Důchodce a duchovní život – Tři pomůcky

Autor článku: František Benda Ten, kdo vážně zatouží po klidu a míru, záhy přijde na to, že zdrojem všeho dosavadního nepokoje jsou jeho vlastní myšlenky. Nabízí se tedy potřeba zjednat si pořádek nejprve v nich.

Není to nic nového. O něco podobného se již pokoušeli mnozí a odjakživa. V dávných dobách se pochopitelně nevědělo nic o moderních vědeckých metodách, ani neexistovaly vyšetřovací přístroje jak je známe dnes; nicméně soustavnými pokusy a na základě hlubokých úvah se došlo k mnoha pozoruhodným poznatkům. Mnohé z nich jsou docela dobře použitelné i dnes.

Uklidit prázdný šálek od vypité kávy do kuchyňského dřezu není ani zdaleka tak složité jako pustit se do jarního úklidu v chatě, kam jsme celou zimu odkládali vše nepotřebné, kde jsme se kvůli chladu ani moc nezdržovali. O utírání prachu a zametání ani nemluvě. Při prvním pohledu na tu spoušť se nám může ztát, že vidíme dokonalý zmatek.

Nejinak dopadneme pokusíme-li se sledovat svůj myšlenkový aparát a jeho výsledky. Na leckoho padne při tom taková beznaděj, že rychle přibouchne dveře a zařadí zpátečku. Ostatně – proč se pouštět do něčeho, bez čeho se dokážeme docela dobře obejít?

Někomu to ale přece jen nedá a s nějakým pokusem o pořádek začne. Snadno zjistí, že na to není nikterak sám. Pomoc mu nabízejí celé školy a stohy knih. Jejich přístupy jsou rozličné, ale nakonec se shodují v jednom: nepotřebné zlikvidovat a zbývající nepominutelnou část zredukovat na minimum. Představa tohoto minima jde u některých nadšenců do takových krajností, že se ocitnou na těsné hranici ohrožení života. Životopisy některých poustevníků o tom podávají svědectví více než přesvědčivá.

Pro běžnou populaci je takové řešení pochopitelně nepřijatelné. Hledá se proto cesta aby to ještě šlo a už to nepřekáželo, a to navzdory tomu, že požadavky vedoucích škol jsou striktní a neúprosné: odděluj, odděluj; uskrovni se, nerozšiřuj pole svých zájmů. Musíme je ale snad poslechnout ve všem všudy?
V oblasti, kde se věří na Boha, jsme vyzývání, abychom mysleli pouze na něj a všechny své myšlenky obětovali „pro větší slávu boží“. Za to se nám slibuje možnost udělení boží milosti, která by nám měla usnadnit naše praktické, každodenní prožívání. Vytoužený klid je pak prý na dosah ruky.

Jinde, kde Bůh není ústřední myšlenkovou autoritou, se myslitelé snaží postavit na vlastní nohy a zredukovat své myšlenky na onu požadovanou minimální velikost vlastním snažením. Výsledek je pak úměrný vynaloženému úsilí.

V obou případech to znamená pozorně sledovat vlastní myšlenkový proces a stavět se vůči němu do pozice nezúčastněného pozorovatele, který bez osobního zájmu rozděluje co ještě ano a co už ne. A to vše s plným uvědoměním, bez jakýchkoli vedlejších myšlenek.

I tento, značně umírněný požadavek však představuje pro nepřipraveného nadšence takový nápor, že ho spíš dokáže odradit než mu podat pomocnou ruku.

Je tedy – v zájmu úspěchu – třeba nalézt nějaký další mezistupeň, který by tento šok pomohl zmírnit. Jinak hrozí situace jako dát prvňáčkovi do ruky kalkulačku, na které neví co a ani proč kde zmačknout. Ta sice nabízí téměř neomezené možnosti, ovšem bez postupného poučení je v rukou neznalého laika naprosto bezcenná.

Prvním takovým pomocníkem je uvědomění. V té pomyslné chatě bychom se také nejdříve museli nejdříve pozorně rozhlédnout a ujasnit si co nás asi čeká a odkud začneme. A také právě teď, v tomto okamžiku – nikoli někdy jindy.

V oblasti myšlení to znamená: zastav se, rozhlédni se. Uvědom si kde jsi – doma, v zahradě, v obchodě? Uvědom si také svou polohu – jdeš, stojíš, ležíš? Ujisti se, že tě to skutečně zajímá a že se této nové nezvyklé situace pokusíš k něčemu smysluplnému využít.

Někteří ortodoxní učitelé dokonce požadují jakési krátkodobé zmrtvění s postupným soustředěným pozorováním jednotlivých částí těla a jejich současného stavu. Pak následuje úvaha co dále v nejbližším okamžiku učinit. Natáhnout ruku po sklence s vodou, pootočit hlavu a podívat se na hodiny? I nejmenší záměr pojednou získává na důležitosti, a jednání, které jindy bez větší pozornosti proplývalo kolem nás a naší myslí se náhle objevuje v jiném světle, nabývajíc zvláštní důležitosti.

Současně si v té chvíli uvědomujeme, že v okamžicích takovéhoto soustředění vše kolem jaksi mizí v nepozorovatelnu. Pojednou jsme bez starostí a přání, bez minulosti a budoucnosti – prostě naprosto sami v soustředěném tichu, v mysli pouze s představou oné sledované partie nebo zamýšlené činnosti.
Tím se nám dopodrobna otevírá svět, který jsme dříve neznali a procházeli jím bez nejmenšího zájmu.
Propracovat se k takovému, byť občasnému uvědomění není nijak snadné. Prostě na to nevzpomeneme nebo se nám do toho nechce. Pak je otázkou opravdovosti našeho zájmu jak si to zařídíme, abychom se – alespoň někdy – o to pokusili.

To je ovšem pouze začátek, i když pro někoho může být natolik objevný, že u něj už zůstane a dál nic jiného zkoušet nebude.

Přirozeným pokračováním uvědomění je bdělá pozornost. Nestačí si pouze všimnout momentálního stavu svého těla, je třeba se také zaměřit – alespoň v jakémsi povšechném přehledu – na okolnosti, které mají vliv na naši současnou existenci. Těch vnějších vlivů je veliké množství a bylo by neúnosné zabývat se všemi. Proto si všimneme pouze těch, které se nám jeví jako nejdůležitější.

To je chvíle k obrácení pozornosti na oblast myšlení. Takovému tomu líbí/nelíbí, spokojen/ne-spokojen. Kromě nich zjišťujeme, že probíhá řada dějů, které se nás nijak zvlášť netýkají, takže je ponecháme lhostejně bez zájmu stát stranou.

Svou pozornost spíš zaostříme na to proč se nám to či ono líbí nebo ne, proč jsme s něčím spokojeni, s jiným ne. Snadno zjistíme, že se tím sami pomalu dostáváme do pozice onoho tichého svědka, neboť
začínáme posuzovat své emoce bez jakéhokoli zainteresování. To je v práci s vlastními myšlenkami důležitý pokrok – pomalu se od nich odtahujeme a osamostatňujeme se.

Pátráme-li po tom, proč na nás něco určitým způsobem působí, můžeme se tím dozvědět o sobě leccos poučného. Stačí otázka: opravdu je nutné, abych takto reagoval? Stojí mi to vůbec za to? Slučuje se to s mým současným záměrem? Dost často tak objevíme nezávažnost zdánlivě důležitého problému, takže jej klidně, mnohdy s pocitem vnitřního uspokojení odložíme a necháme odplynout.

Kromě prospěšných podnětů, přicházejících zvenčí, které dále ošetřujeme bdělou pozorností, se ještě musíme věnovat tomu, z čeho stavíme bezprostřední náplň svých současných a dalších dní. Tomu, co do naší pozornosti proniklo z vnějšku, nebo jsme si to dokonce sami vybrali a ocenili jako vhodné nebo potřebné.

To jsou momenty, které pak intenzivně prožíváme, lhostejno jestli jsou to návštěvníci zvaní či nezvaní. I této činnosti, tomuto vědomému prožívání se však musíme věnovat s plnou intenzitou.

Může se zdát, že to vše je příliš teoretické, než aby to našlo v životě uplatnění. Pakliže ale pocítíme tah k potřebě zklidnění a odpočinku od vření okolního života a snažíme se najít tichý koutek, kde bychom si mohli pokojně vydechnout, obrat k uvědomění, bdělé pozornosti a vědomému prožívání nám k němu nejen ukáže, ale i otevře přímou cestu.

Autor: František Benda, Foto: Internet