Když se ženy domluví 34

Autor článku: Irena Fuchsová PÍCHÁNÍ ČAJEM. Když jsem ten článek dočetla, měla jsem pocit, že se udusím! Nevěděla jsem co dřív! Udělat si kafe? Zapálit cigaretu? Přečíst si ho ještě jednou? Volat holkám?

Jasně, ze všeho nejdřív musím zavolat holkám!
„Jano! Jano! Tady Věra! Klement o nás píše v novinách!“
„COŽE!?“
„Klement o nás píše! Představ si to! V Městskejch novinách! O mně, o tobě a o Jolaně!“
„Kecáš!“
„Nekecám! Mám to tady před sebou! Poslouchej! Cesta čaje se to jmenuje!“
„On píše o čaji?! A to tam píše… všechno?“
„Jasně, že všechno!“
„Za chvíli jsem u tebe!“
„Dělej! Já seženu Jolanu!“
Když byla i Jolana na cestě ke mně, konečně jsem se trochu uklidnila a došlo na kafe a na cigaretu.
Klement. Náš velký Klement. Vypadal se svým foťákem, v černém plášti a s černou pletenou čepičkou na hřívě nazrzlých vlasů, jako když do našeho města přiletěl vzducholodí z budoucnosti. Hromotluk, který se nerad myl, ale to nám nevadilo, protože my si ho vždycky před tím vykoupaly, a to, co přišlo po vykoupání, stálo vždycky! Chci říct, stálo vždycky za to!
Pokaždé pro nás vymyslel něco jiného, a jak to dělal, že nás stihl udělat všechny tři po sobě jako pekař housky, do smrti nepochopím! A krásně fotografoval! Všude! Všechno! Vždycky! A dobře se tím živil.
Uměl také báječně kecat! Jen jsme k němu přišly, začal nás opřádat svými nesmyslnými řečmi a jako by nás zhypnotizoval, vždycky se mu podařilo, co chtěl! Měl nás, kde nás mít chtěl! Udělaly jsme mu, co chtěl. Dovolily jsme mu, na co dostal chuť! Ale taky jsme dělaly, co napadlo nás. Byly jsme z vosku a on do nás strkal svůj knot, který byl z kamene! Trčel z jeho mohutného, chlupatého těla jak menhir v pusté krajině! Hnětl nás rukama, které dovedly hladit i pevně držet! Proplétal nás do svých vlasů, které naše těla dráždily všude…
Klement byl prostě náš a my jeho už dvacet let. Dvacet let! Jasně, že jsme byly všechny tři vdané a měly jsme děti! Byly jsme spořádané manželky a matky! Jasně, že jo!
Ale každý měsíc minimálně dvakrát, maximálně čtyřikrát, jsme se scházely u Klementa, který zůstaval svobodný i ve svých skoro čtyřiceti letech. Nic jiného mu nezbývalo. Která by si ho s jeho kecama a s jeho výdrží vzala?
Přišly jsme k němu a rozdávali si to tam. Jenom my čtyři.
Jolanu a Janu připravil o panenství. Já k němu přišla pár měsíců po, a dodnes mi to všichni tři vyčítají!
Byli jsme tajné společenství s jedním společným tajemstvím, které bylo nejsametovějším tajemstvím, jaké kdy tři ženy s jedním mužem měly. V našem maloměstě určitě!
Zvonek. Holky přišly spolu.
Sesedly jsme se do křesel, já roztáhla Městské noviny a začala číst.
„Cesta čaje.
Ve středu byla v přízemí Městského zámku zahájená výstava nevšedních fotografií Klementa Ivana Mukařovského, nazvaná Cesta čaje.
Známý městský fotograf K. I. Mukařovský se zde představil tak, jak ho nikdo z nás nezná.“
„Pche,“ ušklíbla se Jana. „My ho tak známe. My jo.“
Zasmály jsme se a já pokračovala.
„Na vernisáži byla předvedena variace na čajový obřad.“
„Cože?!“ Jolana vykulila oči. „Oni tam taky souložili na čaji?“ Uklidnila jsem ji.
„Na čaji souložíme s Klementem jenom my. Oni tam čaj jenom pili.“
„No proto. Tak čti dál.“
„Cesta čaje se v Klementovi začala rodit zhruba před rokem.“
„To bylo, jak šlohl ten pytel čaje, že jo,“ zeptala se Jana a já přikývla.
„Výsledkem přesazení čajového obřadu z Japonska do Čech, nebyla jenom setkání, spojená s meditací s přáteli, ale i tyto fotografie, které se vám představují na této výstavě. Jako by se černé lístky čaje vydávaly na cesty do přírody s K. I. Mukařovským a pózovaly před jeho fotoaparátem a dávaly vzniknout dílům, která nám připadají jako malý zázrak. Čaj, jako by vrostlý do oblých struktur přírodních obzorů, čaj na sněhových pláních Českomoravské vysočiny, čaj na zvětralé, sluncem vybělené puklině skály (1), čaj kolem vybíhajícího trojúhelníku lesa do sněhem pokrytých polí (2), zbytky čaje na bílé plachtě vozíku kočujícího bezdomovce (3)…“
„Už zase ty jeho kecy! Vsadím se, že to tomu redaktorovi určitě diktoval von sám,“ zkonstatovala otráveně Jana. „Můžeš mi říct, Věro, kde píše o nás?“
„Podívejte se na ty fotky!“
Vítězoslavně jsem ukázala holkám tři velké fotografie, které oslavný článek o našem Klementovi doprovázely.
„Jééé! To je moje prdel! Tedy… moje zadek!“
Jana vykulila oči a ve vteřině byla s Klementovými kecy usmířená. To je prostě celý Klement! Umí to s námi i na dálku!
„Ne tak docela,“ usadila jsem ji a přečetla jsem titulek pod fotografií. „To je čaj na zvětralé, sluncem vybělené puklině skály.“
Jolana se zhluboka nadechla.
„Věro, chceš snad říct, že tohle,“ ťukla prstem do fotografie, která podle titulku znázorňovala čaj kolem vybíhajícího trojúhelníku lesa do sněhem pokrytých polí. „Chceš říct, že tohle není moje… hm… hm… přirození, ale ňáký vomrzlý stromy ve chcípajícím lese?“
„Přesně tak. Ale nic si z toho, holky, nedělejte!“ Ukázala jsem na titulek pod třetí fotografií. „Zbytky čaje na bílé plachtě vozíku kočujícího bezdomovce, to je pro změnu kousek mých prsou.“
Začaly jsme se smát. Klement přece nemohl napsat pravdu! To jsou prsa paní N., klín paní P. a zadek paní K.! Takhle to bylo velmi, ale velmi pikantní, zvlášť když si představíme maloměstskou bohému! Jak všichni vážně přikyvují nad Klementovými kecy a se zaujetím si prohlíží naše zadky, přirození a prsa a s nostalgickými úsměvy konstatují, že česká příroda přece jenom není, není ještě tak úplně… že?
Škoda, že Klement tu výstavu nenazval, Píchej, stříkej! To byl totiž jeho nejoblíbenější sexuální pokřik, kterým si nás na focení s čajem připravoval!
Jana se zasnila.
„Holky, pamatujete si, jak po nás stříkal semenem a říkal, že umění práce s čajem spočívá v náhodě? Že je úplně jedno, kam to na nás nastříká, hlavně, aby na nás čaj držel, až nás bude fotit? Nóóó… a ono to drželo. Jako přilepený…“
Jana se protáhla a najednou jsme si všechny tři začaly třít záda jako kočky.
„A když nám to na čaji dělal poprvé…“
Upřela jsem pohled do vzpomínek a holky udělaly to samé.
Když Klement tehdy čaj přitáhl, rozsypal ho do postele, my se svlékly do naha a první šla na čaj Jolana a já s Janou jsme sbíraly, co z nich lítalo z postele na podlahu.
Klement ležel na Jolaně, ta kvílela, protože čaj ji píchal, pak se natáhl a medvědí tlapou si přitáhl mě a já měla ve vteřině čaj po celém těle a píchal mě tak, že jsem se svíjela rozkoší, ale to už se z postele převalil na Janu a dělal jí to zezadu a já ležela někde pod nimi na rozsypaném čaji a do toho se zvedala z postele Jolana a kvičela bolestí, protože měla od čaje všechno rozpíchané a potom přišla řada na mě, Klement mě přikryl svým mohutným tělem a jeho přirození, které mělo výdrž deseti chlapů, se do mě zarazilo a čaj byl kolem mě a ve mně a všude kolem nás vůně! Ta vůně!
Zdálo se mi, že jsem na žluté písčité pláži v Japonsku a vniká do mě horký, pichlavý písek, rozlévá se do celého těla a vyráží mi hlavou ven.
Z dálky jsem se slyšela, jak křičím…
Otevřela jsem tehdy oči a uviděla Klementa a Jolanu s Janou. S úsměvem se na mě dívali a já jim z Japonska posílala výkřiky svého orgasmu…
Píchání čajem. To byla nádhera!
Ale teď jsem se vrátila zpátky k Městským novinám.
„Poslouchejte! Tohle říkal Klement na zahájení výstavy! Čajový obřad by měl být spojen v hlubině etiky!“
Jolana se zasmála.
„Tak to řeknu Jardovi, až se ke mně přitulí. Řeknu mu, Jaroušku, chceš se snad spojit v mé hlubině etiky?“
Představili jsme si jejího Jardu, a když jsme se dosmály, pokračovala jsem.
„Při čajových meditacích svou básnickou licenci vtěloval do běžné řeči, která ho značně omezovala a vyjadřoval se tak často v květnatých příměrech, obrazech a metaforách.“
„No jo, to je celej Klement! Ukecanej, že nikdy nevíš, co chce říct! Ale je fakt, že čím víc kecá, tím líp píchá,“ zhodnotila Klementa spokojeně Jolana a mě najednou napadla úplná pitomost.
„A co když… co když to není o nás? Co když Klement zblbnul a to, co tady píše, je pravda?“
„Jsi trapná, Věro,“ uraženě procedila na půl pusy Jolana. „Ale teď aspoň vidíš sama, jak je znát, že tě o to nepřipravil Klement, ale ňákej debil z vysoký školy, kterýmu na nádraží ukradli peníze a on se potřeboval dostat za babičkou do nemocnice a tys mu nejenom půjčila peníze, ale tys mu ještě…“
Naštvala jsem se. Co to sem plete?
„Co? Co jsem mu?“
„Holky, nechte se,“ okřikla nás Jana. „Já Klementovi věřím a uvidíte, že mám pravdu.“
A měla. Klement vystihl, jako už tolikrát, že ho potřebujeme a za chvíli nám všem postupně zazvonily mobily. Zval nás druhý den k sobě, na oslavu našeho společného uměleckého úspěchu.
„Tady alespoň vidíte,“ neodpustil si zaklábosit do mého telefonu. „Že každá tvorba, pokud je cítěna křesťansky, nutně musí vycházet ze středoevropské mentality a nelze přímočaře, pod střechou mých klenutých koncepcí, zapomenout, v případě čaje, na orientální kořeny, byť je spojujeme v hlubinách etiky! Hm… hm… hm… Tak zítra ve tři, berušky! A vlítneme na to hned, protože mě nebudete muset koupat! Koupal jsem se před vernisáží! A přijďte včas, mám pro vás překvapení!“
Když jsme druhý den s Janou, kterou jsem potkala na schodech, odemkly Klementův byt, ucítily jsme silné aroma kávy.
V ložnici byla zrnka kávy všude! A taky tam bylo dusno!
Jolana si to totiž s Klementem rozdávala v posteli a vypadalo to, že se jim podaří nějaký to kafe i umlít…
Ale to už nás Klement uviděl, několikrát se ještě do Jolany zaryl, pak ji nechal ležet v kafi a s rozevřenou náručí nám šel naproti.
„Lásky moje! Pojďte, pojďte! Mám už termín další výstavy a dokonce i název. Bude se jmenovat Meditace nad zrnky kávy!“
Vyhrnul mi sukni, narazil do mě našeho společného lotra a já, s nohama kolem jeho zad, s očima zavřenýma slastí, jsem se ocitla v posteli a…
…co vám mám ještě povídat?
Když budete mít štěstí a ukradnete někde dva pytle kafe, jako to udělal Klement a nasypete ho do postele, pak zažijete meditaci, o jaké se vám nesnilo!
Fakt! Kam se hrabe píchání čajem!

Zdroj:
www.kdyz.cz
fuchsova.blog.idnes.cz.cz