Když se ženy domluví 33

Autor článku: Irena Fuchsová DOBROU CHUŤ! „Dneska přijdeš zase až večer, miláčku?“ Můj miláček se na mě smutně podíval, přikývl a naposledy zkontroloval, jestli má ve svém kufříku všechno. Vzdychla jsem si. A takhle je to už druhý měsíc! V osm odchází do firmy a vrací se večer, někdy i po půlnoci.

Manželka jeho šéfa má rizikové těhotenství, a protože je to dáma kolem čtyřicítky a v bříšku se jí klube hodně neposedný následník trůnu, dlouho očekávaný celým klanem, miláčkův šéf firmu zanedbává a je pořád s ní. Ví, že se může spolehnout na blbce, který vše bezchybně zajišťuje místo něho.
Na mého Ládíka. Na mého miláčka.
Milujeme se dva roky a po ročním společném bydlení v mém bytě, začínáme uvažovat o svatbě. Ládíkovi je osmadvacet, mně o dva roky míň- proč tedy ne, že?
Dívala jsem se na něj jako hladový pes na kost. Byl tak krásný! A voňavý po ranním holení! A jeho bleděmodrá košilka v hnědém obleku byla tak… tak…
Musela jsem to udělat! Musela!
Přitulila jsem se k němu a rukou mu zajela pod hladkou košilku na bříško a odtud dolů na kalhoty. Ucítila jsem jeho hada pod prsty a pevně, jak to nejvíc šlo, jsem ho stiskla. Pevně, ale něžně.
Vždyť to znáte, dámy, ne?
Ládík mi ruku něžně, ale pevně odtáhl.
„Vydrž to, Moniko! Žádné těhotenství netrvá věčně! Junior se narodí za tři měsíce!“
Tři měsíce! Jestli ty tři měsíce budou stejné jako uplynulé dva, tak zapomenu, na co ji mám…
Ládík mě k sobě přitiskl a zašeptal, že se pokusí přijít dneska dřív. Ať mu připravím dobrou večeři. Pak mě políbil na tvář a…
…a potom na ústa. Když mi jazykem rozrazil rty, pustil kufřík na zem. Jeho ruce mě sevřely, přitiskly k sobě a najednou jsem ležela na koberci! Ládík ze sebe rval sako, trhal košili, až knoflíky létaly kolem, já mu rozepínala kalhoty a říkala si, jak je dobře, že jsem jenom v krátké noční košilce a nemám kalhotky…
„Prasata! Jsou to prasata!“
Probrala jsem se. Stála jsem v předsíni. Sama. Ládík byl už dávno pryč. Erotická scéna se bohužel stala pouze v mé fantazii. Ani se nedivím, že mám takové představy. S Ládíkem jsme se za dva měsíce milovali jednou a to si ještě nejsem jistá, jestli se mi to nezdálo…
„Prasata! Který dobytek hází jídlo z okna! To nechápu!“
Poznala jsem hlas paní Moravcové, sousedky od vedle, a vykoukla jsem na chodbu.
„Dobrý den! Copak se stalo?“
„Moniko! Podívejte se!“
Se štítivým výrazem mi ukazovala jakousi hmotu, zabalenou do papíru.
„Musím si na to vzít doma brejle, abych zjistila, co to je! A odpoledne obejdu všechny nájemníky! Někdo vyhazuje z okna jídlo! Na té straně, co jsou ložnice a dětské pokoje! A Karlička se na to vždycky vrhne! A to má dietu!“
Karlička, černá jezevčice paní Moravcové, nespokojeně štěkla na balíček v ruce své paničky.
„Jedeš, potvoro! Dneska jsem ti to jen tak tak vyrvala vod huby! Včera tam byla nějaká sekaná! Ale tu si vzít nedala! Tu zhltla celou!“
Karlička vypadala jako hodně silný ropovod a dieta ji možná zachrání před prasknutím, pomyslela jsem si a napadlo mě, jestli jídlo nehází z okna milovník pejsků, který nemůže vidět, jak se Karlička trápí dietou…
„Víte, co mě napadlo, Moniko?“ Paní Moravcová důvěrně ztišila hlas. „Slyšela jste určitě vo tom, jak teď holky hubnou! A rodiče vo tom kolikrát ani neví! Holka nežere, nohy a ruce má jako hůlky, chodí vobalená ve svetrech, pak umře a rodiče teprve potom zjistí, že dva roky házela všechno jídlo z okna! Proto je chci varovat! Pod váma jsou mladý, děti maj malý, ale nad váma bydlí pár takových holčiček!“
Měla pravdu. V našem dvanáctiposchoďáku na naší straně bylo opravdu několik -náctiletých, které to mohly dělat.
My na tu stranu měli ložnici a Ládíkovu pracovnu. Když se teď Ládík vracel pozdě, dávala jsem mu večeři do pracovny. V klidu se tam najedl, podíval se, jestli mu nepřišel nějaký mail, odfoukl si, jak říkal a teprve pak za mnou přišel do obýváku. Až dneska přijde, tak…
„Co tomu říkáte, Moniko?“
„Udělejte to, paní Moravcová! Třeba bude některá maminka ráda, že ji na to upozorníte!“
„Taky že to udělám!“ Natáhla ke mně balíček a zatřásla s ním. „A hned jak doma zjistím, co je tenhle blivajz zač, napíšu to na nástěnku! Ať si to každý přečte a popřemýšlí, co dělal k večeři! To byla včera ráno sekaná a dneska ráno tohle! Když jdu venčit Karličku večer po zprávách, tak to tam ještě není! Musí to tam házet někdo až dýl! Ale my už dýl ven nechodíme. Nám to stačí kolem osmé. A ráno to tam je! Ale já na to přijdu, kdo to dělá, uvidíte, Moniko! Já na to přijdu!“
Neměla jsem důvod jí nevěřit a tak jsme se rozloučily. Poklidila jsem po snídani, podívala se do mrazáku a do lednice, napsala si na lístek, co potřebuju dokoupit, a když jsem se začala oblékat, bavila jsem se vymýšlením, co udělám Ládíkovi k večeři…
V bance proběhl pracovní den v pohodě. Nikdo nás nepřepadl, jak říká s ulehčením každý den pan Topinka, šéf naší ochranky. A mně se taky ulevilo! Když jsem šla kolem půl páté domů, měla jsem s večeří konečně jasno! Však jsem o tom přemýšlela celý den!
Udělám Ládíkovi barevné těstoviny, do nich zamíchám špenát a na nudličky opečené kuřecí maso. Kuře, špenát a těstoviny miluje! To bych se na to podívala, aby po takové večeři nemiloval i mě!
V přízemí naproti výtahu byla na nástěnce cedulka. Paní Moravcová dodržela slovo.
KDO VYHAZUJE VEČER JÍDLO Z OKNA NA TÉ STRANĚ, CO NEJSOU BALKONY? NEJENOM, ŽE TO PŘITAHUJE K DOMU HLODAVCE, ALE ŽEROU TO I NAŠI PSI! VČERA RÁNO TO BYLA PRAVDĚPODOBNĚ SEKANÁ A DNES RÁNO TO BYLA RÝŽE S HOUBAMI A JÁTRA! MORAVCOVÁ ZE 2. PATRA.
Kolem stálo několik lidí. Někdo se rozčiloval, ať dá Moravcová pokoj, že od té doby co je v důchodu, si hraje na detektiva, jiný se jí zastal, že jestli jídlo vyhazuje dítě, tak by o tom rodiče měli vědět a třetí řekl, že by si játra s rýži dal také…
A já? Já se musela opřít o zeď, protože se mi udělalo špatně.
To já dělala předvčírem sekanou a včera játra na houbách s rýží! Pochybuju, že by stejné jídlo dělal ještě někdo!
Nevím, jak jsem se odplížila domů. Padla jsem do křesla a v hlavě mi hučelo. Ládíkovi moje jídlo vždycky tak chutnalo! Nemohl si moje vaření vynachválit! Strašně si vážil toho, že vařím jenom pro něho a vždycky jenom to, co miluje! Moc dobře věděl, jak mě pro něho baví vařit!
Můj miláček nejdražší! On to dělá kvůli mně! Chodí unavený z práce, určitě cestou něco zhltne někde u stánku a doma pak nechce říct, že nemá hlad, když ví, s jakou láskou jsem mu večeři chystala! A tak si nechá jídlo dát na talíř, v pracovně ho vyhodí z okna a přede mnou dělá, že všechno snědl! A pochvaluje si, jak to bylo dobré!
A to všechno jenom proto, aby mi udělal radost!
Cítila jsem nesmírné štěstí! Lásku! A vděčnost! Tohle by dokázal málokterý chlap! Ale můj Ládík ano! Můj miláček ohleduplný! Můj rypáček chytrý a citlivý! Moje galantní háďátko!
Rychle jsem připravila jeho milované jídlo, barevné těstoviny, špenát a kuřecí maso a nahlas jsem si zkoušela, co mu řeknu, až přijde.
Ať se nepřetvařuje a klidně mi řekne, že nechce jíst, protože nemá hlad…
Ládík přišel večer opravdu dřív. Zrovna končily zprávy. Dodržela slovo, láska moje upracovaná! Postavila jsem se do dveří pokoje, zvedla jsem káravě prst jako paní učitelka a nasadila velmi přísný tón.
„Ladislave! Chci ti něco říct!“
Zouval se, ale když mě uslyšel, narovnal se a boty si nechal. Takovou mě neznal! Tvářila jsem se totiž hodně zle.
„Všechno vím! Vyhazuješ z okna moje večeře!“
Ládík rozhodil rukama a chtěl něco říct, ale skočila jsem mu do řeči.
„A taky vím, proč to děláš!“
Zatvářil se provinile a sklonil hlavu. Miláček můj! Už jsem nevydržela hrát dál zlou paní učitelku a usmála jsem se.
„Odpouštím ti! Chápu, proč jsi to dělal! Nechtěl jsi mi ublížit! Ale už se nemusíš přetvařovat! Vím všechno a nevadí mi to! Zařídím se podle toho! Zvyknu si.“
Ládík se rozzářil. Jako by si dokonce radostí poskočil!
„Moniko! Já ti to chtěl říct už dávno! Ale nevěděl jsem jak! Máš úplnou pravdu! Nechtěl jsem ti ublížit!“
Nejradši bych ho zlíbala! A on, celý šťastný, ve svých omluvách pokračoval dál.
„Nechtěl jsem, aby ses trápila. Moniko, já za to opravdu nemůžu! Zamiloval jsem se. Scházíme se každý večer už dva měsíce! A také u ní večeřím. A když potom přijdu sem, tak… tak už prostě nemám hlad. Házel jsem to ven, aby… aby sis nemyslela… tedy, aby sis myslela…“
Vytřeštěně jsem na něj koukala. Tomu hajzlovi zářily oči štěstím! Já kráva! Že jsem radši nebyla ticho! Ta blbá Moravcová! Co do toho strkala ten svůj rypák? Kdyby do toho nezačala šťourat, na nic bych nepřišla! Nic bych nevěděla! Ládíka by to přešlo a…
„Ale když už to víš, Moniko, a když mi odpouštíš, a když mě chápeš… A hlavně, když nechceš, abych se dál přetvařoval, tak… tak já odejdu hned! Zítra si přijedu pro věci. Až budeš v práci! Ani nevíš, jak jsem rád, že to bereš takhle rozumně! S nadhledem!“
A byl pryč! Zmizel! Proto si ten hajzl nezul boty! Vyletěl z mého bytu jako smrad!
„Ty hajzle! Ty parchante! Chcípni i s tou svojí kurvou! Chcípněte oba!“
Vlítla jsem do kuchyně, chytila jsem talíř, kde byly připravené jeho hnusné barevné těstoviny s ještě hnusnějším špenátem a s nejhnusnějším kuřecím masem, vběhla jsem do pracovny, otevřela okno a jídlo jsem rukou smetla z talíře…
Když dole začal někdo řvát, vyklonila jsem se z okna.
Na chodníku stála barevná Moravcová s barevnou Karličkou….

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz