Důchodce a duchovní život – Od začátku

Autor článku: František Benda Na otázku po začátku života a jeho smyslu zajisté narazí alespoň jednou každý člověk. Ať už k ní zaujme postoj jakýkoliv, rozhodně s ním nemůže být – alespoň napoprvé – zcela spokojen.

Vlastně jsme v tomto oboru na velmi tenkém ledě. Žijeme-li v prostředí, které se ničím podobným naprosto nezabývá, nemáme se ani čeho chytit, ani o co opřít. Zůstáváme se svým problémem sami. Jsme-li naopak v prostředí, které informacemi přímo hýří, cítíme, že jsme si nikterak nepolepšili. Ani zahlcení možnými řešeními neukazuje cestu. Navíc ten, kdo cítí potřebu se ptát, teprve vstupuje do jakéhosi neznáma, takže začasté ani dobře neví, na co se ptát. Přímo klasicky vyznívá téměř anekdotický příběh z jednoho výzkumného ústavu, kde se práce zadrhla na momentálně zdánlivě neřešitelném postupu. Kdosi navrhl přizvat ke konzultaci vyhlášeného zahraničního odborníka. Tehdy vedoucí skupiny pronesl ono moudro, které pak přešlo do dějin tohoto ústavu: „Není problém si pana profesora pozvat; problém je, co se ho zeptat“. To aby se hned nepoznalo, že o tom vlastně nic nevíme.

Počáteční rozpaky, se kterými se každý začátečník setkává, samy už patří k této cestě a nelze je tedy vnímat jako něco mimořádného.

Spíš to chce snažit se vystihnout podstatu problému a na ni se zaměřit. V každém případě jde dost často o dílo náhody povedl-li se najít správný začátek onoho zamotaného klubka. Tomu se později tak snadno přičte osudový význam. Spíš je ale možné, že těch šťastných začátků, od kterých bylo možno dále úspěšně pokračovat, bylo k dispozici více. Takže máme-li šťastnou ruku zase tak výjimeční nejsme.

Studujeme-li jakoukoliv novou situaci, je pravděpodobné, že se nám dostává do ruky ve svém již značně rozkošatělém stavu. Kdysi třeba dávno, kdesi třeba daleko vznikla, prošla svou historií, rozvinula se díky svým vnitřním tlakům, ale zase ne zcela dokonale, to zase následkem vnějších zábran, a teď tu stojí před námi, trochu rozkvetlá a trochu oprýskaná, abychom si z ní vzali co jsme schopni přijmout. Kořist a predátor, nebo dva potenciální milenci? Zúžené zorničky se zatím ještě nerozhodly. Listy, květy a plody příliš nevypoví o kmeni a kořenech. Je nutno pátrat.

Odvěký problém. Jde o to, pojmout nový poznatek do svého životního systému. Nikoli ale pouze ty jeho části, které se nám momentálně zamlouvají a ochotně rozšiřují naši vytouženou představu jak by měly věci vypadat, ale přijmout jej v jeho celku i s případně nestravitelnými částmi, na které bychom si museli udělat čas později. Pak už nejde o pouhé přijímání, ale už i o samu metodu jak přijímat. A hned je tu problém navíc, který dokáže na čas i odsunout do pozadí vše ostatní.

Jak tedy přijímat? Rozhodně bez předsudků, bez předem nachystaných krabiček, některých lačně do široka otevřených a jiných s pevně přibouchnutými víky.

Naštěstí existuje možnost svobodné vůle k rozhodnutí kterou cestou se dát. Je to sice mnohem zdlouhavější a také nikoli bez nebezpečí, ale ten, kdo ji zvolí, má větší naději, že nebude ovládán cizími myšlenkami. Ne všechny cizí myšlenky jsou ale předkládány s úmyslem nám něco vnucovat. Některé prostě oznamují kam až ten který myslitel dospěl – a ty si s tím nalož jak uznáš za vhodné. Jiné vysloveně nabízejí pomocnou ruku, nebo dokonce zvou ke spolupráci nebo k diskusi. Jejich množství – sice nevelké, ale přece jen rozličné – nikterak nedokládá, že by vycházely z jednoho nedílného základu. Spíš se zaměřují na různé pohledy, na jakási různá tušení a snaží se je vysvětlit po svém. Samozřejmě se týkají prvopočátku všech věcí, neboť ten pochopit znamená mít v ruce klíč k dalšímu vývoji a rozvoji v budoucnosti.

Staroindické védy nám v tomto smyslu odkázaly mantru „Óm mani padme húm“, což se běžně překládá jako „poklade, ukrytý v lotosu“. Jde o to, co je míněno tímto pokladem, a co lotosem. Výklady mohou být různé. Tantrický přístup naznačuje dialektiku všech jevů: pokladem je Šiva, lingam, mužský prvek v aktu plození, medium umožňující dát základ vzniku nových jevů, ovšem jen tehdy, je-li uloženo do vhodného prostředí. Tímto prostředím je Šakti, jóni, prvek ženský, který iniciuje projev Šivovy potence a uskutečňuje to, co je v Šivovi pouze v latentní formě. Teprve nyní dochází ke vzniku a rozvoji nekonečného množství forem. Kdyby byla Eva v patřičně vhodné chvíli nesvedla Adama, pobývali by oba dosud blaženě v ráji, nestali by se nikdy ničími prarodiči, a tyto řádky by neměl ani kdo napsat, ani kdo číst.

Východní náboženství přistoupila k problému praktičtěji. Nezabývají se prehistorií vzniku věcí a jejich vztahů ve vnějším světě. Svůj zřetel zaměřují do hlubin lidského intelektu. Necení si příliš výdobytků běžného myšlení, neboť je jim známo, kolika deformacím tak snadno podlehne. Proto se snaží omezit myšlení na minimum, ne-li je zcela vyloučit. Jsou přesvědčena, že pak by se mohlo projevit poznání v celé své čistotě, nezakalené jakýmikoli vstupními filtry vlastních názorů. Ať už svět vznikl jakkoli, snaží se jej poznávat od nejzákladnějších prvků.

O něco pozdější buddhismus se také příliš nezabývá původem a vznikem okolních reálií. Jeho učení je dokonce zcela vědomě přehlíží. Určující faktory rozvoje jsou pro něj zas jen dva: důvod a okolnosti. Tento pochod existuje od věčnosti, a jeho konce rovněž nedohlédneš. Proč se jím tedy zabývat? Mnohem důležitější je vymknout se z jeho neblahého působení a zamířit k odložení všech závislostí.

Jako poslední v této posloupnosti, i když nikoli poslední co do významu, lze uvést učení Kristovo. Bývá shrnuto do jediné věty: miluj bližního svého (a přidává se: jako sebe sama). I v tomto výroku se dá vysledovat poukaz na polarizovanost všech fenoménů. Bližního lze chápat jako odvrácenou stranu vlastního já, s rovnocennými právy na existenci a uznání.

Ve všech případech jsme vyzýváni k revizi svých současných názorů. Ať nás přivedly do jakkoli výhodných postavení, vždy je možno je – byť v pouhé představě – rozbourat a začít na nových základech, s novými poznatky stavět znovu.

Autor: František Benda, Foto: Internet