje a stejně jako Jitka, i on promluvil hlasitě.
„Hele, na co máš ty větve, zrzko? Kam si je vrážíš, co? Asi nemáš chlapa, viď? Divil bych se, kdybys měla!“

V tu chvíli Jitka vypěnila, jako už dlouho ne.
„Ty dobytku, co si vo sobě myslíš? Ty kreténe?! Já bych mohla bejt tvoje máma, i když na to nevypadám, protože vypadám takhle hezky, jak vypadám! Co si to dovoluješ? Mačkáš se na mě celou dobu! Mám tvoje smradlavý slipy votisklý na kabátě! Budu ho muset dát do čistírny, protože bude vod tebe tutově celej ulepenej! A když mezi nás strčím větve, abych kabát aspoň trochu zachránila, tak ty mi budeš říkat, kam si je vrážím? Vrazím je do tebe, ty
tramvajáckej, úchylnej…“

Protože honem nevěděla, jak ho co nejvýstižněji pojmenovat, vytáhla z tašky jednu krátkou silnou větev a praštila úchyla po hlavě. Větev byla suchá a nárazem se přerazila. Úchyl se chytil za hlavu, posypanou suchou kůrou a tramvaj se rozdělila na několik skupin.
Ženy se tvářily uznale a některé dokonce Jitce zatleskaly. Někteří muži vyli smíchy, jiní se snažili strčit Jitce své navštívenky a několik svalovců obklopilo úchyla a nezacházelo s ním příliš jemně.

Na příští stanici byl nemilosrdně vyhozen z tramvaje. Jitka už dávno pochopila, s kým tramvaj sympatizuje a tak se na své zastánce zářivě usmála.
Pomalu se uklidňovala. Když se připravovala, že bude vystupovat, přišel k ní docela sympatický kluk a nabídl se, že jí s taškou pomůže. Odbyla ho.
„Nechci. Takovejch by bylo.“ Mladík se zaculil.
„Mě se nezbavíte. Narazil jsem na zlato a nedám si pokoj, dokud to zlato nebude moje! Tak mi dejte tu tašku a já vám ji odnesu, kam chcete!“
Jitka zakroutila hlavou. To se mi snad zdá, pomyslela si. Co já ještě zažiju, než se dostanu s těma větvema do divadla!
„Jaký zlato?“ Vykulila oči na mladíka. „Co to melete? Nejdřív úchyl a teď zlatokop!“

Ale to už tramvaj zastavila a Jitka i mladík vystoupili.
Cestujícím, které tramvaj vezla dál, bylo líto, že už se na ni nemohou dívat, protože teď, když se uklidnila, zářila, jako by si všechno slunce a barvy lesa vezla v sobě, ve vlasech, v očích, v úsměvu.
Ano! Jitka zářila! Měla pocit, že se přes tramvajáckýho úchyla vypořádala s blbečkem, co se na ni před měsícem vykašlal a vyzařovala takovou podzimní pohodu, provoněnou lesem, že to tady, kousek od Václaváku, muselo každého bouchnout do očí.

Tramvaj odjela a Jitka se vydala ke Smečkám.
„Já vás prostě z očí nepustím a hotovo,“ rozhodl se nahlas mladík a srovnal s ní krok. Jitka se ušklíbla.
„Víte, kolik mi je, mladej?“
Mladík se zaculil.
„Jsem mladej, já vím. Vy jste určitě aspoň o deset let starší než já, ale mně to vůbec nevadí, protože miluju zralé ženy. Kam nesete to roští?“
„Budem upalovat Kamila,“ odpověděla mechanicky Jitka a mladý muž se pobaveně usmál. Bylo mu jasné, že tuhle zvláštní ženskou neopustí, dokud nezjistí, kde bydlí nebo kde pracuje.
Jitka zašla do ulice Ve Smečkách. Taška začala být těžká. Mladík si toho okamžitě všiml a chtěl jí pomoct,

Jitka ucukla, nadechla se a mladík ji zarazil.
„Proboha, já vás tady přece nebudu znásilňovat! Chci vám jenom pomoct s taškou! A kdybyste se na chvíli zastavila, rád bych se vám představil!“
A tak se Jitka zastavila a koukala na vysokého blonďáka a poslouchala, co říká. Jak se jmenuje, kolik mu je, kde bydlí, co dělá, že je rozvedený, děti nemá, a pak mu skočila do řeči.
„Hele, mě váš životopis opravdu, ale opravdu nezajímá! Nechtěl byste už náhodou zmlknout? A nemyslete si, že já vám budu o sobě něco povídat! Z toho jsem vyrostla! Nic vám neřeknu! A dejte mi pokoj! Musím do práce!“

Stáli před Činoherním klubem. Mladík překvapeně ukázal na skříňku s fotografiemi herců.
„Vy pracujete v Činoheráku?“
Jitka přikývla.
„Jako rekvizitářka.“
Když ukázal na větve, zašklebila se.
„Jo, ty pitomý větve potřebujeme do hry, co teď zkoušíme. Režisér si pořád něco vymýšlí a tři dny před premiérou si vymyslel, že upálíme Kamila Halbicha!“
„Nemohla byste mi aspoň říct svoje jméno?“

Jitka mu sice řekla, jak se jmenuje, ale hned mu sdělila, že se s ní před měsícem rozešel jeden blbeček a že netouží po dalším blbečkovi, který se s ní rozejde za pár tejdnů taky, a ať už jí dá laskavě pokoj, protože za chvíli začíná první hlavní zkouška a ona ještě nemá připravený rekvizity!
Hodila zrzavými vlasy, prošla kolem pokladny a zmizela po schodech do Činoheráku.
Mladík chvíli postával před divadlem, potom vešel do průchodu a na něco se zeptal paní pokladní. Za chvíli šel spokojeně k Václaváku, u prvního stánku koupil nádhernou kytici a do divadla se vrátil.

Paní pokladní od něho kytku vzala, zamkla pokladnu, a šla za Jitkou do rekvizitárny. Když se za chvíli vrátila, mladík si koupil na druhý den lístek k stání, protože jiné lístky už nebyly, a celé představení proseděl u šatny a pozoroval Jitku, která připravovala rekvizity a občas se na něho dokonce usmála.
Včerejší kytka byla totiž nádherná!
Po představení jí pomohl sklidit rekvizity a pak ji pozval na večeři. Druhý den za ní zase přišel do divadla a třetí den se šla Jitka podívat k němu, čtvrtý den taky a pátý den šel on k ní a Jitka uvařila večeři…
A znáte to, když začne ženská vařit…

Prostě přišel čas, kdy oba v duchu děkovali režisérovi Langovi, že si vymyslel větve, pro které Jitka musela do lesa, větve, které se nakonec při představení „Králem být a nebýt“ nepoužily, protože režisér Lang obraz s upalováním Kamila Halbicha den před premiérou škrtl.
Jsem blb.

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz