Když se ženy domluví 32

Autor článku: Irena Fuchsová SLUNÍČKO. „Pánové, nezlobte se na mě, ale za to si můžete sami!“ Pánové se nepřátelsky podívali, jak Bobo spokojeně upíjí ze svého druhého půllitru. Právě řešili důležitý problém. Jejich ženy jim odmítají podržet, když přijdou z hospody. A nejenom to. Vůbec se nedá mluvit o tom, že by po nich vyjely samy, ze své vlastní a iniciativní touhy.

„Chlastáte tady, pak nejenom že smrdíte, ale když přijdete domů, vyžerete ledničku, vyhnete se koupelně, svalíte se do postele a čekáte, že vaše stará bude štěstím bez sebe a vyjede po vás?“
Pánové kroutili hlavami, jakože to si tedy opravdu nemyslí, ale že aspoň jednou za čas by jim jejich stará mohla dát a to tak, že si o to sama řekne; slovem či aktivním, naprosto jednoznačným dotykem.
Nejodvážnější z nich šel do útoku.
„A co tvoje stará, Bobo? Co? Ta po tobě vyjede? Sama vod sebe?“
Bobo hrdě přikývl.
„Pánové, moje žena po mně vyjede každou neděli, když se probudí! Má to ale jednu podmínku!“
Chlapi se k němu naklonili a čekali, co z něho vyleze, ale Bobo je napínal. Pomalu se napil, půllitr položil před sebe, utřel si pusu a teprve potom šeptem prozradil tajemství své ložnice.
„Musí svítit sluníčko. Jak sluníčko nesvítí- nevšimne si mě. Ale když sluníčko svítí, tak mám doma takovou nedělní šukačku, o jaké se vám nezdálo! Pánové, když v neděli ráno svítí do kuchyně sluníčko, tak mě moje žena nepustí z postele! Nedělní sluníčko na ni prostě působí eroticky! Vysílá nějaký erotický vlny či co…“
Bobo se podíval kolem stolu. Pozornost pánů byla hustá, že by se dala krájet, tak spokojeně pokračoval.
„Sleduju v sobotu zprávy o počasí a těším se jako kluk! Pravda je, že někdy bych ty meteorology zabil, ale většinou se strefí. V každém případě, pánové, když v neděli ráno svítí sluníčko, jsem vošukanej! Když je zataženo, tak se u nás nešuká. Co tomu říkáte, pánové?“
Pánové přikyvovali a tiše záviděli.
Po této debatě se často stávalo, že se v mnoha domácnostech šukalo právě v neděli ráno, když krásně svítilo sluníčko. Ale protože ne všechny ženy byly povolné, mnoho z pánů litovalo, že na ně nedělní sluneční paprsky nepůsobí také tak eroticky, jako na Bobovu Haničku…
… Bylo nedělní ráno na jednom kolínském sídlišti.
Venku štěkal pes.
Bobova Hanička se probudila a naštvala se.
Kterej debil jde se psem ve tři ráno a nechá ho vyřvávat před barákem? Násilím otevřela oči a chtěla vstát, dojít k balkonu, odhrnout závěs, otevřít dveře, vystrčit hlavu a hovado souseda seřvat.
Ale ouha! Jaké tři hodiny ráno? Nad školou u silnice už vylezlo sluníčko, takže to máme… to máme… něco kolem čtvrt na devět!
Pohled na hodiny ji o tom přesvědčil. Je přesně 8.12. Neděle ráno.
Bobo vedle Haničky spokojeně pochrupával. Zaculila se. Kdepak, chlapečku, dneska se ti nepovede, co před týdnem!
Radši na to ani nechtěla vzpomínat! Brrr! Prošvihla to! Minulou neděli se totiž Bobo probudil dřív než ona. Spala jako mimino a najednou se jí zdálo, že odněkud fičí vítr. Slyšela i jeho hvízdání! Otevřela oči, sáhla rukou vedle sebe na postel, a když jí došlo, co se stalo, omdlela, ale nebylo jí to nic platné.
Bobo byl v kuchyni a foukal do prachu na svých serepetičkách, co jich má plné poličky.
„Fúúúú! Fúúúú! Fúúúú! Haní! Haní! Utíráš tady někdy prach? Fúúúú! Fúúúú!“
Zabila by ho v tu chvíli! Zabila!
Hanička nenáviděla utírání prachu! Prach byl její nepřítel! Odmítala utírat prach na místech, kam není vidět. Odmítala sundávat Bobovy serepetičky po všech možných i nemožných poličkách. Když se ty krámy Bobovi líbí, ať si z nich prach uklízí sám!
Ne, Hanička nebyla špindíra! Její byt byl čistý a uklízený. Pravidelně utírala prach tam, kde se denně žije. Ale místa, která k životu nepotřebovala, nechávala zapadat do prachu.
Během týdne jí to procházelo. I v sobotu. To vstávali s Bobem kolem půl osmé a jeli navštívit nejdřív Bobovy a pak její rodiče. Kritická byla neděle po osmé hodině. A nejkritičtější byla neděle, kdy od rána svítilo sluníčko. Haničce nevadilo, že v neděli svítí sluníčko, jen ať svítí, ale vadilo jí, že svítí po ránu k ní do kuchyně! Vadilo jí, že svítí na neutřený prach, který se v jeho paprscích zviditelnil jako politici před volbami!
A protože slunci se poručit nedalo a Haničce také ne- ona prostě prach každý den utírat nebude a nebude, stačí na Vánoce, na Velikonoce, o dovolené a tím to hasne- snažila se Boba udržet v posteli co nejdéle.
Zaváděla debaty na téma, kam letos na dovolenou, nebo jaké složenky je potřeba v příštím týdnu zaplatit, ale časem zjistila, že zdaleka nejjednodušší a pro ni nejpříjemnější, je Boba prostě vošukat. Svůj plán nazvala zcela prozaicky Slunce- Šuk.
Když je hezké nedělní ráno, Hanička nedovolí Bobovi, aby vstal z postele dřív, dokud to zpropadené slunce nevodleze vopruzovat k sousedům.
Měla to geniálně ošetřeno, až na tu nešťastnou neděli před týdnem, kdy vstal Bobo dřív než ona. A když vstala a začala ten jeho pitomej prach votírat, poskakoval kolem ní jako kohout!
Podívej se, Haničko, jaký je venku krásný sluníčko!
Všimla sis, Haničko, toho krásnýho sluníčka? Jak krásně svítí?
Ruce mu kmitaly všude možně, jenom ne s prachovkou po těch jeho zaprášených krámech! Ale měl to marné. Hanička byla neoblomná. Vybral sis prach? Vybral. Kdybys zůstal v posteli, mohlo se šukat. Tak si dej pohov!
…Bobo se vedle ní pohnul.
Nejvyšší čas jít na to, pobídla se Hanička a strčila ruku pod peřinu. Dneska se ti to, kamaráde, nepodaří. Dneska tedy ne!
Vstaneš, to ano, ale ne z postele…

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz