Důchodce a duchovní život – Odměna nebo past?

Autor článku: František Benda Při hledání řešení událostí, které přináší běžný život, se nevystačí s černobílým rozdělením na dobré/zlé nebo hmotné/duchovní. Nové události jsou buď směsí obojího, nebo se jeví jako neutrální, takže jejich skutečné vlastnosti musíme teprve objevovat.

Jsme-li nasměrováni spíše k duchovním řešením, nesmíme se nechat přemírou hmotnosti přitlačit k zemi. Leckdy slyšíme připomínku, že i zlé může být k něčemu dobré – v tom je výzva, abychom toto dobro neustále hledali ve všem. A nacházíme-li jej málo, je v našich silách je tam alespoň z části dodat. Už tato snaha sama jediná je schopna dát našemu životu jednoznačné prospěšné zaměření.

Jiná situace nastane, jestliže se nový prožitek tváří jako nový přínos do našeho hmotného nebo emočního arsenálu. Život není pouze v přijímání nebo odmítání všeho nového, co přichází. Byli bychom rádi, kdybychom v něm navíc objevili nějaké zákonitosti, které by nám mohly být návodem ke správnému chování. Pak by ovšem to, co přichází, nemělo pouze svou vypovídací faktickou hodnotu, nýbrž by to bylo současně nositelem nějakého poselství, snad pochvalou, snad výstrahou, snad trestem. Anebo pokušením. Co v návalu prvního nad-šení považujeme za specifickou odměnu, přichystanou osudem právě pro nás, může se vzápětí ukázat rafinovanou pastí, která nás může v našem snažení přibrzdit nebo odklonit.
Takový pohled je ovšem pouze výsledkem předpokladu, že náš osud – a potažmo tedy osud každého člověka – je jakýmsi způsobem řízen, že jsou do něj v patřičných intervalech odkudsi zařazovány prvky, určující jeho další směrování. V takovém případě by vskutku mohla každá nově přicházející změna být chápána jako indikátor celkového průběhu, tj. jako jeho schválením a povzbuzením k dalšímu pokračování, nebo jako varování, upozornění na potřebu nějaké změny.

Ne každý je ovšem ochoten přiklonit se k názoru, že naše osudy jsou determinovány. Takový průběh by nás zbavil veškeré odpovědnosti. Nejedná se sice o přísnou a bezpodmínečnou determinaci, spíš o jakési popostrkování do správného směru a odvracení od špatného, ale celkový jasný záměr tu je. V případě odmítnutí této koncepce by každý nový prožitek, ať přínosný nebo brzdný, znamenal pouze náhodné setkání s některou z možností náhodně rozházených po krajině, k níž právě – stejně náhodně – zamířily naše kroky.

Při takovém pohledu už nebudeme mít důvod zalykat se nadše-ním při překvapivých vítaných setkáních, ani se chvět hrůzou když se obloha našeho štěstí zatáhne zlověstnými mraky. Štěstí i neštěstí jsou zde zcela náhodné jevy, které jak se objevily tak také zmizí, a je bezdůvodné z toho dělat nějaké dalekosáhlé závěry.

Představa odměny neb trestu je samozřejmě příjemnější, neboť navozuje pocit, že je o nás pečováno, že někomu záleží na tom jak se chováme a kam směřujeme. Jinak bychom se mohli cítit naprosto osamělí, vydáni na pospas všem zlovolným působením co jich kolem nás je, odkázáni pouze na své vlastní síly a na svá okamžitá rozhodnutí.

Past ale číhá v obou případech, ať nastražená nebo náhodně potkaná. Její podstata je v tom, že nikdy nevíme, jak se máme správně chovat. I když se nám nabízejí autoritativní návody, vždy máme po ruce svoji svobodnou vůli, která nám umožňuje se jim vyhnout nebo je zvrátit. Svobodná vůle nám ale současně umožňuje užít si toho, čím nás past zprvu láká, a těsně před tím, než sklapne, včas uniknout.

Je to ovšem hra s ohněm, která se – jako každé chytračení – nemusí vyplatit.
V duchovní literatuře je oblíbeným námětem popis svádění mnicha vnadnou dívkou. V rozhodující chvíli se mu svůdnice změní v lep-ším případě ve skřehotající babiznu, pokud ne přímo ve výsměšně se mu do očí chechtajícího ďábla. Nemůže být pochyb, že muži meditace a modliteb takové prozření mohli podobným způsobem chápat. Došlo k němu ovšem pouze proto, že pro náhlé vzplanutí zavrhli vše, čeho až dosud pracně dosáhli.

Vstupní částí pasti je lákání. Musí to být něco, čemu přikládáme váhu, jinak by nás to neoslovilo. Jen nejopatrnější sledování dokáže určit, kdy si ještě smíme dopřávat zakázaného vstupního nektaru a kdy už musíme přibrzdit a zatroubit k ústupu, protože situace začíná být povážlivě pochybnou. Ostatně – že „když je hra nejlepší, přestaň“ – jsme byli poučování už velice dávno.

Provázané vlastnosti odměny či pasti představují v každém případě výzvu. Jde-li o odměnu, pak je tu otázka, čím jsme si ji zasloužili a zdali vůbec, a také k čemu nám má sloužit a kam nás má navést. Jde-li o past, pak kam že to uhýbáme a proč máme být lapeni. A k čemu to povede, jestliže do ní spadneme nebo unikneme.

Polarizovaný svět je přeplněn otázkami, na které většinou nejsou odpovědi.

Autor: František Benda, Foto: Internet