Důchodce a duchovní život – Tvá vůle

Autor článku: František Benda Jde o jeden z výrazů, často bezduše pronášených v bláhové naději, že pomůže ztrápené mysli vymanit se z problémů, které ji momentálně sužují.

Svůj počátek má v Bibli, která popisuje hlubokou duchovní promluvu Krista před jeho potupným ukřižováním, kdy mluví ke svému Otci a zcela se mu vydává výrokem „Ne má, ale tvá vůle se staň!“
Je už v povaze naivní, nepoučené lidské mysli, že některým výrokům přikládá tajuplnou moc aniž by přihlédla k okolnostem, za kterých byly proneseny. Domnívá se, že jejich pouhým přenesením do vlastního současného prostředí dosáhne podobných výsledků.

Zcela bez významu taková úvaha sice není, jenomže je to radost na cizí svatbě. Rozhodující jsou totiž okolnosti, za kterých je výrok použit. A ty mohou být podstatně jiné.

Zpravidla si mysl na ni vzpomene tehdy, když se uprostřed víru událostí dostane do sevření obtížných dilemat a buď neví, kterým směrem se rozhodnout, nebo v nejistotě očekává jak dopadne nějaké předcházející závažné rozhodnutí. Uvědomuje si, že není v jejích silách očekávaný výsledek ani jakkoli ovlivnit, ani předem vytušit na kterou stranu se překlopí, takže místo svírajícího pocitu vlastní bezmocnosti hledá útěchu v tom, že se poddává komusi, o kom je přesvědčena, že má moc rozhodnout tak, aby vše pokračovalo dále po správných kolejích. A tomu že se potom podřídí. Přitom samozřejmě tajně doufá, že vše bude rozhodnuto v její prospěch.

Jakkoli je takováto úvaha blahodárná a ušlechtilá, není všemocná. Musí vycházet z nějakého závažného předchozího dění, které se dostalo do stavu, na který běžná mysl už nestačí. Pomoc se pak nabízí těm, kteří mají za sebou kus poctivé práce. Je bez výsledku pomáhat takovým, kteří pouze očekávají s rukama složenýma v klíně, až se nad nimi někdo zvenku slituje a změní jejich situaci. Podobná pomoc, jakkoli vydatná, je pouze krátkodobá, neboť se přirozeně dříve či později vyčerpá a vše se vrátí do původního, ne-li ještě horšího stavu.

To bylo poznáno již velice dávno a vyústilo ve výzvu „Člověče čiň se a Bůh ti pomůže“. Těm pak, kteří jsou nevěřící, musí stačit přízemní „Bez práce nejsou koláče“.

Nemusí však vždy docházet k vyhroceným situacím, aby se člověk se svou ztrápenou myslí obracel o pomoc k vyšším mocnostem. Může to být na samém začátku před vznikem nějakého závažného rozhodnutí, kdy ještě není třeba řešit sporné detaily. Člověk se tu ocitá v situaci, kdy neví, kterou z případně nabízených cest se dát, neboť si uvědomuje, že taková volba ovlivní postupně celý jeho další život, takže by nerad šlápl vedle. V tom, oddat se v takové chvíli jakési vyšší vůli, je ovšem příchuť alibismu – pokud tomu nepředchází upřímné a dostatečně silné předsevzetí věnovat po rozhodnutí všechen čas a všechnu energii padni komu padni. I na to najdeme v Bibli příklad: „Tlucte a bude vám otevřeno, proste a budete vyslyšeni“ – říká Kristus. Bez přecházejícího tlučení, tj. zjevného úsilí, nebo bez vroucích proseb, tj. potlačení svého sobectví nelze čekat uspokojivé výsledky.
Mohlo by se zdát, že se zde odkrývá paradox. Tluče ten, kdo se domnívá, že je v právu a domáhá se otevření. Prosí pak ten, kdo se necítí příliš silný a očekává milost, která mu pomůže ke vstupu.

Na tomto zdánlivém paradoxu je postaven duchovní život. Jsme vyzývání abychom usilovali, abychom se snažili – jinak svou přirozenou lidskou lenost nepřekonáme.

Ve starých úvahách na toto téma se objevuje tvrzení, že sama příroda se brání tomu, aby do ní proniklo osvícení duchem. Někomu může dělat dobře představa, že se svým úsilím vzpírá přírodním mocnostem – přiznat se k vlastní lenosti je ale poctivější.

Ne vždy se ovšem jedná o lenost. Jsou i jiné překážky, které mohou bránit důraznému pronikání. Nemoc, zaneprázdnění nebo nepříznivé okolnosti také dokáží vykonat své.

Pak přichází na řadu prosba. Nikoli ovšem ponížená a pochlebující; pouze prosba, vědomá si nejen svých práv, nýbrž současně i vlastních vnitřních nedostatků, které jí zabraňují vyjádřit svou touhu přímo.
Zkušenost ostatně prokázala, že při pronikání do kteréhokoli oboru – a týká se to i snah zcela neduchovních – spíš než svévolné postupy se uplatňuje pokorný přístup, i když ne právě podložený vírou v nějakou nejvyšší duchovní mocnost. Tlučení se vyplácí pouze jako výraz vlastní touhy postoupit o nějaký ten stupínek výš. Pokora – pokud se nezmění ve službičkování – je všeobjímající a jakékoliv její množství, je-li provázena vědomím vlastní hrdosti, nemůže být nikdy na škodu. „Sloužím dobrovolně a proto jsem svobodný“.

Autor: František Benda, Foto: Internet