Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová Když jsem vyšla z budovy Okresního soudu, začínalo sněžit. Zavřela jsem za sebou těžké vysoké dveře a na chvíli se o ně opřela. Kolem spěchali lidé, ale nikdo si mě nevšímal. Blížily se Vánoce a každý měl svých starostí dost.

Bývalý manžel zmizel i se svým právníkem hned po vynesení rozsudku. Proč by na mě čekal? Neměli jsme si už co říci. Neměla jsem mu už co dát. Naopak, byl to on, kdo měl do konce roku vyrovnat svůj dost velký dluh, který měl vůči našim dětem.

Žila jsem s ním šestnáct let a z toho ani rok nebyl hezký. Jiná by to skončila dávno. Jak říká jedna moje kamarádka, ty jsi tak hodná, až jsi blbá. Má pravdu. Některé jsme prostě takové. Trvá nám dlouho, než prokoukneme, než poznáme chyby partnera, než konečně uvěříme, že se nám ho nepodaří změnit a než nám hlavně dojde, že když si jednou vezmeme muže, který pije, těžko ho pít odnaučíme!
Tohle všechno mi docházelo postupně a hlavně strašně pomalu. Než jsem se rozkoukala, narodila se nám dcera. A když jí bylo sedm let a já se od něho rozhodla odejít a rozvést se, nasliboval mi hory doly. Dokonce se na několik týdnů dokázal změnit v muže, jakého jsem si vždycky přála.
A protože jsem chtěla mít ještě jedno dítě, přišla jsem do jiného stavu podruhé.

Narodil se nám syn a já brzy zjistila, že moje manželství se stalo ještě horším než bylo uplynulých osm let. Když jsem se po třech letech vrátila do práce, začala jsem bojovat o to, abych svůj osud změnila.
Trvalo mi to pět let.

A dnešní den byl konečně pro mě a pro moje dvě děti náš nejšťastnější.
Stála jsem pořád ještě opřená o dveře Okresního soudu a najednou jsem cítila, že musím udělat větší pohyb, jinak se zadusím! Roztáhla jsem ruce jako pták, zhluboka se nadechla a do sněhových vloček jsem na celou ulici začala křičet.
„Jsem rozvedená! Jsem konečně volná! Jsem svobodná! Vracím se do svého domu,
kam můj bývalý manžel nesmí už nikdy vkročit! Vracím se ke svým dětem! Teď budu žít jenom tak, jak chci já!

Nikdo na mě nebude řvát, nikdo mě nebude mlátit, nikomu nebudu dělat služku, nikdo ze mě už nebude dělat blbou nánu, která si nechá všechno líbit! Nebudu se muset bát o své děti a děti se nebudou muset bát o mě!“

To víte, že jsem tohle všechno volala jenom v duchu, protože by asi přece jenom bylo hodně divné, kdyby nenápadná čtyřicetiletá paní vykřikovala před Okresním soudem, nemyslíte? Nicméně jsem byla strašně šťastná a toužila se s někým o své štěstí podělit! Právě teď! Teď!
Přemýšlela jsem ke komu zajít, komu se svěřit.

Kamarádky byly ještě v zaměstnání. Moje děti byly ve škole a byli jsme domluvení, že se sejdeme odpoledne doma a půjdeme tenhle poslední osvobozující soud oslavit večeří v čínské restauraci.
Rozhlédla jsem se.

Sněžilo čím dál víc a ulice trochu potemněla, ale protože všude kolem svítily vánočně vyzdobené výlohy i budovy, nevypadalo to dopolední potemnění smutně, naopak, vánoční výzdoba ještě víc vynikla.
Dveře soudu se za mnou začaly otevírat a tak jsem ustoupila stranou.
„Ahoj, Irísku.“

Podívala jsem se, kdo mě to zdraví přezdívkou, kterou jsem měla na základní škole.
Byl to Václav, třídní šprt a nejhezčí kluk ze třídy.
Vysoký blonďák. Od první třídy sportoval, dělal snad všechny sporty, které mohl. Učitelé mu předpovídali skvělou budoucnost.

Neviděli jsme se deset let. Naposledy na našem posledním třídním setkání po patnácti letech. To nám bylo třicet.

Takže teď se s Václavem potkávám jako zralá čtyřicátnice!
„Ahoj, Václave!“ Usmála jsem se na něho, jak nejlépe to šlo. „Jsem strašně ráda, že tě vidím!“
Myslela jsem to upřímně a on se na mě potěšeně usmál.
„Opravdu? Říkáš to, jako bys to myslela vážně!“

Podala jsem mu ruku.
„To bych řekla, že to myslím vážně! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím!“
Vzal moji ruku do své a pevně ji stiskl. Vzpomněla jsem si na svoji maminku, která
mi vždycky říkala, holčičko, dej si pozor, jak ti lidé ruku podají. Kdy máš pocit, že držíš v dlani leklou studenou rybu, tak majitel takové ruky není nic pro tebe! Pryč od něj.

Václav mi ale ruku podal krásně. Nechtěla jsem ji pustit, ale on tu mojí také ne! Jeho ruka mě hřála nejenom do dlaně! Do celého těla se mi rozlévalo příjemné vzrušující teplo. Cítila jsem, že mě za ruku drží muž, který by mě dokázal držet i jinak, nejenom za ruku. Dokázal by mě obejmout a líbat… dokázal by mě milovat…
Zčervenala jsem.

Tak dlouho jsem se nemilovala! Dokud můj bývalý manžel bydlel v mém domě, občas se stalo, že za mnou přišel do ložnice a pokud nebyl opilý, zůstal u mě. No a co? Jsem normální ženská a měli jsme spolu dvě děti, a jestli nám něco alespoň trochu klapalo, tak to bylo právě milování.
Ale naposledy jsem svého bývalého manžela nechala ve své ložnici před třemi lety.

Vytáhla jsem svoji ruku z Václavova pevného stisku a usmála se. Snad si nevšiml toho, že jsem zčervenala? Ale podle jeho úsměvu mi bylo jasné, že si toho všiml a hned mi to také řekl.
„Zčervenala jsi jako holčička. Jako když jsme tě ve třídě zlobili… pamatuješ? Kluci na tebe křičeli, Irča vede jedenáctku! A tebe to strašně zlobilo. Nelíbilo se ti, když se ti říkalo Irča. Proto jsem ti začal říkat Irísku a ono se to ujalo… Irísku! Cos tady dělala?“

Ukázal pohledem na budovu Okresního soudu, od které jsme pomalu odcházeli.
„Konečně jsem se rozvedla!“
Šťastně jsem vydechla a Václav se stal prvním člověkem, na kterého jsem chrlila své štěstí!
Poslouchal mě pozorně, přikyvoval, občas se na něco zeptal. Byl příjemný posluchač, a když jsme došli na vánočně vyzdobené náměstí a pozval mě na kávu, souhlasila jsem.
Když jsem mu konečně svůj příběh dopověděla, přišla řada i na něho.
„A cos dělal na soudu ty?“

Václav se smutně usmál.
„Kvůli pozůstalosti po mamince. Nedávno zemřela…“
Zarazila jsem se, ale on se usmál.
„Ne, ne, ne! Ona byla dlouho nemocná. Já jsem se vlastně kvůli ní neoženil, kvůli ní jsem odešel z vysoké školy, abych mohl být doma a pomáhal jí. Ne, já si nestěžuju. Vím, že jsem pro ni udělal všechno, co jsem mohl. Otec mi zemřel brzy a já zůstal s maminkou sám. Byla na mě hodně vázaná a přiznám se ti, Irísku, že já na ní také. Vlastně ani nemám mnoho přátel. Chtěl jsem mít děti, založit rodinu…“

Chvíli jsme mlčeli a pak se Václav pokusil o optimistický tón.
„Ale když to tak vezmu, třeba jsem nic nezmeškal. Vždyť ty jsi stejně stará se mnou a začínáš znovu. Proč bych tedy nemohl začít i já, viď?“

Přikývla jsem a s úsměvem mu pohladila ruku, která před chvíli tak krásně tiskla tu moji.
„Začínáme oba. Já podruhé a ty poprvé!“
Rozesmáli jsme se. Bylo nám hezky. Já se vypovídala a Václavovi nedělalo potíže mě poslouchat. To ho asi naučila maminka, pomyslela jsem si a vděčně jsem Václava pohladila po ruce podruhé.
„Děkuju ti, že jsi mě vyslechl. Potřebovala jsem někoho, komu bych mohla říct všechno. To víš, děti sice leccos chápou, ale nemůžu je zatěžovat vším…“

Chápavě přikývl.
„Rád bych je poznal. Jestli jsou tak báječné jako ty, musíte být sympatická rodina.“
A tak jsem ho k nám pozvala. Řekla jsem mu, kde bydlíme a kdy většinou býváme všichni doma a pak už jsme chtěli platit.
Automaticky jsem vytáhla svoji peněženku, a když se servírka zeptala, jak chceme platit, řekla jsem, že každý zvlášť. Můj bývalý manžel se mnou nikam nechodil, a když náhodou šel, neměl většinou peníze a platila jsem já. A když jsem si někdy došla do kavárny s přítelkyněmi nebo s kolegyněmi, platily jsme si každá to svoje. Nebyla jsem zvyklá, aby za
mě v restauraci někdo platil.

Hned jsem si ale uvědomila, že to asi nebylo slušné, když mě Václav pozval a mrkla jsme po něm, jestli se ho to nedotklo, ale galantně to přehlédl a doplatil svůj zbytek útraty.
Před kavárnou jsme se rozloučili a já spěchala domů.

Když jsem dětem popsala šťastné chvilky u soudu, celé rozesmáté mě objaly a pak
jsme si pustili na celý dům koledy. Rozsvítili jsme všechna světla a zpívali jsme a smáli se jako blázni. Ája, naše černá pudlice, vesele štěkala a já měla pocit, že se náš dům radostí a štěstím protepluje a prosvětluje.
A pak jsme šli na večeři a náš krásný večer pokračoval i potom, když jsme se vrátili domů. U DOREMI. Já i děti rádi zpíváme a tahle soutěž patří mezi naše oblíbené.

Nedá se říci, že bych na Václava ty další dny zapomněla.
Sice jsem měla v práci co dělat a doma jsme se rozhodli udělat radikální změny, no a do toho ty naše první šťastné Vánoce… ale i tak jsem na Václava myslela každou chvilku. Hlavně na pevný stisk jeho ruky!
A tak když za dva dny po našem setkání zazvonil u našeho domu, byla jsem natěšená jako mladá holka! A nejenom proto, že jsem potřebovala pomoct se skříni, jak jsem mu se smíchem oznámila hned před domem.

Když prošel zahradu a pochválil náš dům, pozvala jsem ho dál a představila mu děti. Pak jsem ukázala na skříň. Podíval se po svém oblečení a poprosil mě, jestli by se nemohl do něčeho převléknout, že by se nerad zmuchlal nebo ušpinil.

Skříň sice čistá byla a jednalo se jenom o to, šoupnout ji na druhý konec chodby, ale šla jsem se podívat, jestli někde něco nenajdu. Ale nemohla jsem nic najít. Do mých věcí by se nevešel a po bývalém manželovi jsem v domě už dávno nic neměla.
Václav nakoukl do koupelny a zeptal se mě, jestli si může půjčit můj župan. Souhlasila jsem a tak si svlékl sako a vzal si župan přes košili. Začali jsme skříň stěhovat, ale moc nám to nešlo, skříň se nehnula ani o kousek a nakonec jsem musela zavolat děti. Děti se culily, protože Václav vypadal v tom županu jako gejša, ale nakonec jsme společnými silami skříň přestěhovali a já ho pozvala na kávu.

Chtěla jsem, aby si sedl do obývacího pokoje, ale on odmítl, že prý je zvyklý sedět v kuchyni. Děti tam chvíli byly s námi, ale Václav se bavil spíš se mnou. Vzpomínali jsme na školní léta, vypravoval mi o své mamince a tak se děti z kuchyně nenápadně vytratily.

Obě, patnáctiletá Věra i osmiletý Petřík, na mě nezapomněly mezi dveřmi udělat pobavený obličej. Jako bych slyšela, co si myslí!
„Maminko, co je to, proboha, za exota?!“
Mávla jsem po nich se smíchem rukou a dál jsme s Václavem vzpomínali na všechno možné. Když dopil kávu, vytáhla jsem z trouby cukroví a dala mu pár kousků na talířek.
Poprosil mě o čaj. Že prý má k cukroví rád čaj.

Než jsem ho udělala, cukroví snědl a vychvaloval ho tak, že jsem byla z rozpaků celá červená. Dala jsem mu ochutnat i z dalšího plechu a práce mi při tom jeho chválení a povídání šla tak od ruky, že jsem za dvě hodiny měla zaplněné cukrovím tři krabice!
Po celém domě to vonělo, a když přišly děti v době večeře do kuchyně, seděl Václav pořád na svém místě. A tak jsem ho pozvala na večeři. Nic extra jsem nedělala, měli jsme rádi obyčejná jídla a tak tomu bylo i ten den.

Do vařených brambor jsem namíchala osmaženou cibulku na sádle, na které jsem opekla na kostičky nakrájený salám. K tomu Věra přinesla ze špajzu kyselé okurky a večeře byla hotová.
Václav si liboval, že takovou dobrotu nejedl ani nepamatuje, a když jsme s Věrou začaly sklízet nádobí, rozloučil se.

Šla jsem ho doprovodit před dům a chvíli jsme tam spolu stáli. Najednou mě vzal za ramena a přitáhl si mě k sobě.
„Utíkej, Irísku, domů, ať mi nenastydneš!“
A políbil mě na tvář. Strnula jsem překvapením a Václav mě v tu chvíli políbil na ústa. Jemně a krátce.
„Irísku, tohle byl nejkrásnější večer v mém životě. Děkuju ti.“
Přísahala bych, že měl v očích slzy. Dojalo mě to.
„Já děkuju tobě, Václave. Při tom našem povídání jsem upekla skoro všechno, co jsem
chtěla upéct! Přijď zas!“

Když jsem se vrátila domů, děti zvedaly oči v sloup. Václav se jim vůbec nelíbil.
„Mami, vždyť on se se mnou vůbec o ničem nebavil! Neví nic o autech ani o počítačích, neví nic o kole, a když jsem se ho ptal na sport, tak ví taky prd… tedy, neví nic.“

Prostořeký Petřík se rychle opravil a my s Věrou jsme se zasmály.
„Je to můj bývalý spolužák,“ vysvětlila jsem dětem svůj vztah k Václavovi. „Je sám. Umřela mu maminka. Kvůli ní se neoženil. Nikoho nemá. Když jsme spolu chodili do školy, měli jsme se docela rádi.“
„Doufám, že tvůj cit k němu v tobě nezůstal,“ suše ucedila Věra, a já se na ni
překvapeně podívala.
„Promiň, mami. Já to beru. Chápu tě. Bylo toho na tebe hodně. Dobře, znali jste se jako děti. Ale mně ten pán nesedí, mami. A Petříkovi taky ne. Ale pokud se ti s ním dobře povídá, pro mě za mě… tenhle dům je dost velký.“

Zvedla jsem ruce nad hlavu.
„Vzdávám se, děti moje a slibuju vám, že si pana Václava nemíním brát za manžela!“
Když jsme se dosmáli, děti ho pustily z hlavy.
Ze začátku k nám nechodil denně, ale třikrát týdně určitě. S dětmi si do noty nepadl, ale já si s ním měla pořád co povídat. Cítila jsem, že má zájem, aby náš vztah pokračoval od toho prvního polibku před domem, ke druhému, třetímu a dál a dál, ale zatím jsem se tomu bránila.
Uběhlo čtrnáct dnů.
Týden před Štědrým dnem jsem se jeho zájmu neubránila. To už k nám chodil každý den, na hodinku, na dvě. Většinou se zdržel na večeři nebo si dal talířek vánočního cukroví a k němu labužnicky popíjel kávu a po chvíli i čaj.

Nadšeně vychvaloval mé kuchařské umění a pozoroval mě, jak pořád něco dělám. A že teď před Vánoci bylo pořád co dělat, to vám nemusím vykládat.

Ten den, kdy se to stalo, byly děti u Věřiny kamarádky na oslavě jejich narozenin. Měly tam i přespat. Když jsme s Václavem večeřeli, telefonovaly mi. Že je vše v pořádku a že domů přijdou během dopoledne. Druhý den byla totiž sobota.
Položila jsem telefon.
„Tak a jsem slaměná matka,“ pronesla jsem s úsměvem. „Děti mě opustily. Přijdou až zítra na oběd.“
Přiznám se, že jsem to řekla trochu se záměrem. Říkala jsem si, že Václav určitě nepřítomností dětí využije k tomu, abychom se sblížili. Ale on dělal, jako když nic neslyšel a pečlivě vyjídal talíř s bramborovým gulášem.
„Když děti dneska nebudou večeřet, nemohla bys mi, Irísku, ještě přidat?“
Jeho odzbrojující úsměv mě rozesmál a ráda jsem mu dala na talíř zbytek. Jen ať se to dojí, zítra budu stejně vařit. Když jsme dojedli a já uklízela nádobí, Václav mě zezadu objal.
„Jsi vynikající kuchařka!“

Začal mě líbat a pak mě položil na pohovku v kuchyni, kde rád sedával.
No…
Možná, že to bylo tím mým dlouhým půstem, ale nemohla jsem se nějak soustředit. Pořád jsem viděla kolem sebe tu naši kuchyň. V rohu jsem si všimla pavučiny. Cítila jsem z Václava guláš. Pohovka také nebyla nejpohodlnější a navíc protivně vrzala a do toho Ája začala štěkat…
Prostě, když Václav za chvíli řekl, že už půjde, nezdržovala jsem ho.

Za chvíli volaly děti, jestli mi není smutno. Řekla jsem, že je mi krásně a že jsem dokonce už vyprovodila i Václava. Smály se tomu a popřály mi hezký večer.
Od toho dne k nám chodil Václav každý den.
O našem milování se vůbec nezmínil. Ani se nesnažil dát mi třeba nenápadným dotykem najevo, že nezapomněl. Jakoby mezi námi nic nebylo. Ten bramborový guláš mu utkvěl v paměti víc než naše první milování! Když jsem ho totiž za tři dny zase uvařila, pozvedl trochu nespokojeně obočí.
„Neměli jsme ho v pátek večer?“

Děti vyprskly smíchy a já měla také co dělat, abych se nesmála. Byl komický, jak se v naší kuchyni zabydlel. Zvykla jsem si na něho jako na Áju. Ta ho ale moc ráda neměla a on
ji také ne. Prý byl jako dítě alergický na srst a od té doby se zvířatům vyhýbá.

Byl den před Štědrým dnem, děti už měly prázdniny, já měla také volno a v naší kuchyni na pohovce neseděl nikdo jiný než Václav. Věra s Péťou strojili stromeček, abychom měli zítřejší dopoledne klidné a mohli se dívat na televizi a já stála před těžkým rozhodnutím.
Mám Václava pozvat na Štědrý den nebo ne?

Abych se přiznala, bylo mi úplně jedno, jestli tu bude nebo nebude. Ale nechtěla jsem mu ublížit. Věděla jsem, že on na to pozvání čeká, a také jsem věděla, že děti tím sice nadšené nebudou, ale kvůli mně to přežijí. Brali Václava jako nutný inventář a protože neměl absolutně smysl pro humor, využívali ho ke svým malým nevinným žertíkům.

A pak jsem si uvědomila, že nemám sýr do bramborového salátu.
Poprosila jsem Václava, aby mi pro něj skočil vedle do samoobsluhy. Chtěla jsem dvacet deka Eidamu. A dala jsem mu na sýr i peníze. Třicet korun.

Václav ochotně vstal z pohovky, odkud pozorně sledoval, co dělám a šel. Za chvíli se vrátil, celý bílý vzteky.
„Máš sýr,“ zavolala jsem na něho ze schodů, když jsem mu šla otevřít.
Přikývl a hned si mi začal stěžovat.
„Představ si, Irísku, co mi udělala prodavačka! Řekl jsem, že chci přesně dvacet deka, že na víc nemám peníze a ona mi dala skoro třicet deka a řekla, že to odřezávat nebude!“
„To nevadí. Však ono se to sní!“

Vzala jsem od něho sýr a začala ho strouhat do bramborového salátu, který jsem měla už skoro hotový. Václav si ale zpátky na pohovku nesedl.
Obšlapoval nervózně kolem stolu a vzdychal.
„Copak je,“ zeptala jsem se ho, když obešel stůl asi po páté.
„No, víš, Irísku… tys mi dala jenom třicet korun. Nechal jsem si vystavit účtenku. Tady je.“
Ukázal na stůl, kam položil účtenku, které jsem si do té doby nevšimla. Podívala jsem se na ni. Byla tam cena za sýr. Necelých čtyřicet korun.
Koukala jsem na Václava a začínalo mi docházet, co chce. Dostala jsem vztek, ale ještě jsem se dokázala usmát. Zahrála jsem nechápavou.
„Já ti nerozumím, Václave.“
Zaťukal rozčileně prstem na účtenku. Chápavě jsem přikývla.
„Ano. Účtenka. No a co?“
Prudce odfoukl.
„Jaké- no a co-? Mám od tebe ještě dostat osm korun a sedmdesát haléřů.“
Plácla jsem se do čela.
„Už ti rozumím! Já ti dlužím osm korun a sedmdesát haléřů!“

Spokojeně přikývl a už si mě nevšímal. Otevřel linku a vybral si větší talíř. Z příborníku si vzal vidličku a obojí položil na stůl, vedle mísy plné salátu. Šla jsem do předsíně, vzala z peněženky desetikorunu a podala mu ji.
„Počkej, Irísku, já ti dám nazpátek…“ Začal se hrabat po kapsách. Zarazila jsem ho.
„Ne, nemusíš.“
Přestal peníze hledat a šel si přivonět k míse salátu. Cítila jsem, že mi vztek stoupá do celého těla. Hlavou mi běželo, kolikrát u nás byl na večeři, kolik snědl cukroví a kolik vypil hrnků kafe a čaje! A teď ode mě chce osm korun a sedmdesát haléřů za sýr do salátu, na který už čeká s talířem a vidličkou, aby ho ochutnal!
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře do předsíně.
„Jdi domů, Václave. Už k nám nechoď.“

Nechápavě se na mě podíval.
„Jak to myslíš, Irísku? Abych už nechodil dneska? To jsem stejně neměl v plánu. Ale co zítra? Jak se domluvíme na zítřek? Je přece Štědrý den.“
Přikývla jsem.
„No právě. Je Štědrý den. A to má být každý doma. A já chci být se svými dětmi a ve svém domě sama. Jdi odsud. A ten účet si vezmi na památku.“
Václav se podíval na účtenku a pak se ušklíbl.
„To jsem si mohl myslet. Peníze jsou v tom! Kdepak, maminka mi to dobře říkala. Václave, ženské půjdou jen po tvých penězích. Myslel jsem si, že ty budeš jiná…“
„A jaká?“

S úsměvem jsem se na něho dívala a bylo mi ho líto. Na moji otázku neodpověděl, šel do předsíně, vzal si tam kabát a brumlal si pro sebe.
„To by mě tedy nenapadlo, že i ty… místo, aby sis vážila, že já…“
Než se oblékl, sešla jsem před dům a odemkla dveře. Prošel kolem mě beze slova a pomalu odcházel zasněženou ulicí. Stále nechápavě vrtěl hlavou.

Zamkla jsem za ním na dva západy a utíkala zpátky do domu.
Šťastné a veselé Vánoce i vám! A nedejte si je kazit nikým a ničím!

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.