Důchodce a duchovní život – Odmlčení

Autor článku: František Benda Odmlčení se od myšlení liší tím, že popisuje stav, kterým předcházející myšlení skončilo. Pokud se toho v mysli už mnoho neděje, pak lze mluvit o mlčení.

Mistr Eckhart (1260-1327), klasik křesťanské mystiky, říká: kde přestávají mluvit myšlenky, tam začíná mluvit Bůh. A podobně mluví i jógová autorita Pataňdžali (asi 300 let př. Kr): dojde-li k zastavení změn mysli, ocitne se duch ve svém původním stavu. Rovněž buddhisté vycházejí z klidu mysli jako ze základního postoje, vedoucího k poznání jejich učení. Znamená to snad, že nejvyšším vrcholem myšlení je jeho vlastní zánik?

Není to jediný případ, kdy v upřílišněné snaze udělat něco velice dobře to nakonec přeženeme a zkazíme. O tom by nám mohli něco povědět workholici, kterým jejich pracovní horlivost dokázala pocuchat celý život. Také myšlení, jakkoli nás vyneslo až na vrcholek tvorstva, v sobě nese zárodek sebezkázy. Nakonec uvízlo v pasti myšlení pojmového, které sice napomáhá k utřídění pojmů, ale proniknout do hloubky nám nedovolí.

Takovým úvahám se selský rozum vzpírá. Co vidím a mohu nahmatat, to přece existuje, tak proč o tom pochybovat? A myšlení, jako prospěšný, dokazatelný a zcela zřejmý jev nás přece úspěšně provází po celý život.

Východní nauky mají pro tuto záhadu výraz mája. To je odpozorovaná vlastnost přírody, která má dvě složky: projektující a zastírající. Ta projektující nahrává onomu selskému rozumu: vidím, slyším, cítím, hmatám, a na co nestačím, na to mám přístroje, které mi o přírodě prozradí vše, na co mé smysly nedosáhnou. A to mi pro mou pozemskou existenci plně vyhovuje.

Vyhovuje, ale ne zcela, namítá mája. Je tu ještě složka druhá, ta zastírající. Její úlohou je narafičit všechno tak, aby se zdálo, že je vše v naprostém pořádku, že vlastně ani není po čem pátrat. A pokud se o to přece jen pokusíme, nebude to nikterak snadné. Vida, jak se jí to daří. Celé naše poznání pak vypadá jako vše zakrývající koberec s dokonalým vzorem, který všude přiléhá natolik bezpečně, že jen málokomu se podaří nadzdvihnout alespoň jeho růžek, aby se přesvědčil, co je vlastně skryto pod ním.
A že toho je!

Mlčení (které se dostaví po onom odmlčení) otevírá zcela nový, obtížně pochopitelný svět, s velice subtilními zákonitostmi. Převážná většina toho, co vytváří naše běžné lidské prostředí, v něm neplatí.
Ani logika, ani matematika, ani přírodní vědy. Žádné fligny, žádné oslí můstky, zkratky ani zdlouhavá vysvětlování. To vše se beze zbytku ztrácí v bezedné propasti mlčení.

Nabízí se příměr s černou dírou, jak ji popisují astronomové. V ní také vše, co se ocitlo v jejím dosahu, beze zbytku mizí. Ale není to ztraceno. Ocitá se to pouze v jiných dimenzích, v jiných podmínkách, s předcházejícími nesouměřitelných.

Jsou-li dvě hodnoty nesouměřitelné, znamená to, že podmínky jedné jsou jen velmi obtížně popsatelné vyjadřovacím aparátem hodnoty druhé. Pokusy v tomto směru se nesetkávají s úspěchem, a jsou dost často nesrozumitelné. Jedině poezii, pohádkám a naivním báchorkám se občas něco podobného podaří.
Mlčení není jednoduchá záležitost. To naše mysl prostě neumí. Ta se naopak domnívá, že je stvořena k tomu, aby neustále myslela, a ne naopak. Mlčení se musí teprve učit. Ale to trvá dlouho, dlouho, velice dlouho.

Historie nicméně svědčí o tom, že mnoho jedinců bylo ochotno obětovat vše, co měli, aby – často i za cenu značného tělesného utrpení – touto zastírající clonou pronikli. Pokud se jim to podařilo, ocitli se před dalším problémem: najít způsob, jak to, co uzřeli vnitřním zrakem, vylíčit těm, kteří dosud zasaženi a uchopeni nebyli.

Pokud se sami o něco podobného nepokusíme, nemáme právo je posuzovat.

Autor: František Benda, Foto: Internet