Slušnost, mravnost a úcta k bližnímu

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Život trávím v oborech, které odemne vyžadují nejen znalosti a vytrvalost, ale také racionální přístupy k životu svému i jiných lidí a odpovědnost za práci, kterou vykonávám. Setkávám se s různými lidmi a přebírám od nich životní zkušenosti a beru si příklad z příběhů, které slýchávám a případů, které řeším s nimi.

Snažím se lidem pomáhat, a to proto, že mám k člověku úctu a vím, že co se stane jednomu, děje se všem. Víte, nespravedlnost, křivda, zlodějina, násilí, lstivé jednání, šizení, hrubost, šikana, arogance uplatňované v takové míře, s jakou se setkáváme veřejně v každodenním životě, ač směřována vůči někomu, směřuje vůči všem lidem jako možná norma chování, a to se mi protiví natolik, že vlastními silami podporuji všechny tendence, které jsou schopné neúctu vůči lidem eliminovat. Možná, že nad tím někdo mávne rukou, jako že se nic neděje a jakože to přejde, ale nepřejde, pokud nezpůsobíme svou lhostejností její přetrvávání, ale zvýšíme tlak na to, aby byla slušnost ve všech ohledech společenského styku prosazována jako žádoucí projev chování.

Morálka občanská nebo křesťanská

Občanská morálka se opírá o etické normy, které společnost přijímá a vynucuje svými reakcemi na nemorálnost. Ale, v současné době sami všichni cítíme, že obecné mravní pojmy ztrácejí svůj určitý obsah. Lidé se obávají říkat to, co si myslí, ne proto, že by byla omezována svoboda slova nebo svědomí, ale protože jsou svými oponenty hrubě napadáni, a tím také omezováni ve svých názorech. A to škodí všem, lidem, kteří si pak řeknou : nač bych se k něčemu vyslovoval, když mě druzí „utřou“ a já nepotřebuji poslouchat, jak mi někdo nadává.

Občanská morálka

Občanská morálka má široké hranice a mnoho témat, do kterých lze zařadit nejen chování, ale i konání a jednání lidí, kteří zodpovídají za společenský život, nebo za život rodiny, i za život svůj vlastní. Tedy bych to shrnula takto: občanská morálka je mimo jiné o odpovědném jednání, konání a realizování věcí ve prospěch občanů, posílena zákony.

Křesťanská morálka

Křesťanská morálka, i když občané křesťanské víry musí respektovat zákony, má vymezenější hranice o to, že se do chování, jednání a konání ještě počítá víra, v které jsou zakotveny další způsoby chování a jednání, vyplývající z víry, a tak by se měli nejen mezi sebou respektovat, ale také se profilovat svým přesvědčením a příslušností k obecenství, které nazýváme církev. Neboť církev není kostel či fara či jiná budova či hodnosti církevních hodnostářů, ale společenství věřících příslušníků, kteří kromě jiného mají práva a povinnosti, které jim ukládá Písmo.

Určité odlišnosti občanské a křesťanské morálky, prameny

Zatímco hranice občanské morálky jsou široce rozevřené a skutečně se v nich i ztrácí drobné i větší delikty proti slušnosti s tím, že nad nimi většina prostě mávne rukou, hranice křesťanské morálky je užší, omezenější, protože má jasná pravidla, jasně definovaná s jasnými obsahy a já bych ráda připomněla, že DESATERO, jak je psáno v Mojžíšova zákoně, je „novelizováno“ v Novém zákoně a vytváří kodex, který právě charakterizuje a validuje křesťanskou etiku. A pokud má někdo zájem o to, jak zní ta pravidla, nechť nahlédne do Horského kázání a zejména do Listů Pavlových. Já ctím občanskou etiku, která sice je definována v zákonech, ale ve skutečnosti je posilována i způsobem chování každého jedince, který přijal svůj žebříček hodnot a dobrovolně se zříká, z vlastního přesvědčení určitých projevů chování, konání, jednání, které považuje pro sebe za nemorální, hanebné nebo dehonestující.

Styčné hranice občanské a křesťanské morálky

Obě tyto roviny, tedy občanská a křesťanská morálka, mají nesmírnou hodnotu, přátelé, nesmírnou proto, aby se naše česká společnost rozvíjela k prosperitě, k úctě jednoho k druhému, k udržení lidské důstojnosti, k pěstování milosrdenství a uvědomování si, a to v obou rovinách, že bude vždy platit: jednej s druhými tak, jak chceš, aby druzí jednali s tebou …

Závěr

Na závěr bych ráda ještě jednou zopakovala, že církev je obecenství věřících, které je zaštítěno instituicí. Sami věřící by měli mít nejvyšší zájem na tom, aby fungovali, protože se neobejdou bez možností, kde se scházet, kde sdílet svou víru a hodnoty, přijímat svátosti, vykonávat své povinnosti a přijímat milosti. Je zásadním omylem, že instituce jako taková, kterou představují církevní představitelé a kanonické právo nebo jiné předpisy u jiných církevních organizacích žije samostatně a obec věřících také samostatně. Napadá-li kdo církev, pak napadá i její příslušníky a to je škoda, protože křivdí mnoha slušným lidem, kteří si odsudky společnosti nezaslouží. Je to o lidech. I oni, stejně, jako občané ve svých spolcích a organizacích, fungují na základě pravidel a na základě své vůle, jednotlivci, stejně jako ostatní občané se rozhodují na základě přijatých pravidel i podle své vlastní vůle a hodnot, kterými měří své činy přes prisma víry i občanského svědomí a pro obě strany platí zákony naší země. A podle mého názoru, jsme svobodná demokratická společnost a každý požívá své právo i svobodu svědomí. To znamená, že pokud se někdo proviní a občané či církevní obec shledá, že jeho chování odporuje jejich přijatým a hájeným hodnotám, nechť je žalován, obviněn, vyloučen atd., ale rozhodně kolektivní vinu musíme razantně vždy odmítat v obou případech.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet