Důchodce a duchovní život – Odevzdání

Autor článku: František Benda Odevzdání je jiná záležitost než darování. Darovat můžeme něco, co nám patří, přičemž se předem smíříme se s tím, že to bude-me později možná i postrádat.

Dáme ukousnout z vlastního krajíce, rozdělíme se o oběd nebo pro někoho provětráme svůj šatník. Možností je přemnoho. Vždy je to ale pouhé odsypání z dostatečně plného měšce. Svatý Martin tím, že věnoval žebrákovi půlku svého, jinak patrně zbytečně velkého a nákladného pláště, sice vstoupil do dějin, ale neodevzdal vlastně nic. Jen projevil laskavé srdce a dobrou vůli. Z nadbytku se rozdává velice snadno.
Odevzdat můžeme pouze něco, co nám svým způsobem nepatří. Buď jsme to našli a byli jsme z jakéhosi důvodu přesvědčeni, že si to můžeme ponechat, ale teď jsme objevili pravého majitele. Nebo jsme to nějakým způsobem získali, ale nejsme si zcela jisti, jsme-li my těmi pravými adresáty, kteří by to měli vlastnit. Nebo nám bylo cosi svěřeno a my uznáváme, že nyní nazrál čas abychom to odevzdali do pravých rukou.

Při aktu darování přicházejí ke slovu dost často emoce. Můžeme se opájet pocitem vlastní laskavosti či dobročinnosti, ale může nám být i trošku hanba, že my máme a ten druhý ne. A vůbec už sem nepatří zbavujeme-li se něčeho co nepotřebujeme nebo co nám doslova překáží, jakkoli zachovalé a pěkné to ještě bylo. To jsme potom vlastně my, kdo získává. Tak jakápak zásluha.

Odevzdávání je doprovázeno pocity zcela jinými. Dělením se o něco s někým nebo obdarováním nic nekončí. Z jakéhosi většího množství trochu ubylo, ale podmínky trvají beze změny dál. To odevzdání často změní dávno navyklou situaci. Odevzdává se většinou cosi jako celek, což může mít za následek i následnou změnu života. I když se odevzdá pouze nějaká drobnost (třeba že si na důkaz pevné vůle něco odepřeme), může se stát, že tato zdánlivá nepatrnost s sebou strhne řadu dalších, což onu významnější změnu zapříčiní. Je pravda, že po odevzdaném snad zůstane mezera, otvor, zející rána. Ale ono samo kupodivu vede ke zkvalitnění zbytku a k snadnému zacelení ran. Pokud se dostaví emoce, pak naprosto jiné, než v kterémkoliv již dříve jmenovaném příkladu. Dostaví se spíš pocit ulehčení, které bylo sice již dávno tušeno a možná i připravováno, ale nyní, když k odevzdání skutečně došlo, se mohou dostavit i pochybnosti, byl-li takový krok skutečně nutný a správný.

Odevzdání hmotných věcí není ani zdaleka tak zajímavé jako odevzdávání myšlenek a pocitů s nimi nerozlučně spojených. Ve světě předmětů se pouze něčeho zbavíme a novému stavu se buď přizpůsobíme, nebo – v případě potřeby – si opatříme náhradu. Odevzdávání myšlenek je daleko složitější už proto, že jednak se většinou snažíme zbavovat něčeho, co nás tíží nebo nám překáží, ale není to hmatatelné a ani nevíme jak to provést, jednak jaksi chybí přesně definované místo určení, kam nebo ke komu se máme s odevzdávaným dostavit. Neznáme-li nic z toho, nebo nemáme-li jistotu, že tento náš možná nežádoucí dar bude přijat, nedá se o nějakém odevzdání vůbec mluvit. Jde pak pouze o jakési odložení nebo odhození, jen aby to už nebylo na očích. Pak není zas takový problém celou záležitost prostě odložit. Takže se ocitneme zase na začátku.

Jenže tak snadno se to zase nepovede. Vzhledem k tomu, že jde o něco, co nás tíží, potřebujeme mít alespoň ve svých představách někoho, kdo od nás toto břímě převezme, sejme je z našich ramen. A to beze zbytku, se vším všudy. Musí mít samozřejmě dostatek „skladovacího prostoru“, kam by tyto naše přebytky uložil, neboť nejsme ve svém počínání jistě ani zdaleka sami. Před námi, za námi a všude kolem nás se tísní celé zástupy podobně obtížených se stejným záměrem.

Pouhé odložení typu „na to už nebudu myslet“ je poměrně obtížně uskutečnitelné. Vymyká se běžnému uvažování. Musí se v něm sestoupit až ke kořeni vzniku myšlenek, což je velice složité, takže se do toho málokomu chce. Výhodnější je uvěřit, že existuje někdo, kdo nás dokonce celkem ochotně přijme a nabídne nám naprosto nezištně svoji pomoc.

Tehdy může dojít k malému divu. Povede-li se odevzdání, zazní fanfáry a rozbřeskne se světlo. Na chvíli pochopíme, že dávajíce jsme obdarováváni, ztrácejíce získáváme. Jako bychom se vrátili k něk-dejšímu případu, kdy jsme se pokusili zbavit věcí, o kterých nás jejich dlouhodobé používání přesvědčilo, že už dávno neslouží, ba jsou spíš na překážku. A nechtělo se nám v tom spatřovat dobrý skutek.
I nyní přinášíme cosi, co tíží a překáží. Jde nám pouze o to, zbavit se břemene. Vyvolá určitě překvapení, zjistíme-li, že nádavkem se nám dostává ještě pocitu blaženého zadostiučinění.

K tomu bychom se pouhým odložením kamsi jen tak do neurčita nikdy nedobrali. O tom, co jsme se pokusili pouze odhodit, se rychle přesvědčíme, že nikterak nezmizelo. Naopak – znovu to na nás skočí a zuby nehty se drží. Teprve za odevzdaným se zavře brána, uklidní se hladina. Návrat v tomto případě sice není vyloučen, ale je pak pouhou připomínkou někdejší slávy. Odevzdání totiž pozmění charakter mysli a tím i její přístupy.

Odevzdávání nehmotných představ a myšlenek, které dokáží tísnit mnohem víc než kterákoliv hmatatelná věc, doporučovala náboženství a filosofie už od nepaměti. Jejich praktické návody ale v sobě nesly předznamenání jejich zaměření. Pokud vyznávaly nějakou formu Nejvyššího Hybatele, např. Boha, pak se se svou přemírou stížností obracely k němu, neboť byly přesvědčeny, že jeho všeobjímající náruč a nesmírná laskavost sejme z nich jejich břímě a vrátí jim spokojenost a duševní klid.

Tam, kde se nespoléhají na jakoukoliv pomoc zvenčí, sami sebe utvrzují v tom, že boží jiskra, v nich uložená, je vybavuje schopností být ve svém snažení samostatní a ucelení, i že jsou k takové činnosti požehnaní a obdaření dostatečným světlem.

Nabízí se, že není ani tak důležité z které strany se do díla dá-me, jako spíš že jde o upřímnost snahy, kterou do něj vložíme. Vmyslíme se do situace vychovatelů, kterým mocný pán svěřil svá dítka v přesvědčení, že o ně budeme pečovat ze všech svých schop-ností. Musíme ovšem počítat s tím, že dítka nám mohou být kdykoli odebrána my se pak budeme muset zařídit nějak jinak.

Stejně tak v životě vše, o čem se domníváme, že vlastníme, je nám ve skutečnosti svým způsobem pouze svěřeno do péče. I ono nám může být kdykoli odejmuto. Nicméně dokud vychovatelská povinnost trvá, jsme povinni pracovat jak nejlépe dovedeme. Aby ale rozloučení, které nepochybně přijde, nebylo příliš zarmucující, je výhodné se na ně v malém předem pomalu připravovat. Odevzdávat, odevzdávat.

Vše, o čem se domníváme, že nám patří, nám bylo pouze propůjčeno. Jediné, co skutečně máme, a co nám nemůže být nikterak odejmuto, jsou naše myšlenky. A to je to pravé prostředí, kde může být naše odevzdávání realizováno.

Autor: František Benda, Foto: Internet