Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová POHLED. Byla jsem vdaná osmnáct let. Měla jsme spokojené manželství a dvě děti. Nic nám nechybělo. Synovi bylo sedmnáct a dceři patnáct. Měli své zájmy, stejně jako manžel, který veškerý svůj volný čas proseděl na břehu u rybářského prutu.

A tak se mi nikdo nemůže divit, že jsem se začala nudit.
„Už jdeš zase na ryby,“ zeptala jsem se Ivana, když si začal na balkoně připravovat návnady. Usmál se na mě.
„Buď ráda, že víš, kam jdu. Pojď se mnou. Jednou to zkusíš a chytne tě to, uvidíš. Jsi rybářský typ, Soňo, to jsem poznal hned, jak jsem tě poprvé uviděl.“

Zvedla jsem oči ke stropu.
„Ano, ano! A vzal sis mě jenom proto, viď?“
„To ne. Tys měla jiné kvality, Soničko.“
„Měla?“

Asi moji otázku neslyšel, protože šramotil s něčím ve svém rybářském batohu a za chvíli odcházel.
„Tak nejdeš?“ Pozval mě ještě jednou, jako to ostatně dělal pokaždé. Dělala jsem, že neslyším, a když bouchly dveře, šla jsem se podívat do zrcadla.
Připadala jsem si stejná jako před lety. Někdy jsem dokonce měla pocit, že jsem přitažlivější. Vím, jaký účes zvolit, jak se nalíčit, obléknout. A on řekne, že jsem měla jiné kvality…
Opravdu měla?

Copak už nejsem přitažlivá? Copak jsem už zestárla a nejsem pro muže přitažlivá? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a najednou mi to začalo vrtat v hlavě.
Opravdu bych už nedokázala žádného muže upoutat?
Ty následující dny jsem se v práci začala rozhlížet po mužích kolem. Žádný z nich se mi ale nelíbil natolik, abych se snažila ho upoutat. Zkoušela jsem to i na ulici, v autobuse nebo u nás v domě. Ale žádný muž mě nezaujal.

Už jsem si pomalu začínala myslet, že jsem asi opravdu stará a tím pádem imunní na
muže, až jednou se mi v práci stalo něco zvláštního.
Když jsem se jednou zase tak rozhlížela, všimla jsem si nového kluka vedle na dílně. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti. Jmenoval se Jirka a říkali, že přerušil kvůli nějaké nemoci studium na vysoké škole a tady to má jako odpočinkové sanatorium. Pracoval tu asi tři týdny, ale já ho brala jako svého syna a tak jsem ho do svého „rozhlížení“ nezahrnula.

A najednou jsem na něho koukala, jako bych ho viděla poprvé. I on se na mě díval. Oba jsme rychle uhnuli očima. Jako bychom neměli čisté svědomí. Jako bychom se báli, aby ten druhý nepoznal, na co myslíme…
Byl to syn kamaráda našeho šéfa a tak jsme ho všichni brali jako protekčního chlapečka a spíš si z něho dělali legraci. Pochopil, proč se tak chováme a s úsměvem nám to vracel. Z toho škádlení se vyvinula hra, které jsme se všichni rádi účastnili.

Když jsem kolem něho procházela do skladu, ironicky jsem se na něho usmála.
„Vy asi nemáte našeho šéfa moc rád, co?“
„Proč, paní Strnadová?“ Zvedl ke mně svoje modré oči a odhodil si blonďaté vlasy z čela.
„Protože chcete, abychom všichni dělali vaším tempem a přivedli ho k bankrotu.“ Čekala jsem, že mi to vrátí jako vždycky, ale on mlčel.

Všechno kolem nás se zastavilo. Dívali jsme se na sebe a já cítila, že mezi námi probíhá něco, co nedovedu popsat.
Vzpomněla jsem si na jeden film, kde mezi herci probleskávalo elektrické napětí, kdykoli se navzájem dotkli a měla jsem pocit, že se mezi námi děje něco podobného.

Ani jeden z nás neuhnul pohledem. Bylo to zvláštní. Bylo to krásné. Měla jsem pocit, že do mě vidí, že ví, co si myslím, že cítí, jak jsem z jeho pohledu roztřesená a také že poznal, jak mi je v jeho pohledu dobře.
Když konečně tiše promluvil, zněl jeho hlas tiše a roztřeseně.
„Co jsem vám udělal, Soňo?“
Prudce jsem se od něho otočila a šla do skladu. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná.
Co jsem vám udělal, Soňo?

Proč to řekl? Nikdy se nikoho nezeptal, proč je na něho takový a přitom já neřekla nic jiného, než ti druzí!
Uvědomila jsem si, že mi neřekl paní Strnadová! Řekl mi Soňo! On ví, že se jmenuju Soňa! Jak to, že mi řekl, Soňo? Vždyť bych mohla být jeho máma…
A jak na mě koukal!

Bylo to zvláštní, ale připadala jsem si, jako když se pohybuju v jakémsi vzduchoprázdnu, kde slyším jeho hlas, jak říká, co jsem vám udělal, Soňo a vidím jeho tvář. Jeho blonďaté vlasy a jeho modré oči.
Jakoby mi v těle začala krev proudit rychleji. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Nikdy jsem nic takového na sobě nepozorovala. Byla jsem ze sebe celá zmatená, ale přitom jsem se cítila nesmírně hezky. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, že umím létat!

Vešla jsem do skladu a rozsvítila. Byla to obrovská hala, kde jsme si sami našli, co jsme potřebovali. Vše zde bylo přehledně uspořádané, a protože jsme si odebrané věci zaznamenávali do svých sešitů, nemusel tu být žádný pracovník.
Procházela jsem mezi vysokými policemi s materiálem a měla jsem pocit, že shořím.

A najednou mě zezadu objaly něčí ruce.
Nelekla jsem se, nevykřikla. Věděla jsem, že je to Jiří. Věděla jsem, že ví, že jdu do skladu a věděla jsem, že za mnou přijde. Proto jsem se tak rozhořela.
Hořela jsem očekáváním. Čekala jsem, že za mnou přijde. Věděla jsem, že přijde.

Cítila jsem jeho dech. Jeho ruce na mém těle mě vzrušovaly k zešílení. Hladil mi prsa a já se o něho opřela a zvrátila hlavu dozadu. Políbil mě na tvář a já se otočila a začali jsme se líbat.
Tlačil mě dozadu, kde ležely na hromadě pytle.
„Soňo… Soňo… já tě chci! Ty seš tak krásná ženská! Ty se mi tak strašně líbíš! Seš tady ze všech nejkrásnější! Pojď! Pojď honem! Nikdo si ničeho nevšimne! Pojď!“
Nechala jsem se vléct dozadu, kde nebylo skoro vidět a když jsme spolu spadli na
pytle, věděla jsem, že k tomu dojde.

Strašně jsem to chtěla.
V tu chvíli mi bylo jedno, jestli někdo přijde a uvidí nás a každý ve firmě si o tom bude povídat, bylo mi úplně fuk, jestli mě vyhodí, nebo jestli se Ivan se mnou rozvede, pokud se to dozví a že by se to dozvěděl, kdyby nás někdo načapal, to mi bylo jasné- všechno mi v tu chvíli bylo jedno.
Jiří si stahoval kalhoty a já si vyhrnula plášť. Zavřela jsem oči. Lehl si na mě a stáhl mi kalhotky. Čekala jsem, že se budeme líbat, že mě bude hladit, že mi bude znovu opakovat to, co řekl před chvíli, že jsem krásná, že jsem nejhezčí a že se mu strašně líbím, ale on mlčel.

Vnikl do mě a začal se ve mně rychle pohybovat. Tak rychle, že jsem ani neměla čas pocítit něco příjemného. Zaryl si hlavu vedle mé hlavy a já slyšela jenom jeho přidušený dech. Pak se mě zeptal, jestli si má dávat pozor a já řekla, že ne.
Za chvíli bylo po.
Vstal, oblékl se, rozhlédl se kolem sebe a zašeptal, že jde napřed, aby si nás nikdo nevšiml.

A zmizel.
Měla jsem v kapse pláště papírové ubrousky, tak jsem se trochu utřela a pak jsem šla pomalu k regálu, kde ležel materiál, který jsem potřebovala. Vzala jsem si jednu krabici, napsala své jméno a počet kusů do sešitu, co ležel vedle na stolku, zhasla jsem a vyšla ze skladu zpátky do haly.
Každý si dělal svoji práci. Nikdo si ničeho nevšiml. Položila jsem krabici na skříňku a šla na toaletu. Trochu jsem se opláchla a pak jsem se opřela o zeď.

Co to bylo? Stalo se to opravdu? Nezdálo se mi to?
„Copak, Soňo? Není ti špatně,“ zeptala se mě kolegyně, která vešla dovnitř.
„Zamotala se mi hlava.“
Přikývla.
„To znám. Já to mám každou chvíli. Jdi si hned po práci lehnout a odpočiň si. Já to tak dělám a pomůže mi to. Vyzkoušej to!“
Vzala jsem krabici a šla na své oddělení. Když jsem procházela kolem Jiřího, usmál se na mě.
„Koukám, že si ze mě berete příklad, paní Strnadová,“ zahalekal na mě.
Zastavila jsem se.
„Jak to myslíš?“
„Taky se flákáte! Jako já!“
„Vraž mu jednu, parchantovi,“ ozval se za mnou mistr Vávra. „Co si to k tobě dovoluje, ucho jedno!“
Jiří se zasmál a uhnul před napřaženou rukou mistra. Zasmála jsem se taky. Ulevilo se mi. Už mezi námi nic nejiskřilo. To cosi zmizelo tak rychle, jak se to před dvaceti minutami objevilo.
Už jsem zase paní Strnadová.
Když se druhý den Ivan chystal na ryby, začala jsem se oblékat. Překvapeně se na mě podíval.
„Ty někam jdeš?“
Přikývla jsem.
„Kam?“
V jeho hlase jsem spokojeně zaznamenala žárlivý tón.
„Na ryby. Jdu s tebou na ryby. Když jsem ten rybářský typ.“
Zůstal na mě koukat a pak se rozzářil.
„Soňo! Ty jdeš fakt se mnou? Tak to ti tedy řeknu, že nebudeš litovat!“

A nelitovala jsem. Když jsme čekali, až nám zabere a pořád žádná nezabírala a nezabírala, pomilovali jsme se kousek od prutů v roští.
A kam se na mého Ivana hrabe nějaký protekční kluk! S Ivanem to bylo Milování s velkým M!
A já byla ráda, že jsem paní Strnadová, která má pohodový život, i když se někdy nudí….

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.